Recenze - Téměř sedmisetstránkové dílo Jeana-Marie Blas de Roblese je příklad toho, když se vzdělaný člověk pustí do psaní románu, ve kterém chce uplatnit maximum toho, co zná a má rád - bez ohledu na to, zda to bude držet pohromadě.
Rád souhlasím, že je de Robles erudovaný, ale už se nemohu identifikovat s tvrzením o „podivuhodném vypravěčském talentu". Jeho kniha Tam, kde jsou tygři domovem není jeden román - je to řada „románů", přičemž ne všechny bych chtěl číst v této podobě a některé bych nečetl vůbec. Ke všemu mi způsob, jakým jsou svázány dohromady, nepřipadá šikovný ani hodný schopností autora, který napsal nejlepší části textu knihy.
Kircher a jeho kritik
Zdánlivě spojující figurou je historická osoba geniálního, ale věčně se mýlícího jezuity Athanasia Kirchera; ale bohužel i spousta náhod. Eléazard von Wogau je francouzský novinář žijící v Brazílii, který dostal za úkol okomentovat objevený Kircherův životopis, jenž byl napsaný dalším, jemu blízkým jezuitou Casparem Schottem.
Jsou tu tedy dva souběžně úzce spojené celky. Za prvé tento „publikovaný" Schottův text psaný jazykem lehce naivního mnicha 17. století, jenž pojal Kircherovu odyseu jako životopis svatého. Druhým celkem je pak Eléazardova snaha se s textem i s Kircherovou osobou kriticky popasovat.
Kircher zasáhl snad do všech oblastí tehdejšího myšlení a bádání. Neúnavně vynalézal, občas i naprosté zbytečnosti, přepracovával matematické koncepce, psal mnohosetstránkové spisy (zdaleka nejen) o Číně, Babylonské věži i Arše Noemově, ale především luštil hieroglyfy (naprosto mylně) a čínské znaky.
Kircherovská posedlost Eléazardovi postupně likviduje osobní život a novinář začíná cítit vůči mysliteli zřetelnou zatrpklost. Opustila ho žena a dcera, navíc se mu nedaří se navázat poměr s okouzlující a tajemnou intelektuálkou Loredanou.
Obě zmíněné linie knihy se vzájemně ovlivňují a pozorný čtenář si všimne, jak se vědcův sarkasmus postupně dostává nejen do jeho (velmi vtipných) „badatelských poznámek", ale i do poznámkového aparátu komentujícího Schottův text.
Na křižovatce encyklopedií
Stále ale popisuji JEN dvě dějové linie. A kdybych se snažil rekonstruovat, jaké „vybavení" jsem pouze při jejich čtení zapojil a podle všeho zapojit měl (!), dalo by se pohybovat na širokém poli odkazů.
Přepadaly mě vzpomínky na překlady originálních karteziánských textů, na knihy o dějinách církve, filozofie, vědy, politiky, egyptologie, (strukturální) antropologie, jazykovědy i sémiotiky. Stejně tak bylo záhodno uplatňovat znalost konvencí ze čtení historických a dobrodružných románů, de Sadeových libertinských fikcí, OULIPOvských experimentů, Borgesových povídek, magického realismu García Márquéze - a především textů Umberta Eca.
Osobně mi naskakovaly hlavně pasáže z jeho Hledání dokonalého jazyka; o to úsměvnější bylo, když de Robles na Eca nejdříve familiérně poukáže („Díky, Umberto!", s. 203) a pak dokonce část jedné z Ecových podkapitol o Kircherovi ocituje (s. 491, in Eco, s. 141).
Úryvky ze zahraničních recenzí najdete na stránkách nakladatelství Host
Jenže de Roblesovi nesloužila jako inspirace jen Ecova vědecká práce, ale především románová tvorba. Celé pasáže, obraty a způsoby popisů připomínají Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo a Ostrov včerejšího dne. Poslední jmenovaný příklad je zase o to ironičtější, že Eco při jeho psaní čerpal právě z Kirchera i Schotta. Jenže Ecovy romány jsou brilantně vystavěné hry, zatímco de Roblesovi se „stavba" pomalu rozpadá.
Dobrodružství a společenská kritika
Dvě uvedené linie jsou do určité chvíle vynikajícím způsobem rozvržené a napsané. ritický čtenář si je přitom vědom, že jde především o intelektuální blbnutí se seriózními přesahy. Problém je v tom, že de Roblesova ambiciózní kniha má linií mnohem víc - a mnohem výrazněji postavených na vyprávění, ve kterém už autor zdaleka tak silný není.
Román zapojuje linii Eléazardovy ženy paleontoložky, která se s výzkumným týmem vydává do amazonské džungle hledat vzácné fosílie. Milovník dobrodružných románů chápe, že de Robles ji zřejmě psal jako poctu žánru, ale způsob, jak se tupě drží konvencí, začne od určité chvíle otravovat. Vědomý hold neznamená dobrý text, zvlášť pokud se zvrhne do podivné parodie na Lévi Straussovy Smutné tropy.
Mnohem neohrabanější jsou ale sociálně kritické podkapitoly o chromém žebrákovi Nelsonovi z brazilských slamů a především nepříjemně rozsáhlý segment věnovaný Eléazardovic dceři Moémě, jež se plácá životem v drogách, sexu a snaze najít smysl existence. Tady autor nejvíc přešlapuje na místě, opakuje se a snahu o (veskrze banální) výpověď ještě utápí v klišé společenskokritických románů.
Ve své snaze o mnohovrstevnatost rozložená struktura románu největší slabiny odhaluje v závěrečné třetině: tehdy se do spíše vztahově/rodinně než příčinně propojené sítě postav dostává figura zlého kapitalisty Moreira, který má určitým způsobem zastřešit všechny linie. S ním spojené peripetie odsouvají Eléazarda od výzkumu, zapojují Nelsona jako aktivnější figuru a román se žánrově posouvá k thrilleru.
Způsob, jakým se začínají linie a postavy sbíhat, už ale není hra, jen dost křečovitý způsob, jak spojit nespojitelné. Postavy se „náhodně" potkávají, propojení se motivuje rodinnými vazbami a „obhajuje se" přítomnost spousty vedlejších figur.
Otevřené a uzavřené dílo
De Robles v závěrečné třetině potřebuje zachovat zdání dosavadního rytmu, i když změní žánrové rozložení. A tak se proměňuje role kircherovských pasáží, jež dosud tvořily svého druhu páteř knihy a uváděly každou kapitolu.
Tuto normu musí autor zachovat až do konce, ale zároveň už je nepotřebuje, zdržují ho v rozvíjení pseudothrillerové zápletky. Dříve hutné „Schottovy" kronikářské zápisky se tak najednou rozkouskovávají do více kapitol a natahují. Ani poněkud pesimistický závěr pak nezachrání pocit čtenářské skepse z románu, jenž se rozjel jako vzrušující intelektuální dobrodružství.
Kdybych použil Ecovu terminologii, román dlouho představuje otevřené dílo vstřícné k mnoha interpretacím, ale pak se nesmyslně „uzavře" a zůstane jen pachuť. Bohužel jiná, než jakou prožívá na konci Eléazard, když je nucen popasovat se s nečekaným čtenářským zjištěním.
Autor zřejmě chtěl určitou formu čtenářského zklamání hlavní postavy vyvolat i u diváka, ale to se mu příliš nedaří. Nedaří se mu to hlavně proto, že po celou knihu důsledně rozvíjené téma vedení komunikace navzdory překážkám se především v „antropologické" pointě amazonského příběhu mění na vlastní karikaturu.
De Roblesův text dostal několik prestižních ocenění včetně Prix Médicis, které vlastně není důvod mu nepřát: stojí za ním deset let obdivuhodné rešeršní práce a nezpochybnitelná erudice. Nemůžu ale bohužel souhlasit, že jako celek jde o dobrý román, byť v některých částech je vynikající.
Nikdy se k němu ale nebudu vracet; raděj si přečtu tisíce stran o geniálním a věčně se mýlícím Kircherovi, který současníky ohromil třeba i laternou magikou a kočičím orchestrem.
Jean-Marie Blas de Robles: Tam, kde jsou tygři domovem. 672 stran. Vydal Host, Brno 2010. Doporučená cena 399 korun.
