Praha - „Já nedělám umění,“ prohlašoval s oblibou Rudolf Dzurko. Pracoval jako topič, soustružník nebo zedník a své originální mozaiky ze skleněné drti vytvářel víceméně ve volném čase. Rok po smrti tohoto „neuměleckého výtvarníka“ teď průřez jeho dílem otevírá pražské Museum Kampa.
Specifická technika, která ho proslavila, vznikla tak jednoduše, jak Dzurko mluvil o své umělecké tvorbě. V 70. letech pracoval v severočeských sklárnách a zaujal ho průmyslový odpad – barevná drť. Spolu s drobnými korálky nebo úlomky tyčinek ji lepil na skleněné tabule a vytvářel intenzivně barevné obrazy.
„Možná právě díky tomu, že si našel velmi osobní techniku spjatou s vlastní profesí, mají jeho díla takovou sílu,“ zamýšlí se kurátorka Jana Horváthová.
Atraktivitu pak přidává obrazům i užití barev, výrazných, jasných a energických. „Pozor ale, aby se divák nenechal unést jen touto barevností a skutečně se pokusil nahlédnout pod povrch. Obrazy Rudy Dzurka rozhodně nejsou prvoplánové,“ upozorňuje Horváthová.
Hledání významů vyžadoval Dzurko od diváků s velkou důsledností. „Nesnášel, když se ho lidi ptali na výklad obrazů. To začínal být sprostý, viděl v tom lenost zamyslet se nad jeho prací,“ vzpomíná kurátorka.
Výstava probíhá v Sovových mlýnech v rámci světového romského festivalu Khamoro – Romové totiž byli pro Dzurka zásadním tématem. V rámci kultury pak sám pro sebe vytyčil několik důležitých prvků, které ve svém díle opakoval: ženy, cesty, hudba a smrt.
Sám si jako vášnivý kytarista a basista bez hudby neuměl život představit, cesty pro něj zase představovaly nikdy neustávající touhu po hledání své šťastné hvězdy.
Nad ženami, které vnímal v kruhu spojujícím generace mateřstvím, se zamýšlel se vší rázností a osobitým humorem: „Stejně je nejlepší mít ženu zavřenou v krabici. Pustíš ji ven, jen když potřebuješ. Máš ji jen a jen pro sebe.“ S nadhledem pojímal i někdy tíživé téma smrti – snažil se ho odlehčit a postavit se ke smrti tak přímo, aby se jí dokázal dokonce vysmát.
Rudolf Dzurko (1941 - 2013)
Rudolf Dzurko patří k výrazným postavám českého umění druhé poloviny 20. století, jeho díla jsou zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách po celém světě. Je nositelem Ceny Revolver Revue za rok 1996.
Narodil se v Pavlovicích v okrese Prešov na východním Slovensku. V roce 1945 odešla jeho rodina do severních Čech. Od roku 1969 žili ve Skalici, kde začal vytvářet plastiky z pískovce a dřeva a jedinečné obrazy ze skleněné drti lepené na tabulové sklo.
Výtvarné tvorbě se věnoval jen ve svém volném čase, živil se jako soustružník, zedník či v mnoha dělnických povoláních. Od poloviny 80. let žil v Praze, k částečnému invalidnímu důchodu si na Karlově mostě přivydělával výrobou a prodejem dřevěných miniatur a šperků.
V roce 2002 vydalo nakladatelství Arbor vitae jeho monografii.
Ve své tvorbě reflektoval také aktuální události dotýkající se Romů, včetně historických determinací. Však také výstava dostala název „Století pohrom – století zázraků“. Zachytil vydání česko-romského slovníku, rasistický útok žhářů ve Vítkově i období komunismu.
„Byť se Dzurko mohl zdát jako prostý dělník, byl velmi inteligentní a silně vnímal, co komunistický režim na Romech napáchal. V rámci asimilačních programů komunisté Romy ve skutečnosti duchovně naprosto likvidovali, nalomili je tak, že jsou do dneška nalomení,“ říká kurátorka a připomíná, že útlak vnímal Dzurko intenzivně i v nejužší osobní rovině, především po podpisu Několika vět.
Svět Romů, který Rudolf Dzurko sám dobře znal, viděl jako území, „do něhož gádžové tak rádi nahlížejí, ale pod pokličku málokdy dohlédnou“. Jeden z obrazů pojmenoval „Chvála bláznovství, síla lidskosti“ a chtěl jím zdůraznit, že za domnělou jednoduchostí, se kterou se lidé na Romy dívají, stojí skutečné lidské hodnoty.
Rudolf Dzurko: Století pohrom – století zázraků. 27. května –22. června 2014. Museum Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1.
