Už Karel Čapek věděl, že starý, prošlapaný koberec může být cenností, pro kterou by se člověk dopustil i zločinu. Obzvlášť pokud jde o vzácný bílý "anatolák" ze 16. století se vzorem čintámani. Jeden takový se roku 2014 dostal do sbírky Národní galerie, která jej nyní po rozsáhlé rekonstrukci představuje.
Je to přesně ten turecký koberec, jejž se slavný spisovatel ve 20. letech pokoušel získat z jistého pražského vetešnictví. Když se mu to nepovedlo, alespoň z něj učinil předmět své slavné, později zfilmované povídky Čintamani a ptáci. Výstava nazvaná Záhada Čapkova koberce nyní představuje nejen koberce ze sbírky Národní galerie. Odkrývá i dosud málo známou vášeň a erudici českého literáta.
Expozici otevírá několik prvorepublikových obrazů od autorova bratra Josefa Čapka a také karikatur Adolfa Hoffmeistera. Zachycují Karla Čapka jako muže mnoha koníčků. V různých obdobích se zabýval fotografií, zahradničením nebo kynologií. Záliba ve starých kobercích byla zřejmě nejkratší epizodou, i tak se ale promítla do Čapkovy tvorby.
Slangové výrazy jako "anatolák" pro anatolský koberec nebo "modlák" pro typ malého modlitebního koberce použil, kdykoli se mu to při psaní hodilo. Odbornější výrazy zužitkoval hlavně ve zmíněné povídce Čintamani a ptáci, kterou v šedesátých letech minulého století zfilmoval režisér Jiří Krejčík.
Jak upozorňují autoři nynější výstavy, Čapek ve své próze mystifikuje v jedné zásadní věci: vymyslel si neexistující kombinaci vzorů. Čintámani - tři kruhy zpravidla podtržené dvěma vlnovkami - se při tkaní koberců v oblasti Anatolie, tedy převážně Turecka, před rokem 1800 nikdy nekombinovalo s motivem ptáků. To ovšem Karel Čapek dobře věděl a do své povídky onen "božský a zapovězený vzor" vymyslel nejspíš pro pobavení znalců, k nimž sám patřil.
Jak vzpomínal jeho švagr Karel Scheinpflug, Čapek si o kobercích nastudoval vše. "Rozuměl jejich vzorům, vazbám, barvám, technice, znal jejich historii, chodil do muzeí, na výstavy, do obchodů, do zámků, do domácností, kde tušil, že by mohl najít něco zajímavého. Znal to tak, že by ho byl nemohl napálit ani nejmazanější orientální obchodník," uvedl Scheinpflug.
A spisovatel František Langer zase vzpomínal, že Čapek "nosil domů všelijaké povetšelé, často už na pohled chatrné exempláře, kterým přikládal honosná orientální jména. Přes nedůvěru přátel, kteří jako příčinu takových ošlapaných nákupů podezřívali jeho spořivost, se ukázalo, že některým ta jména skutečně patří."
K takovým názvům možná patřily "karabašské čelaberdy", nebo "hustě vázaný pirebedil," o kterých se na výstavě lze dočíst. Jakými koberci se Čapek obklopoval, návštěvník Veletržního paláce vidí názorně. Autoři přehlídky tu zrekonstruovali jeho pracovnu včetně nábytku zapůjčeného přímo z Čapkovy vinohradské vily, již v roce 2013 odkoupila Městská část Praha 10 a která nyní prochází rekonstrukcí. Soupis dokládá, že v Čapkově pozůstalosti jsou nejen koberce turecké, ale také kavkazské, perské či středoasijské.
Hlavní pozornost však na výstavě patří bílému anatolskému koberci s motivem ptáků, po němž spisovatel marně toužil. Doprovodné video dokládá krok za krokem rekonstrukční práce, které vedle čištění, například i jehlou, spočívaly v titěrných opravách prošoupaných či moly prožraných míst.
Takzvaný ptačí koberec je nejzachovalejší uprostřed, zřejmě v místech, kde stával stůl. Motiv ptáků ale vyžaduje trochu fantazie, jde o esovité vzory a "ptáci" jsou na nich dvojhlaví, podobně jako symboly na hracích kartách.
Čapek ten koberec v povídce odhadl docela přesně. Jde o turecký exemplář pravděpodobně z města Selendi, spisovatel mu při odhadu stáří ubral jen pár desetiletí. Datoval ho do 17. století, kurátorka výstavy Zdenka Klimtová píše o druhé polovině nebo sklonku 16. století. "Jde tak o jeden z nejstarších orientálních koberců v českých sbírkách," dodává.
Karel Čapek se s kobercem setkal v pražském obchodě Heleny Zajíčkové. Nekoupil jej, protože se jejich představy o ceně příliš rozcházely. Slavný autor nepochodil, ani když vyrukoval s argumentem, že koberec hodlá darovat prezidentu Masarykovi. A tak starý "anatolák" zůstal neprodán v obchodě, kde na něm lehával pes paní majitelky.
Záhada Čapkova koberce
Kurátorka: Zdenka Klimtová
Veletržní palác, Praha, výstava potrvá do 25. listopadu.
Čapek se s nesmlouvavou obchodnicí vyrovnal alespoň tím, že jejího čistokrevného psa v povídce vylíčil jako starou, tlustou, vypelichanou fenu. Národní galerie vzácný koberec po devadesáti letech odkoupila z majetku rodiny Heleny Zajíčkové, která se nikdy neprovdala.
Zajímavostí je, že roli obchodnice, přejmenované na paní Severýnovou, ve filmovém zpracování ztvárnila vdova po Karlu Čapkovi Olga Scheinpflugová.
Vášeň pro orientální koberce spisovatele přešla někdy kolem roku 1925. Tehdy se přestěhoval do dvojvily na Vinohradech, kde druhou polovinu domu obýval jeho bratr s rodinou. Přilehlá zahrada v něm probudila zájem o zahrádkářství. Pořídil si také psa a fotoaparát. Nové koníčky vytlačily ten starý.
