Recenze - Jestliže, jak jednou napsal Michal Viewegh, je psaní soubojem o čtenářovu pozornost, existuje snad k tomuto boji lepší zbraň než vlastní soukromí slavného spisovatele? Viewegh se do svých děl promítá docela často a je fascinující sledovat, jak je s nabíráním životních zkušeností jeho autoportrét stále plastičtější.
V některých povídkách se jako Oskar blazeovaně vznáší nad realitou, eventuelně přispěje milenecké dvojici k zakoupení ložnice v obchodním domě IKEA. V Lekci tvůrčího psaní si pod stejným jménem vyřizuje účty s literární kritikou. V Báječném roku se z nebes snáší na zem a formou deníku okázale i sebemrskačsky glosuje povrch svého života. V nové knize Biomanželka se - tentokrát již jako spisovatel Mojmír - ponořil do hlubin, zatímco nahoře nad hladinou burácí autorův střet s ženským elementem i se sebou samým.
Mamut versus fáze luny
160stránková Biomanželka ani příliš nezakrývá, že je velmi osobním voláním o pomoc. Komponovaný příběh střídá současnost, v níž Mojmír symbolicky práská dveřmi a odjíždí od rodiny na trucvýlet, o němž dobře ví, že mu vydrží nanejvýš do zítřka, a historii několikaletého vztahu, v níž se zoufalý manžel propadá v hodnotovém žebříčku své družky z prvního na desáté místa.
Žebříček sám tvoří jakousi osnovu nerozsáhlé knihy, jako deset kruhů Dantova pekla: 1. Dům - 2. Zahrada - 3. Děti - 4. Duly - 5. Laktační poradenství - 6. Mateřské centrum - 7. Bioklub - 8. Domácí vyučování - 9. Charita - 10. Mojmír.
Leccos je totiž jinak, než si autor bestsellerů představoval. Podle všech pravidel přece alfa samec nosí domů s vítězným pokřikem mamuta a samice jej vítá s uznáním v uklizeném doupěti, masíruje mu ramena, a přitom stíhá krmit narůstající počet dětí. Jenže my žijeme v globalizovaném postpatriarchálním světě infikovaném zhoubnými myšlenkami známými pod klinickými názvy feminismus, gender studies, taoismus, šamanismus - a cokoliv, co začíná na bio.
To vše narušuje nejen Mojmírovu představu o racionálně fungujícím světě, ale zatahováno do sfér manželčiných zájmů také ničí jejich rodinný život. Vrcholem je tlustá/rozložitá feministicky založená dula, která se z porodní asistentky stala chůvou a rodinnou přítelkyní. Bydlí s nimi pod jednou střechou a ve všem Mojmírovu Hedviku podporuje. Je ostatně i vypravěčkou tohoto příběhu.
Z manželky se stává "biomanželka" - cosi přírodního a nekultivovaného, překvapujícího a nepolapitelného, co vyrostlo z humusu na zahradě domku, kterou zpočátku zalévalo pouze rodinné štěstí. Výhonek neroste podle pěstitelových představ, tahá si domů spřízněné duše esoterických zájmů, sex řídí podle lunárního kalendáře (jednou měsíčně) a studuje laktační poradenství.
Jeden život Veroniky
Popravdě řečeno, Mojmírovi se nepřihodilo nic jiného než (možná) většině dnešních mužů. Ne manželství, ale rodičovství zamíchalo s kartami a nově je rozdalo. Přitom o dětech se v celé knize téměř nepíše - vykukují jen tu a tam, na okraji zájmu autora, jemuž manželka uniká do jiné dimenze, kam za ní nemůže a ani nechce.
V Báječném roku Viewegh fascinovaně popisuje, jaké úkony je třeba s malým dítětem provádět, když je výjimečně maminka mimo dosah. Přesto ho jakožto Mojmíra překvapuje, kolik času jeho žena tráví s dětmi a příčiny raději hledá v tělesné chemii.
"Po narození Báry věnuje Hedvika veškerou svou lásku, energii i čas oběma dětem, takže Modrovous si připadá odstrčený. Stává se miliontým poraženým v odvěkém utkání oxytocin versus prolaktin (v němž mateřský hormon prolaktin samozřejmě vždy zvítězí)."
Pokud je dětem věnována podrobnější pasáž, je to půlstrana, kde zklamaný spisovatel srovnává idealizované představy auto výletu s holčičkami s drsnou realitou. Totéž v širším plátně zažívá s partnerkou.
Všechno je najednou převrácené; nejen mužská a ženská dominantní role, dokonce i schopnost rozumět sám sobě. Mojmír se vnímá jako racionální polovina svazku, ale často je to právě naopak a při domácím vyučování zklamává i v látce základní školy.
Viewegh sám knihu označuje za román "částečně autobiografický" a opravdu: reálie, které jsou o jeho rodině obecně známy, se shodují. To se může jevit jako chytrá strategie, jak čtenáře svést na klamavou stopu. Aktivity související se sebenalézáním Mojmírovy partnerky, jež tvoří hlavní ozvučnou desku autorova trpkého smíchu, vypadají spíš jako čirá fikce.
Ale jen do chvíle, než si vygooglujete rok starý rozhovor s Veronikou Vieweghovou a zatrne vám: vymyšleno je toho mnohem méně, než byste čekali. Počínaje silně tradičním pojetím manželství ("Michal nerad vidí, když ponocuju, protože si myslí, že nebudu mít druhý den sílu se pořádně starat o dcery") až po rozdělení úloh v rodině ("Pohraje si s holkama, sem tam udělá večeři... to je přece skvělé, ne?"). I další odkazy potvrzují, že tento humoristický román má naturalistické podloží ("Vítejte v mateřském centru Putti. Jmenuji se Veronika Vieweghová a jsem laktační poradce - zdravotník.") .
Lék na schizofrenii
Dávat rovnítko mezi románovou postavu a osobu autora patří k tradičním omylům literární kritiky. Vzhledem k výše řečenému ale nemůžeme jinak - s plným vědomím, že i když spisovatel píše o sobě, jsou to často nerealizované projekce a extenze různých, často i protikladných rysů jeho vlastní osoby.
Viewegh v Biomanželce podává to, v čem je jeho možná nejsilnější stránka - velice přesné pozorování reality a její sarkastické komentování. A tak se před námi odvíjí (s pomocí sekundárních pramenů) následující příběh: rozvedený populární romanopisec se seznamuje v baru s mladou atraktivní ženou, která tu krásně tančí. Název baru Solidní nejistota mohl varovat, ale nevaroval. Veronika vyrůstala bez otce, má tudíž pro starší muže slabost. Kromě toho je Michal zábavný a chytrý společník.
Vznikne láska. Vznikne luxusní domek na Sázavě, kde Michal vyrůstal. Vznikne první dítě a s tím přicházejí trhliny v rodinné pohodě. Spisovatel je v nejlepší formě, potřebuje na psaní klid, od ženy očekává péči o rodinný krb a o svou maličkost - a obdobnou péči o svou polovičku také nabízí. Druhé dítě přichází poměrně záhy a nerovnováhu ještě víc vychýlí. Starost o domácnost leží především na Veronice, ta se potřebuje realizovat i jinak, přičemž možnost pravidelného zaměstnání oba vyloučili.
Manžel často pobývá v pražském bytě nebo plní přidružené spisovatelské povinnosti ("Michal bývá doma tak dva dny v týdnu a většinou i celý víkend.") a Veronika je často sama. Objevuje další mladé matky a zakládá mateřské centrum. Zkušenost s porody jí nasměřuje k zájmu o příležitostnou práci porodní a laktační asistentky. Zbytek je historie - popsaná v Biomanželce. Jak s touto materií naložil spisovatel?
Obdivuhodné odhození masky
Viewegh musel umělecky řešit dvojí schizofrenii. První se týká jeho založení: soudě podle jeho díla i veřejné prezentace, má v sobě nadprůměrnou dávku ženské energie. S ženami to umí, jeho knihy vyhledávají především ženy, je emotivní, často se dojímá, což mnohokrát připouští i na stránkách novinky. Na druhé straně mu dělá dobře role dominantního, sexuálně atraktivního muže s udržovaným tělem, širokým rozhledem a finančně dobře měřitelným společenským úspěchem.
Takto působící muž se nyní ocitl v košili, která je mu těsná. Nový vztah vyžaduje množství kompromisů. Rozdíl mezi mužským a ženským založením zakládá ohniska války zuřící od nepaměti po celém světě. Rodičovství je diametrálně odlišné od milenectví. Otec ztrácí vůdčí postavení u partnerky a zjišťuje, že u dětí ho nikdy nemá šanci ani nabýt.
Jelikož není hloupý, ví dobře, že tak to prostě na světě chodí, ale zároveň si sám pořád hloupě připadá. Jaký zaujmout postoj? Jak ta schizmata vyřešit? V tu chvíli přichází jako na zavolanou ona postava duly, pilné čtenářky knihy Ženy, které běhaly s vlky. Domnívám se totiž, že nejmenovaná vševědoucí dula v Biomanželce je druhým autorovým alter egem. Oskar se rozdvojil na dulu a Mojmíra. Dula je ztělesněním Vieweghova ženství i pohledem zvenčí na sebe samého, na tragikomedii (nejen jeho) života. To dula pronáší ty nejostřejší kritiky Mojmírovy ješitnosti.
Je to elegantní řešení. Autor si může zplna hrdla postěžovat (celá kniha skutečně vyznívá jako zašpuntované volání od trosečníka života) a zároveň si ze sebe samého dělat legraci; smát se vlastnímu bolestínství i směšnosti muže, jemuž se, jak je v dnešní době zvykem, vymknou otěže mužské tradice z rukou.
Zdatnější Viewegh
Přesto mužský princip nakonec vítězí. Pokud se někdo raduje, jak pěkně tne Viewegh do vlastních řad, nechť se zamyslí nad charakterem oné duly. Je to totiž pěkně protivná ženská, která vám se svou bohorovností, věčným chichichi a vlastně i naprostým nedostatkem empatie vůči Mojmírovi začne jít pěkně na nervy. Autor se rád nechá zmrskat, ale od tak nedůvěryhodné osoby, že vlastně celá ta sebeironie ztrácí váhu.
Vraťme se ale ještě ke knize samé. Biomanželka není příliš vydařená, pokud se na ni budeme dívat jako na román. Na to je příliš neotesaná, neuspořádaná, deníková, a tím pádem místy literárně plochá, zejména v první třetině. Zároveň ale předvádí obdivuhodné odhození masky - jako by se zpod oněch pseudodokumentárních postřehů klubal jiný, literárně ještě zdatnější Viewegh.
Mnohé pasáže jsou suverénní po všech stránkách. Autor jde k jádru věci přímočaře, dialogy fungují v té nejlapidárnější zkratce a řada míst zastudí dokonalým tvarem a pravdivostí. Jsou to úseky, kdy Viewegh přestává vtipkovat a glosovat, pasáže často spojené s popíjením vína a prožíváním životní kocoviny.
Viewegh velmi přesně popisuje cosi univerzálního. A krom toho je tento "zdánlivě humoristický román" docela často i hodně, hodně vtipný.
Michal Viewegh: Biomanželka.165 stran. Vydalo nakladatelství Druhé město, Brno 2010.
