Recenze - Přestože se aktivisticky laděná umělecká díla v českém prostředí objevují už koncem devadesátých let minulého století, aktivismus v umění se u nás příliš nenosí. Jednu z výrazných výjimek představuje tvorba v Praze žijící slovenské umělkyně Tamary Moyzes. Její výstava Artivism, odkazující na spojení aktivismu a umění, však není jednoduše prezentací aktivisticky laděných uměleckých projektů, ale i sebe-reflexivně pojatou případovou studií tohoto typu tvorby.
Výstava se skládá ze tří částí: dokumentace dvou happeningů vážících se k nedávným politickým kauzám, video-instalace, která doplňuje a rozvíjí téma jedné z uskutečněných akcí, a materiálů dokumentujících činnost tří občanských aktivistů, jejichž strategie odporu nápadně připomínají umělecké postupy.
První z dvojice happeningů zrealizovala Moyzes v jeruzalémském muzeu holokaustu Jad vašem (2011). Cílem malé demonstrace byl protest proti působení Ladislava Bátory, nechvalně známého vazbami na extrémistické pravicové skupiny, na ministerstvu školství.
Druhá akce nazvaná Holešovický trojúhelník (2012) upozorňovala na problematický aspekt stavby nákupního centra na pozemku, který během Protektorátu sloužil jako shromaždiště Židů před jejich nástupem do transportů.
V materiálech zveřejněných k této akci se sice dočteme, že ve smlouvě s investorem figurovala podmínka zbudování památníku umučeným Židům, ale Moyzes prostřednictvím svého uměleckého gesta klade otázku, zda se památník holokaustu v nákupním centru slučuje s představou skutečné piety. Dokumentaci této tiché demonstrace, při níž Moyzes a její spolupracovníci nehnutě stáli se žlutými židovskými hvězdami a nákupními vozíky na místě plánované stavby, doplnila autorka na výstavě instalací z nákupních vozíků, přičemž jeden z nich obsahoval televizi přehrávající záběry z nacistického propagandistického filmu z Terezína.
Poslední část výstavy tvoří trojice videí nazvaná souhrnně Artpopuli, zachycující aktivity britského „profesionálního demonstranta" Paula Yarrowa, slovenského podnikatele a poslance Aloize Hliny a izraelské aktivistky Vicky Knafo. Všechny tři spojuje „umělecká" forma jejich individuálního odporu.
Yarrow se na protest proti tomu, co považuje za diskriminaci „nefotogenických" demonstrantů, snaží proniknout do televizních reportáží snímaných na ulici.
Stejné intervence do vysílání přitom použila slovenská umělkyně Dorota Kenderová ve svém díle s názvem „On TV".
Vicky Knafo proslavil boj proti vládním škrtům v oblasti rodinné politiky. Po té, co její požadavky politici ignorovali, zveřejnila Knafo video ukazující vzkazy adresované vládě napsané na jejím vlastním nahém těle. Toto gesto pro změnu připomene feministické body artové performance uskutečněné pod heslem osobní je politické.
Formu performance volí i Aloiz Hlina v akci nazvané Slováci nejsou hloupé stádo, během které přivezl stádo ovcí před parlament.
Hranice neexistují
Jak už bylo řečeno, výstava Artivism testuje hranice mezi uměním a aktivismem. Prolínání těchto dvou oblastí přitom můžeme na poli umění sledovat v globálním i lokálním kontextu přinejmenším od šedesátých let minulého století.
V poslední době lze dokonce s trochou nadsázky hovořit o jisté institucionalizaci aktivistického umění, ať už prostřednictvím velkých uměleckých přehlídek (příkladem za všechny může být poslední Berlínské bienále), výpravných publikací (mezi jinými kniha Art & Agenda, Political Art and Activism), nebo skrze rostoucí popularitu takových skupin jako jsou The Yes Men, Pussy Riot nebo Voina a jejich více či méně organické včleňování do uměleckého provozu.
„Osobně si myslím, že žádná hranice mezi třeba vtipnou demonstrací aktivistů a dobře udělaným happeningem neexistuje," říká Tamara Moyzes ke vztahu umění a aktivismu.
Co konkrétně tím umělkyně myslí, názorně dokládá vlastním dílem. Pod označením „artivism" prezentuje na svých webových stránkách kolektivní akce namířené proti rasismu, xenofobii a homofobii. Tyto projekty mohou mít podobu účasti na pochodu Prague Pride v maskách Bátory, Hájka a Klause, živého sousoší upozorňující na problematické aspekty legislativy upravující podmínky umělého oplodnění, nebo komplexnějších instalací ve veřejném prostoru.
Takovým artivistickým dílem byl například info-stánek nazvaný Welcome to Prague (realizovaný ve spolupráci s manželem umělkyně Shlomim Yaffe) zviditelňující nedůstojné podmínky, v nichž si byli v Čechách žijící cizinci ze zemí mimo EU nuceni vyřizovat povolení k pobytu.
Růst popularity umění s aktivistickým poselstvím na jedné straně a využívání uměleckých strategií demonstranty a aktivisty na straně druhé ukazuje, že propojování aktivismu a umění může obohatit obě sféry, a přináší s sebou i novou terminologii.
V posledních letech si tak „artivismus" nachází cestu i do psaní o umění. Otázkou však zůstává, jak tento nový termín přetvoří tradiční kategorie umění a aktivismu. Lze hranici mezi nimi skutečně zrušit? A je artivismus novým uměleckým -ismem nebo radikálně odlišnou entitou?
Aktivismus a obchod?
Když se umělec kreativním způsobem zapojí do demonstrace a dokumentaci či mediální ohlasy své akce vystaví v galerii nebo je zařadí do svého portfolia, nenechává nikoho na pochybách, že toto aktivisticky motivované gesto je uměním, stejně jako se jím mohou stát jakékoli objekty, aktivity, umělcovo tělo a jeho části i nehmotné koncepty.
Je však sporné, nakolik si takto zarámovaný aktivismus nadále uchovává svou aktivistickou podstatu. Umístění aktivistického projektu v galerii ještě nemusí znamenat rezignaci na jeho aktivizační poslání. Konečně i galerie je politické místo s potenciálem pro medializaci, která k aktivismu patří (příkladem budiž zveřejnění telefonních čísel politiků v režii skupiny Ztohoven v Centru současného umění DOX).
O poznání problematičtější situace nastává, pokud se uměleckým rámcem přetavený aktivismus stane předmětem obchodu s uměním. Přesto, že podobné vymazání aktivistického potenciálu v případě diskutované výstavy nehrozí, zdá se, že zde zdokumentované příklady aktivismu slouží v prvé řadě k analýze artivismu jakožto mezní formy umění.
Tamara Moyzes chápe artivismus jako popření hranic aktivismu a umění. Toto popření však funguje asymetricky. Autorka může prezentovat své akce jako umění i aktivismus.
Na druhou stranu aktivismus ne-umělců se stává uměním, nikoli z popudu samotných autorů, ale ve chvíli, kdy je umělkyní do uměleckého kontextu vsazen. Když tedy srovnáme, jakou pozici na výstavě zaujímají artivistické demonstrace samotné autorky a projekty aktivistů bez uměleckých ambicí, ukazuje se, že jejich role nejsou rovnocenné.
Aktivisté jsou sice uváděni svými jmény, ale jejich díla slouží především jako materiál, jehož prostřednictvím umělkyně ilustruje svůj koncept. V kontextu této výstavy tak artivismus není ani tak výsledkem zmizení hranic mezi uměním a aktivismem, ale kategorií, v níž je umělecká funkce určitých forem odporu nadřazena jejich funkci aktivistické.
Tamara Moyzes: Artivism. Dům umění města Brna. Výstava potrvá do 12. ledna.
