Malíř, který portrétoval stromy. Chittussi uměl zachytit krajinu zpaměti

Malíř, který portrétoval stromy. Chittussi uměl zachytit krajinu zpaměti
Obraz malovaný na dřevěné desce Domky u břehu pochází z první poloviny 80. let 19. století.
Chittussi namaloval Podzimní studii vnitřku lesa brzy po roce 1880.
Západ slunce ve Fontainebleau / Večer v okolí Barbizonu, 1880.
Tablo podle vlastních obrazů z roku 1880 je kreslené tuší. Malíř jej představil na pražské výroční výstavě.
Foto: Academia
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
2. 6. 2020 17:33
Knír do špičky je tím prvním, co zaujme na tváři malíře z konce 19. století Antonína Chittussiho. Prý byl vznětlivý, výřečný a neuznával autority. Z korespondence ale vyplývá, že se často cítil osamělý, což uměl nedostižně vyjádřit ve svých obrazech. „Já chci dojmout,“ uvedl v jednom dochovaném dopisu.

Velká monografie věnovaná jednomu ze zakladatelů české moderní tvorby a žánru krajinářství Antonínu Chittussimu nyní vyšla díky trojici institucí. Vydalo ji nakladatelství Academia ve spolupráci se vznikající Kusthalle Praha a aukční Galerií Kodl.

Autorem je historik umění Roman Prahl, který se proslulým krajinářem zabývá přes 20 let. Jako kurátor Národní galerie připravil Chittussimu roku 1996 velkolepou výstavu ve Valdštejnské jízdárně v Praze.

Otec pochyboval

Prahlova kniha se malířově povaze či životním peripetiím zase tolik nevěnuje. Zřejmě z obavy před zkreslením je studie o jeho osobnosti a také živobytí docela stručná. Například o rodinném zázemí se čtenář pouze dozví, že Chittussi zdědil "ochranitelský postoj matky, později vyjadřovaný jeho projevy empatie pro slabé a trpící, zastávání se všeho, co je utlačováno mocí či autoritou".

Otec, obchodník, který měl o synově umělecké dráze pochyby, jej prý vybavil postojem člověka, "který se musí umět postarat sám o sebe".

Chittussiho italské kořeny objasňuje jen stručná poznámka o tom, že děd z otcovy strany přišel do Čech ze severoitalské Ferrary. Životopisnou kapitolu rozšiřuje faktografický životopis třídící události rok po roku a ještě výběr z korespondence, dobových textů a memoárů.

To hlavní, na co se autor monografie soustřeďuje, je dokumentace Chittussiho děl, zde obsažená v dosud nejširším záběru. Pomíjí pouze počáteční práce, v nichž se umělec ještě nevěnoval krajině, ale zabýval se například portréty.

Obraz malovaný na dřevěné desce Domky u břehu pochází z první poloviny 80. let devatenáctého století.
Obraz malovaný na dřevěné desce Domky u břehu pochází z první poloviny 80. let devatenáctého století. | Foto: Academia

Knír jako krajina

Jediné podobizny v monografii patří Chittussimu, kterého zachytili přátelé, například je tu portrét od Františka Ženíška. "Chittussiho doširoka protažený knír půlí Ženíškův obraz na způsob mnoha krajinomaleb portrétovaného," všímá si Roman Prahl.

Portrét Chittussiho, jak jej v roce 1877 zachytil František Ženíšek.
Portrét Chittussiho, jak jej v roce 1877 zachytil František Ženíšek. | Foto: Academia

S Františkem Ženíškem sdílel Chittussi pražský ateliér poté, co se skandálem opustil Akademii výtvarných umění. Kníratý malíř byl s Mikolášem Alšem hlavním aktérem incidentu z roku 1875, kdy studenti vypískali profesora Alfreda Woltmanna za jeho tvrzení, že starší umění v Čechách bylo převážně německého původu.

Chittussi a pár dalších žáků byli odsouzeni k několikadennímu pobytu ve vězení. To byla poslední epizoda s pražskou akademií, ke které měl umělec od začátku studia v roce 1866 výhrady. Školní docházku několikrát přerušil, nakonec odešel na akademii v Mnichově a následně do Vídně.

Největší školou se pro něj stala Francie, kde s přestávkami pobýval pět let od roku 1879 a do konce života se sem vracel, dokonce měl v Paříži až do smrti byt nebo ateliér.

Stal se neformálním pokračovatelem slavné barbizonské školy, tedy volného sdružení krajinářů, kteří objevili zdroj inspirace ve volné přírodě, konkrétně v okolí vesnice Barbizon nedaleko Paříže. Z jejich realistické malby, která vznikala pod širým nebem, vycházeli impresionisté.

Večer na Trocaderu, 1881. Na horizontu je palác vystavěný pro světovou výstavu v roce 1878. Malíř zachytil nejnovější ozdobu Paříže poněkud apokalypticky.
Večer na Trocaderu, 1881. Na horizontu je palác vystavěný pro světovou výstavu v roce 1878. Malíř zachytil nejnovější ozdobu Paříže poněkud apokalypticky. | Foto: Academia

Chittussi jejich přístup zaujatě studoval, také jezdil do okolí Barbizonu, kde vytvořil mnoho obrazů. K impresionismu měl však opatrný vztah a ublíženě reagoval na články českých kritiků, kteří jej k impresionistům přiřazovali. "Jest mi nesnesitelná myšlenka, že bych měl malovat vůbec jako někdo - nechť to kdokoli. Já nemyslím na to, jak to dělám, nýbrž jaký to má účinek, a hledím se úplně odloučit ode všeho tradicionelního - já chci dojmout," napsal v jednom dopise.

Nejvíc dochované korespondence pochází z pozůstalosti malířky Zdenky Braunerové, která byla jeho žačkou a nějaký čas i snoubenkou. Také Braunerová často pobývala v Paříži a je pravděpodobné, že figuruje na několika Chittussiho pařížských obrazech. Lidské postavy však byly v malířových přírodních i městských krajinách okrajové a také titěrné, takže to nelze poznat.

Vnitřek lesa

Chittussimu k přijetí ve Francii pomohl třímetrový obraz Večer v Barbizonu, který vystavil roku 1880 na pověstném Pařížském salonu. Na těchto každoročních prestižních přehlídkách se pak jeho práce objevovaly pravidelně, některé obesílal nejen francouzskými motivy, ale také českou krajinou, ke které nikdy neztratil vztah.

Západ slunce ve Fontainebleau / Večer v okolí Barbizonu, 1880.
Západ slunce ve Fontainebleau / Večer v okolí Barbizonu, 1880. | Foto: Academia

Autor knihy Roman Prahl podrobně rozebírá Chittussiho obrazy, které podle témat a motivů rozdělil do 17 kapitol. Jmenují se například "Les, jeho vnitřek a okraj", "Stromy na horizontu a v popředí", "Skály, balvany a kameny", "Železnice v krajině" nebo "Zimní krajina".

Ve studii věnované obrazům s námětem lesa si autor všímá, že Chittussi nikdy nemaloval les jako celek, dokonce ani jeho okraj. Nejraději si vybíral lesní zátiší. V dopise Zdence Braunerové, ve kterém líčil porost v okolí Marlottu, to malíř popsal následovně: "Všecko jest divoké, tisíce malebně rozlámaných stromů a větví leží po skalách a po vřesu - jako by kvůli malířům to bylo naschvál upraveno."

Jinde si autor monografie všímá, že oblíbené téma krajinářů - moře - Chittussiho příliš neoslovilo. Z přímořské krajiny si raději vybíral pohled na pobřeží s rybářskými domky.

Prahl zkoumá i malířovo "barbizonské období", kdy český umělec objevoval přírodu už proslavenou desítkami výtvarníků, kteří přišli před ním. A dovedl si i tady najít nezaměnitelný způsob. "Pozornost věnovaná podobě a zejména větvoví stromu vede k domněnce, že se k těmto 'aktérům' výjevu vracel téměř na způsob portrétisty," všímá si Prahl.

Slabost pro skály

Soubor jiných obrazů ukazuje Chittussiho slabost pro skály, balvany a jiné kamenné útvary.

Chudá krajina se skaliskem, jež připomíná sfingu, a s cestou "sice posetou kamením, avšak vedoucí vzhůru", je motivem obrazu Českomoravská vysočina z roku 1882. Podle Prahla se jedná o jedno z jeho nejvýznamnějších pláten. Dokazuje, že Chittussi byl nejen výborný plenérový autor, který uměl dynamicky zachytit krajinu viděnou bezprostředně, ale také tvůrce čerpající z krajin otištěných v paměti. Vysočinu totiž maloval jen s pomocí skic v pařížském ateliéru.

Z Českomoravské vysočiny, 1882. Chittussi dával před oblíbenými ruinami hradů přednost přírodním kamenným útvarům. Tento silně připomíná sfingu.
Z Českomoravské vysočiny, 1882. Chittussi dával před oblíbenými ruinami hradů přednost přírodním kamenným útvarům. Tento silně připomíná sfingu. | Foto: Academia

Antonín Chittussi si už za života vysloužil pověst významného umělce, vystavoval na důležitých výstavách v evropských centrech, pařížský aukční dům Drouot opakovaně uspořádal aukci několika desítek jeho děl.

Obal monografie.
Obal monografie. | Foto: Academia

Měl řadu mecenášů, kromě rodiny poslance říšské rady Františka Braunera jej podporovali spisovatel Josef Václav Frič či rodina mecenáše a vlastence Vojty Náprstka. S její pomocí - a také díky častému prodeji svých děl - si mohl dovolit neustále cestovat.

Kolem čtyřicítky však Chittussi onemocněl. A nebylo mu ani čtyřiačtyřicet, když v roce 1891 zemřel pravděpodobně na tuberkulózu. K jeho přímým následovníkům patřili vedle Zdenky Braunerové také František Kaván, Otakar Lebeda a Antonín Slavíček. Podle autora monografie Romana Prahla k ohlasu Chittussiho díla přispěla jistá melancholie, jež byla nejen umělcovým sebevyjádřením, ale navíc rezonovala s náladou závěru 19. století.

Roman Prahl: Chittussi

Nakladatelství Academia 2019, 336 stran, 2200 korun

 

Právě se děje

Další zprávy