Recenze - Na cestě k vyššímu střednímu věku je dobré zhodnotit vyhlídky. Bylo-li třeba přidat pravidelný titul k bibliografii, proč nevyužít „aktuálního stavu" a nenapsat právě o tom, jak lidé tohoto věku prožívají a hodnotí své „ztráty a nálezy".
Jestli základním tématem nové knihy Michala Viewegha je v titulu avizovaná láska, pak obraz, který z celku vychází, působí dojmem poněkud nostalgickým a občas rezignovaným. Možná si tu autor modeluje „vizi budoucnosti", která se jemu i jeho vrstevníkům začíná zjevovat za blízkým horizontem.
Zatím je to nicméně jen průzkum prostoru mezi možným a nutným; naštěstí se autor v „nezadržitelnosti času" neutápí úplně a snad ze solidarity vše nadlehčuje někdy až drsnou ironií. Typicky vieweghovské rysy má bystrý proud dialogů, které jsou ale tentokrát často vedeny ve vnitřní řeči.
Spokojenost s dosaženým průměrem
Hned v první povídce Definice lásky vychází autor z konfrontace dvou žen: jedné „v líbánkách", tedy na počátku manželského soužití, a druhé, která tvoří polovinu „věkovité manželské dvojice", prohlášení, že láska je tehdy, „když je to aspoň občas pěkné … když to není dlouho nesnesitelné".
A nastoluje tak základní mantru díla: spokojenost postav s dosaženým průměrem, který většina přijímá, a s nímž se smířila. Autorovi se vyčítá, že právě to je jeden ze základů jeho úspěchu; že ironie či literární hry, s nimiž dobrý pozorovatel Viewegh nahlíží středostavovské pinožení, jsou ve výsledku pro autora i jeho čtenáře spíš odpustkem vlastní průměrnosti a zároveň důkazem "sečtělosti".
U knihy o stárnutí a rezignaci má ovšem spisovatel minimálně jednu výhodu: tady jsou hranice mezi postavami, autorskou upřímností a „vypočítavou" strategií rozmytější a nejasnější.
Středněvěcí hrdinové, muži a ženy, se v novince setkávají na středně dlouhé trati. Víc rekapitulují, než vyhlížejí překvapení a šance. Hledají střed. Žádná tragika, adrenalin v kontrolovaných dávkách. Povídky Záhada či Neporazitelný sok, v nichž vystupují skutečně mladé páry, působí spíš jako náčrtek.
Nedopracované nápady, za nimiž je stejně cítit bohorovný a předvídající náhled zkušenosti. Navíc obě jsou zakončeny a zotročeny odpudivými a pro postavy nepravověrnými klišé („Život je naprostá záhada, napadlo ho mezi polibky." … „Život. To je ten sok, kterého nemůže porazit.").
Konturu souboru dává povídka Spisovatelův otec, v níž autor vylíčil vlastním prožitkem ovlivněný okamžik dospělých dětí u lůžka umírajícího otce. Bizarní - i když zřejmě ze všech nejvíc pozitivní - je Kostka osudu, která připomíná schéma scénáře k hollywoodskému, ovšem velmi pokleslému filmu včetně prvoplánového směrování k happy endu.
Výraz generačního posunu?
Dívky a ženy jsou v Povídkách o lásce většinou bojovnice, ty nezlomnější, méně zranitelné - a to i pokud zápasí na „marné vartě" nebo už zápas vzdaly. Zůstává v nich odezva čehosi záhadného, ale už je to tón spíš groteskní. Mladinké slečny jsou ještě „čtenářky" (Dočasná ztráta orientace), jejich slovník i nároky muž-dobyvatel ještě nahlíží s chvilkovým rozechvěním, ale už bez překvapení. Smířeně - a při nárazu na vlastní projevy stárnutí to vzdává úplně.
Možná jde opravdu o výraz generačního posunu: Viewegh jistě „ovládá" vkus a témata nejsilnější masy svých příznivců. Rozhodně jsou z jeho povídek citelné (osobní?) sympatie k pánům kolem padesátky - úspěšným a pracovitým, kteří se potýkají s počínající nadváhou a občas si musí vypomoci viagrou.
I když Vieweghovými čtenáři jsou převážně čtenářky, dokonce to působí, že tentokrát se autor soustředil právě na charakter vybraných současníků a ostatní postavy jen slouží: mladší pro kontrast a ukázku iluzivnosti, ty ve vyšší věkové kategorii jako model očekávaného a nutného; nikterak veselého, ale nevyhnutelného.
Výhry a ztráty každopádně přepočítávají „zralí muži". Klučičí ideály se ztratily a vizi „do staroby" nemají úplně jasnou, ale momentální přítomnost, aspoň v povídkách Michala Viewegha, ustojí. Jednobarevně, leč se ctí. Ostatně i z předešlých Vieweghových próz byly šťastnější ty, v nichž byl vypravěč muž. Pokud se autor pokoušel „vcítit" do ženské duše, byl výsledek nejistý; to platí i zde.
Vtipy z barové stoličky či z kanceláře
Povídka je mistrovský kus, ne nadarmo je tu jedna připsána Čechovovi. A koho by v souvislosti s titulem nenapadly Směšné lásky? Kde ale Kundera brilantně kombinuje, zaplétá a rozmarně uzly rozvazuje, Viewegh úzkostlivě drží jedinou nitku. Občas se tváří až otravně záhadně, pak stejně provleče jednoduchou kličku a dílo je hotovo.
Povídková zkratka je svůdný experiment, ale Vieweghovou silnou stránkou nebude. Kundera dokázal do své výpovědi zakomponovat dobovou atmosféru, prekérní situace mezipohlavních vztahů s přesahem k filosofujícím rozměrům literárního útvaru, Viewegh ponechává dění na zručné, ale odhadnutelné plošině současnosti a zážitků, vtipu z barové stoličky či z kanceláře.
Zábavná forma osloví právě blízkostí zápletky a někdy i motivů z předchozích knih. U oblíbeného spisovatele zůstává vše „při starém". Čtenář povídky zkonzumuje snadno, důvěrně známý styl znovu pobaví a ve zdůrazněných momentech lehce dešifruje nezpochybnitelné životní pravdy.
Ani v rámci vieweghovské bibliografie kniha nijak nevynikne, spíš než tresť z nejlepšího připomíná řemeslnou rozcvičku. Povídky o lásce zůstanou mezistupněm, možná základem pro „román o stárnutí".
Michal Viewegh: Povídky o lásce. 152 stran, doporučená cena 229 korun. Druhé město, Brno 2009.
