Rushdie ví, že příběh je právem, které nelze vzít

Boris Hokr
1. 11. 2012 17:30
Rushdieho vzpomínky na fatvu jsou regulérním románem
Foto: Profimédia

Recenze - Hluboko v devadesátých letech se v českém překladu objevila povídka; autora ani název si již nevybavím, ale přesto je tím nejlepším možným úvodem k recenzi nové knihy Salmana Rushdieho. Muslimský terorista v ní pod pohrůžkou násilí požaduje plastickou operaci, aby zmizel z „radaru" svých pronásledovatelů. Po úspěšném zákroku jej ale takřka okamžitě zastřelí vlastní muži… proč?

Protože chirurg mu, možná nevědomky na základě televizních zpráv, nadělil tvář muže/satana jménem Rushdie, na něhož byla tehdy vyhlášena fatva (tedy zjednodušeně řečeno rozsudek smrti). V jinak tuctové, ničím nezajímavé historce z podsvětí se tak Salman Rushdie, věhlasný autor oceněný bezpočtem cen, stává součástí příběhu a popkultury - což je proces, který ve vznešenějším a kvalitnějším podání přináší i jeho vlastní kniha Joseph Anton - Vzpomínky.

Foto: Aktuálně.cz

Prolínání skutečnosti a snu, moc vyprávění a příběhů, tvorba chimérických realit, které žijí vlastním životem a pohlcují své předobrazy z masa a kostí - to byly vždy silné Rushdieho zbraně. Takže nepřekvapí, když jeho „memoáry" soustředěné na období skrývání se před islamistickými vrahy nebudou suchým (v lepším případě bonmoty proloženým) líčením ubíhajících dnů, ale naopak regulérním románem. Totiž životopisem titulního Josepha Antona, jehož osudem nás Rushdie provede svým osobitým, poetickým a květnatým jazykem…

Na křídlech černých ptáků

Karty jasně rozdá již prolog. Obraz černých ptáků (na jejichž křídlech přichází neštěstí, smůla, smrt…) a jejich hřadování před Rushdieho domem by se neztratily v žádné beletrii z ranku magického realismu. Píše se rok 1989, je 14. února, svátek zamilovaných. A Rushdie se dovídá, že ajatolláh Chomejní z něj právě učinil štvanou zvěř. Sám autor vtipně poznamenává, že mu dlouhá léta chodí z Íránu srdečné valentýnky.

Důležité je však to, co teprve přijde. Nebudou to pouze roky skrývání a boje za svobodu projevu, za právo spisovatele svobodně vyprávět příběhy i za právo uměleckého díla být posuzováno umělecky, nikoliv z hlediska autoritativní ideologie, jejíž představitelé si knihu ani nepřečtou a rovnou ji pálí… Bude to i zrod nové osoby. Josepha Antona, nadnárodního nakladatele amerického původu. Právě pod tímto alter egem se Salman Rushdie skrýval (jedná se o složeninu z jmen jeho oblíbenců A. P. Čechova a J. Conrada).

Foto: Graham Turner/Guardian

Pro Rushdieho vztah k osobě Josepha Antona (kterému by jistě rozuměl třeba takový Stephen King - mimochodem, doporučuji srovnat Rushdieho oznámení o Antonově smrti s tím, jak se King vyrovnal s panem Bachmanem) je typické, že kniha je důsledně v třetí osobě. Přesto Rushdie nijak nezastírá, že Joseph Anton byl v jeho osobnosti přítomen vždy (a neodešel se svou smrtí, když Írán ustoupil od vykonání fatvy). Knihu je tedy možné brát jako životopis samotného Rushdieho - a naprostá většina čtenářů tak bude ke knize také přistupovat.

Dozví se o Rushdieho střetu s britským školským systémem (a jak stvořil britské fašistické hnutí), jak bojoval s prací copywritera (a stvořil nezapomenutelnou „bublinkovou" kampaň) i o pohnutém vztahu s otcem a rodinou vůbec, stejně jako o pozadí vzniku některých jeho knih (byť ty nejaktuálnější se sotva mihnou, pozornost je pochopitelně věnována dílům napsaným plus minus do roku 2000). Ostatně v těchto pasážích má kniha největší spád (pozdější kapitoly jsou spíše pomalejší a temněji laděné).

Foto: Profimédia

Jenže jádrem knihy není spisovatel Salman Rushdie; ten je pouze jedním aspektem trojjediné bytosti, která se skládá ze spisovatele/člověka Rushdieho, satana Rushdieho a Josepha Antona. Tato trojjediná bytost vhodně odráží nejen odvrácenou stranu literární branže (tahanice kolem brožovaného vydání nebezpečné knihy) a špinavost vrcholné politiky (neochota úřadů postavit se za princip na úkor hospodářských vztahů), ale nabízí Rushdiemu i distanci od vlastních slabostí.

Je totiž bez diskuse, že Rushdie je velký autor, ale pokud bychom jej hodnotili - a to dokonce i na základě jeho stylizovaného vyprávění - z osobního hlediska, vychází nám pěkně sebestředný parchant.

V hlavní roli Salman

Což není obvinění. Jednak stále platí poučka, že autor je mrtev, a jednak je nutné si uvědomit, že život ve stínu smrti skutečně deformuje vše kolem dotyčné osoby a důsledky přetrvají i dlouho po odstranění hrozby. Především je ale sebestředný parchant Rushdie zábavný parchant Rushdie. I kdyby nic jiného, tak vtip si ze svých románů přinesl i do Antonova životopisu.

Kouzelně glosuje, jak se tisk vrhá na mladé britské autory, vyzdvihuje absurditu, že mohl umřít při střetu s autem plným hnoje, a přidává k dobru historky o známých osobnostech, jimž zkřížil cestu (kouzelná je poznámka Colina Firtha, s nímž se setkal při natáčení camea pro Deník Bridget Jonesové: „Tajně doufám, že budete hrát pod psa, protože já neumím psát knihy."), či jak pronikl do světa popmusic. Českého čtenáře potěší i poznámky o slavných Češích (Havel, Škvorecký, Kundera).

Salman Rushdie a Arnošt Lustig
Salman Rushdie a Arnošt Lustig | Foto: Profimédia

Z určitého úhlu pohledu tedy nevadí, že kniha je naprosto rushdiecentrická a že vedlejší postavy velkého spisovatele buď bezmezně podporují, případně se proti němu z mrzkých pohnutek postaví (na čas, jen výjimečně definitivně) a třeba rozpad třetího manželství nezpůsobí Rushdieho „malá nevěra" (na kterou navíc manželka přijde nečestnou četbou deníku), ale neodůvodněná partnerčina nedůvěra.

Jelikož my s Rushdiem žít nemusíme, nemusí nám podobné jednostranné líčení vztahů a konfliktů (nebo naopak poměrně důsledná eliminace jiných než umělecko-politických, spojených s fatvou a bojem proti ní) překážet v požitku z četby. Zvlášť když přímým důsledkem je vždy další zajímavá osoba v Rushdieho životě - třeba indicko-americká herečka Padmé Lakšmi, které musel ironií osudu dojednávat honorář s francouzským Playboyem (v knize to nenajdete, ale jedná se o číslo 7/2000).

Určitě však člověk pochopí, proč je autor Satanských veršů (abychom konečně jmenovali onu knihu, která mu vysloužila „přízeň" teroristů) tak kontroverzní osoba. Jeho názory jsou někdy skutečně příkré a zraňující - a někdy dokonce v příkrém rozporu s představou, jakou si o něm čtenář udělá.

Salman Rushdie na premiéře filmu Midnight´s Children na festivalu v Torontu
Salman Rushdie na premiéře filmu Midnight´s Children na festivalu v Torontu | Foto: Profimédia

Malý příklad ze světa popkultury - kniha je doslova napěchovaná odkazy na Čaroděje ze země Oz, Rushdie se přizná, že miluje Pána prstenů, probleskne odkaz na povídky Dashiella Hammetta atd. Přesto ten samý Rushdie nedávno velmi příkře odsoudil kupříkladu Hru o trůny George R. R. Martina a její televizní verzi. Ale opět; i ve chvíli, kdy se Rushdie opře do některého z vašich oblíbenců, je neuvěřitelně charismatický a reakcí většinou je slyšet podrobnou argumentaci, co jej k takovému střetu vedlo.

Přesto se najde zádrhel. Joseph Anton - Vzpomínky osciluje, jak už jsme zmínili, mezi tradičními memoáry a beletrií životopisného žánru. A my tedy můžeme na jednotlivé aktéry nahlížet jako na postavy a chtít po autorovi, aby je vykreslil stejně kvalitně (byť ne v takovém záběru), jako svého hlavního (anti)hrdinu. A zde je nutné si přiznat, že vylíčení emočních krizí třeba mladého Zafara Rushdieho je příliš ve stínu - stejně jako se proklamovaná snaha Salmana Rushdieho být synovi oporou jeví bez příkladů jako prázdné fráze (případně je vše vyřešeno mávnutím kouzelné hůlky).

A nakonec poslední výtka, jejíž slova formuloval už před lety John Ronald Reuel Tolkien: „Ta kniha je moc krátká." Ano, závěrečná věta je krásnou, v nejlepším slova smyslu románovou tečkou za celým dílem, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že k této tečce dospěl Rushdie poněkud překotně. Jako kdyby se vyděsil, že porušil vlastní předsevzetí nedělat už šestisetstránkové knihy. Škoda, protože na rozdíl od jiných takových bichliček ty Rushdieho se čtou samy.

Salman Rushdie: Joseph Anton - Vzpomínky. Překlad: Lukáš Nový a Barbora Punge Puchalská. Paseka, Praha 2012, 564 stran

 

Právě se děje

Aktualizováno před 7 hodinami

Milion chvilek vpustí na úterní demonstraci jen 500 lidí

Spolek Milion chvilek vpustí na úterní demonstraci v centru Prahy pouze 500 lidí, přestože kvůli omezení počtu účastníků hromadných akcí chystá správní žalobu. Na videu na facebooku spolku to dnes večer oznámil jeho předseda Mikuláš Minář. Kvůli dodržení omezení Milion chvilek ruší také pochod k sídlu vlády, který měl být součástí demonstrace. Policie dnes odpoledne na twitteru oznámila, že nebude lidem bránit ve shromažďování kvůli mimořádným opatřením ministerstva zdravotnictví. Pokud policisté zjistí porušení hygienických podmínek, věc zadokumentují a předají hygienické stanici.

Kvůli riziku nákazy novým koronavirem jsou v Česku zakázané hromadné akce nad 500 osob. Spolek Milion chvilek je ale přesvědčen o tom, že příslušné nařízení ministerstva zdravotnictví se nevztahuje na právo shromažďovací. "Vláda tvrdí opak, proto podáme správní žalobu," uvedl dnes Minář. Podle názoru právníků spolku je omezení nezákonné a protiústavní.

Minář je také přesvědčen o tom, že omezení má za cíl zdiskreditovat protestní akce. "Vláda na nás šije 'boudu' a chce protesty jednou provždy u většiny národa zdiskreditovat. Nedejme jí teď tu záminku," uvedl. Organizátoři demonstrace na Staroměstském náměstí proto dodrží podmínku maximálního počtu účastníků. "Na úterní akci proto skutečně vpustíme pouze 500 osob," upozornil předseda spolku.

Ze stejného důvodu se neuskuteční ani plánovaný pochod ke Strakově akademii, který měl být součástí úterní demonstrace. "O to důležitější bude, aby se po celé republice uskutečnilo co nejvíc lokálních akcí, které se do 500 lidí pohodlně vejdou," řekl dnes Minář.

Zdroj: ČTK
před 8 hodinami

Francouzská armáda zabila velitele Al-Káidy v severní Africe

Francouzská armáda zabila v Mali velitele teroristické organizace Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM) Abdal Malika Drúkdala. Oznámila to dnes ministryně obrany Florence Parlyová. Francie stojí od roku 2013 v čele mezinárodní koalice proti islamistům v této africké zemi.

"Dne 3. června zabily francouzské armádní síly s podporou místních partnerů během operace v severním Mali emíra Al-Káidy v islámském Maghrebu Abdal Malika Drúkdala a několik jeho nejbližších spolupracovníků," uvedla Parlyová na twitteru. Informaci následně potvrdila agentura AFP, podle níž byl Drúkdal zabit poblíž malijského města Tessalit u hranic s Alžírskem, kde se údajně dlouhodobě skrýval.

Drúkdal byl považován za jednoho z nejzkušenějších militantních džihádistů v severní Africe. V roce 2012 patřil k hlavním organizátorům převzetí severovýchodní části Mali pod kontrolu islamistů, po němž v zemi intervenovala francouzská armáda. Ta sice ve spolupráci s místními silami zatlačila džihádisty zpět, bezpečnostní situace v zemi na severozápadě Afriky je nicméně dlouhodobě nestabilní a islamistům se daří podnikat útoky nejen v severní, ale i centrální a jižní části státu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy