reklama
 
 

V Rudolfinu vystavuje Písařík. Barevné třpytky a korálky míchá s decentními odstíny

24. 9. 2018 17:56
"Hotový obraz se dál mění podle toho, kdo se dívá," říká výtvarník Petr Písařík. Místo retrospektivní výstavy pro pražskou Galerii Rudolfinum vymyslel prohlídku a komponoval ji jako krajinu obrazů, soch a instalací.

"Umělec je detail v chaosu," stojí v katalogu k výstavě Petra Písaříka, která nedávno začala v pražské Galerii Rudolfinum. Čerstvý padesátník tak zdánlivě dává najevo, že není potřeba snažit se umění pochopit, ani to jeho. Důležité je se s ním setkat.

Celé výstavní patro Rudolfina lemují pestré, třpytivé objekty a obrazy. Ať se při jejich tvorbě ale Písařík bavil sebevíc, rozhodně nejsou zábavou bez ambicí.

Přehlídka začíná bez úvodu a varování. Do prvního sálu návštěvník vpadne jako do rozehrané šachové partie. Místo herních figur tu jsou sochy v životní velikosti, konstrukce poskládané z těžko identifikovatelných materiálů přestříkaných na hnědo. Vypadají jako zrezivělí vysloužilí bojovníci. A divák mezi nimi krouží, hledá úhel, odkud by scenerie byla nejlépe viditelná. Cítí, že i když nejde o jednotný soubor, objekty spolu komunikují.

Obří bílý reliéf vysoko na zdi je řetězem připoután k velké kouli na podlaze a oranžový obraz ze třpytek přetéká z plátna na zeď kolem dveří.

Další, podlouhlá místnost připomíná hustě obsazenou tělocvičnu, v níž má každé dílo svoji značku. Černá, komplikovaná hlava takzvaného Marťanského buditele v popředí působí přísně, barevné abstrakce na zdech vzbuzují retronáladu. Ostré tvary na obrazech mají podivnou barevnou skladbu, jasně barevné třpytky a korálky se potkávají s decentními zemitými odstíny zelené a hnědé. Lehce psychedelický dojem zvýrazňuje nesouměrný tvar pláten.

Petr Písařík kombinuje materiály zcela svobodně. Jejich původ obvykle zatajuje pod barevným nátěrem, ale občas je možná pro pobavení nechá čitelné. Například černý objekt na černé skleněné desce stolu sestává z žebroví pocházejícího nejspíš z ledničky, převodového řetězu a hrsti slepených černých knoflíků.

Některé části Rudolfina si autor zabydlel jako obývák. Pro svou site-specific instalaci, to znamená vymyšlenou na míru prostoru, si vybral spojující malé prostory Rudolfina se schody.

Kouty vedle schodiště nechal pokrýt zeleným kobercem, mezi dvě křesílka vklínil brčálově zelenou sochu připomínající bezzubou hlavu. Vytvořil tak stylové bytové zátiší, o němž není lehké rozhodnout, jestli je útulné, nebo spíš odpudivé.

Průchozí sál na obou stranách zakončuje průchod zrcadlovými stěnami, vysoko na zdi visí bílý kruhový reliéf připomínající práce Stanislava Kolíbala. Jen místo tenkých linií tu kruhové vrstvy oddělují průřezy.

O pár kroků dál jsou ale pověšené obrazy naprosto kontrastní - barevné, třpytivé květiny, víc fantaskní než inspirované botanikou. A pod nimi opět kontrast: instalace podobná skladišti z hobbymarketu.

Ledabyle navršená prkna, police pseudokubistických tvarů a mezi nimi opět sochy slepené ze starých materiálů. Písaříkovy práce těkají, učí diváka nehledat jejich předobraz a nezařazovat do známých kategorií.

"Mám za to, že u Písaříka konkrétně jde o objekty určené pro budoucnost, kterou už tušíme, ale do níž se neodvažujeme sami vstoupit v obavách z propastí mezi jednotlivými kroky," píše v katalogu kurátor výstavy David Korecký.

Petr Písařík počátkem 90. let minulého století vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, prošel ateliéry Stanislava Kolíbala, Milana Knížáka a také sochaře Aleše Veselého.

Byl členem skupiny Pondělí, která ve své době představovala to nejprogresivnější v českém výtvarném umění.

Petr Písařík: Space Maker

Kurátor: David Korecký
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 25. listopadu.

V polovině 90. let Písaříka proslavila série obrazů, v nichž parafrázoval značky světových módních návrhářů. Dnes jsou jeho práce zastoupeny ve sbírce Národní galerie, Moravské galerie a také v prestižních soukromých kolekcích, například sbírce Richarda Adama.

Písařík se netají tím, že o výtvarném provozu nemá velké iluze. Své znechucení nakonec proměňuje v absurdní humor, jak ilustruje i smyšlený rozhovor, který s umělcem pro katalog k přehlídce "vedl" teoretik umění Marek Pokorný. "Galerie, to je hromada lží, a většina těch, kdo se zajímají o umění, jsou podvodníci," zaznívá v textu. "Díla v galeriích jsme zavalili všemi svými hloupostmi, omyly, slabostmi. Proměnili jsme je v ubohé věci. Tomu se chci vyhnout, ale nakonec mi to nedá. Ubalím si asi koberec a vykouřím ho. Auťák strčím do garáže a jsem v čudu jako stará smutná svíčka."

autor: Magdalena Čechlovská | 24. 9. 2018 17:56

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama