Recenze - Jean-Marie Blas de Roblès, Francouz narozený v Alžírsku, je přímo ukázkový polyhistor. Vystudoval filozofii na Sorboně a historii na Collège de France. Jeho hlavním zájmem se stala podmořská archeologie. Od roku 1986 se pravidelně účastní vykopávek v Lybii, je autorem několika vědeckopopularizačních knih.
Je také patřičně zcestovalý. Delší dobu pobýval v Brazílii jako ředitel Francouzského kulturního domu, přednášel o Sartrovi a Barthesovi na čínské univerzitě v Tchien-ťinu, působil v Palermu, procestoval Tibet, Indonésii, Jemen, Peru. V roce 1982 vychází jeho první kniha – sbírka povídek La Mémoire de riz, za níž získal cenu Francouzské akademie. Na počátku 90. opouští tehdejší zaměstnání v taipejské Alliance Française a stává se spisovatelem na plný úvazek. Přesto uplynulo skoro dvacet let, než se stal nejenom oceňovaným, ale i známým spisovatelem.
Za třetí román Tam, kde jsou tygři domovem získal v roce 2008 Prix Médicis, cenu pro „spisovatele, jejichž sláva prozatím nedosahuje výše jejich talentu“, jak praví statut.
O kvalitách knihy se mohli čeští čtenáři přesvědčit už v roce 2010. Ve stejném roce se její autor účastnil Měsíce autorského čtení v Brně a Ostravě. O letošních prázdninách pak vydalo nakladatelství Host zatím poslední Roblèsovo dílo – loňskou novelu Půlnoční hora.
Uznávám, že úvod působí jako zbytečná snaha vměstnat do daného prostoru co nejvíc faktů a vyčtených vědomostí. Ostatně něco podobného vytkl „tygrům“ můj aktuální kolega Radomír Kokeš (viz zde). Domnívám se ale, že pro docenění Půlnoční hory je potřeba se aspoň rámcově seznámit s autorovými životopisnými údaji. A teď tedy opusťme tento vratký oslí můstek, abychom se mohli věnovat knize.
Směr Lhasa
Útlá novela (která by se do předcházejících „Tygrů“ vešla přibližně šestkrát) popisuje setkání starého školníka jezuitského lycea Bastiena a mladé svobodné matky Rózy Sévèrové, respektive jejího pětiletého syna Pavlíka. Bastien Lhermin je sousedy vnímán jako podivný samotářský pavouk, jehož minulost, aspoň jak praví šeptanda, skrývá blíže nedefinované temné tajemství. Na francouzského důchodce má poněkud netradiční zájmy – cvičí taj-či, vyznává tibetský buddhismus a vytváří pískové mandaly.
Róza je v domě nová, a tak dokáže bez předsudků vnímat Bastiena jako laskavého, i když vskutku trochu zvláštního starého pána. Díky náhodnému setkání v knihovně Domu východních kultur se dozví, že ošumělý muž je jedním z největších znalců tibetštiny a sanskrtu ve Francii. Při následném rozhovoru zjistí, že Bastienovým životním snem je podívat se do Lhasy a navštívit palác Potála.
Sama Róza je od dětství obdivovatelkou Alexandry David-Néelové, takže i jí to do Lhasy vždycky táhlo. Jaká šťastná náhoda! Když pak Bastien jakoby zázrakem zbaví jejího synka nočních děsů, začne ho Róza vnímat coby vykupitele, který vstoupil do jejího života, aby jí pomohl postavit se zase na nohy. Co může následovat jiného, než společná cesta do Tibetu...
Pokud jste četli úspěšnou knihu francouzské autorky Muriel Barberyové S elegancí ježka (2006, česky 2008), mohli byste si v tuto chvíli pomyslet, že šikula Roblès okopíroval základní schéma světového bestselleru. Třem ústředním postavám v podstatě jen změnil pohlaví, fascinaci Japonskem nahradil fascinací Tibetem, a teď se ve svém sídle spokojeně pochechtává.
Posuďte sami: Barberyová představuje hlavní hrdinku Renée, postarší domovnici, která za fasádou prosté ženy z lidu skrývá hluboký zájem o filosofii, literaturu a japonskou kulturu. Její pravé já odhalí muž, který se nově přistěhuje do domu, japonský obchodník Kakuro. Oba dospělé k sobě svede dítě, přemoudřelá citlivá holčička Paloma s poraněnou duší.
Podobnost na povrchu
Na první pohled je podobnost mezi oběma knihami natolik nápadná, až se ani nechce věřit, že jde jen o shodu okolností. Podobnost však končí na povrchu. Roblès a Barberyová se zásadně liší především v tom, jak pracují se čtenářským očekáváním a do jaké míry ho (ne)naplňují. Barberyová je ke svým čtenářům maximálně vstřícná. Za sebemenší snahu jim nabízí velkorysou odměnu.
Čtenáři stačí povrchní znalost filosofie a literatury, aby se cítil (spolu s Renée) jako výjimečný a nadprůměrně kultivovaný. Zdánlivě komplikovaně strukturovaná kniha (proplétání několika subjektivních úhlů pohledu a opatrné dávkování důležitých informací) ve skutečnosti čtenáři klade minimální odpor. A překvapivě tragický konec má jen posílit dojem, že jsme svůj čas věnovali skutečně veliké literatuře.
Roblès oproti tomu čtenáři nachystal řadu naschválů. Po prvních třech kapitolách psaných v objektivizující er-formě, které nám umožní „začíst se“ do příběhu, následuje náhle kapitola v ich-formě - a my zjišťujeme, že nečteme klasický román, ale meta román. Jde vlastně o první spisovatelský pokus dospělého „Pavlíka“ prokládaný subjektivními poznámkami jeho zkušební čtenářky Rózy. Vstup ich-formy ovšem nepřináší sofistikované hrátky s úhly pohledu.
Vyprávění je nadále lineární, Róza jen občas doplní nějakou informaci, nevznikají významné konflikty mezi oběma úhly pohledu. Róziny vstupy pouze nenápadně zpochybňují autoritu neosobního vypravěče. „Její“ kapitoly začínají větami typu „Tak je vidět, že ses hodně snažil, Pavlíku...“, „To není vůbec špatné, to s tou rudou vlajkou“ - a tak je vševědoucí autor „degradován“ na pozici maminčina chlapečka, kterému se povedl domácí úkol.
Malé cvičení
Další Roblèsovou „schválností“ je přístup k věčně módnímu tématu Tibetu, respektive buddhismu. Nenabízí nám prostřednictvím svých postav žádný „zasvěcený“ náhled do tajů lámaismu, nijak nás neodmění za případné vědomosti, neodkryje nám smysl života.
Při popisu Lhasy nezabředává do laciné mystiky, stejný prostor věnuje kráse chrámu, mastným vlasům domorodců i nevolnosti z nadmořské výšky. Celá „duchovní“ linie je navíc v momentě Bastienovy smrti náhle smetena legendou o tibetských brigádách SS; podobně, jako je nakonec smetena Bastienova po měsíce pečlivě vytvářená mandala kálačakry.
Z knihy se najednou stává jakýsi esej o zodpovědnosti spisovatele, který by neměl šířit bludy a vydávat je za kýmsi utajovanou pravdu. Roblès si tu nepokrytě vyřizuje účty nejen s Danem Brownem, ale se všemi, kteří „přispívají k úpadku rozumovosti a zatemňují začátek našeho století“. I od tohoto poslání ale Roblès nakonec uhýbá a knihu uzavírá kapitolou Odvolání, v níž předkládá Róziny materiály k oněm tibetským brigádám, na okrajích sarkasticky komentované Pavlem.
Jeho poslední poznámka zní „Tomu rozumím, ale co si s tím vším mám jako počít?“. To už nám Róza ani Roblès neporadí. Ale může nás hřát vědomí, že má důvěru v naši schopnost samostatně myslet, pochybovat a hledat cesty k poznání. Možná je vlastně tato novela malým buddhistickým cvičením v dovednosti na ničem nelpět.
