Po lávce se návštěvník přímo z chodníku dostane do prvního patra k hlavnímu vchodu nové galerie zaměřené na moderní a současné umění. Soukromá výstavní Kunsthalle Praha, čítající 5687 metrů čtverečních, se veřejnosti otevírá toto úterý.
Jejím krédem je propojovat české umění se světem a první výstava nazvaná Kinetismus zahrnuje práce průkopníků Marcela Duchampa, Man Raye, Mary Ellen Buteové, Zdeňka Pešánka i mnoha současných mezinárodních umělců.
Uvnitř radikálně přestavěné bývalé "trafačky" vzniklo pět pater s různě vysokými stropy pro různé typy výstav a jedno mezipatro. Navigační plánek v zádveří osvětluje složitou strukturu galerijních podlaží, spojených řadou příjemně krátkých schodišť a dvěma výtahovými šachtami.
I přes navigační systém je snadné se v členitém prostoru ztratit. Jak ale v projevu při zahájení řekla ředitelka pražské Kunsthalle Ivana Goossen, je to příjemné bloudění a objevování nových zákoutí cestou za uměním.
Galerie má industriální charakter, i když kousek autentického zařízení trafostanice se po architektonické přeměně dochoval jen jako dekorace bistra. Vyhlazené betonové povrchy, pletivo místo podhledů a jiné kovové prvky nepůsobí odcizeně.
Díky mnoha průhledům a systému světlíků, oken, prosklených stěn a důmyslně umístěných umělých světelných zdrojů je prostor vzdušný, na patřičných místech dokonce útulný. Jako například čítárna s kavárnou, přiléhající k úzké terase s jedinečným výhledem na Pražský hrad a Petřín.
Avantgardní lunapark
Zaujetí prostorem se plynule přelévá v zážitek ze setkání s uměním. Galerie zahajuje provoz reprezentativní přehlídkou Kinetismus, jež oslavuje 100 let elektřiny v umění a na které spolupracovala šéfkurátorka nové instituce Christelle Havranek se dvěma zahraničními odborníky. Jsou jimi teoretik a umělec Peter Weibel, ředitel Centra pro umění a média v německém Karlsruhe, i kurátorka a badatelka Lívia Nolasco-Rózsás.
K vidění je okolo 90 experimentálních prací, zapůjčených od více než šesti desítek sběratelů a významných institucí, jako jsou britská Tate nebo francouzské Centre Pompidou.
V setmělém prostoru září barevné neony, blikají černobílé projekce a vrčí elektromotorky pohánějící pohyblivá díla. Jako by se návštěvník ocitl v avantgardním lunaparku. Když pohledem spočine na filmu Emak Bakia od Man Raye z roku 1926, může se cítit dokonale přesunutý v čase o století. V dlouhém záběru se dívčí nohy vytáčejí v rychlém rytmu charlestonu. Hudbu si u němého snímku potřeba domyslet.
Pocit známého se ale rychle ztrácí. Man Rayův film nechce nic vyprávět, proměňuje se v experimentální koláž, stejně jako většina dalších děl zobrazuje především umělcovo zaujetí technikou a jejím využitím v umění.
Autoři malují i sochají světlem a pohybem, hypnotické takzvané rotoreliéfy od Marcela Duchampa se otáčejí jako terče na střelnici, pryskyřicové plastiky protkané barevnými neonovými trubicemi od Zdeňka Pešánka z roku 1936 světelně pulzují. Připomínají vetřelce z mnohem mladších sci-fi snímků.
Film Lászlóa Moholy-Nagyho z roku 1930 nazvaný Lichtspiel: Schwarz-Weiß-Grau je pohyblivou abstrakcí, hrou na asociace, která působí chladně, technicistně. Mezi pracemi průkopníků se zprvu nenápadně, o patro výš už zcela dominantně objevují díla současných umělců.
Výstavou prolínají čtyři žánry, vedle kinetického umění a kinematografie kurátoři rozlišují ještě umění kybernetické a počítačové. Právě v těchto "kapitolách" nejčastěji vystupují umělci mladších generací.
Kybernetické umění zastupuje například před třemi roky zesnulý českoamerický umělec Woody Vašulka se svou ženou Steinou nebo současná umělkyně Christina Kubisch, jež vystavuje elektromagnetickou zvukovou instalaci Cloud. Skrumáž modrých kabelů zavěšená jako mrak vysílá do všech směrů jemné pracovní zvuky. Připomínají provoz bývalé trafostanice, slyšet je lze přes sluchátka.
Na přehlídce výrazně převažují umělecké experimenty často abstraktního výrazu. Velkou výjimkou je obří tříkanálová videoinstalace jihoafrického umělce Williama Kentridge z roku 2015 nazvaná Poznámky k modelové opeře. Kentridge, rodák z Johannesburgu, pochází z židovské rodiny advokátů. Oba rodiče zastupovali oběti apartheidu a umělec ze svého zázemí vytěžil pozici nezávislého kritika společenských útlaků.
V Praze představuje angažované dílo spojující prvky divadla s dokumentárními záběry. Černošská tanečnice s puškou a červeným šátkem v ruce tančí na špičkách v baletních piškotech na pozadí čínské mapy a za zvuku zdánlivě etnické hudby. Její melodie ovšem vychází z internacionály.
Choreografie s atributy revoluce se prolíná s brutálními dokumentárními snímky obětí totalitních států, atributy jihoafrického apartheidu střídají záznamy skutků pravděpodobně čínského režimu.
Obsáhlou výstavu Kinetismus doplňuje v nejvýše umístěné Galerii 3 menší přehlídka nazvaná Zengerova transformační stanice: Elektřina v architektuře, elektřina ve městě. Vzdává hold českému avantgardnímu umělci a průkopníkovi kinetického umění Zdeňku Pešánkovi. Zároveň představuje dějiny elektrifikace Prahy.
Pešánek přímo pro čelní fasádu Zengerovy trafostanice navrhl čtyři monumentální světelně-kinetické plastiky s názvem Sto let elektřiny. Sochy vyrobené z industriálních materiálů včetně neonu koncipoval jako oslavu elektrického věku a roku 1937 za ně získal mimořádné ocenění na Světové výstavě v Paříži.
Po návratu do Prahy se však výtvory ztratily a na průčelí Zengerovy trafostanice nakonec nebyly nikdy osazeny. Nyní se do Kunsthalle Praha symbolicky vrátily jako projekce na fasádě.
Výstavy
Kinetismus: 100 let elektřiny v umění
Kunsthalle Praha, výstava potrvá do 20. června.
Zengerova transformační stanice: Elektřina v architektuře, elektřina ve městě
Kunsthalle Praha, výstava potrvá do 22. května.
