Toronto (od našeho zpravodaje) - Je správné vzít díla streetartového umělce Banksyho, zarámovat je a vystavit?

Ta debata pokračuje už druhou dekádou, konec v nedohlednu. Poslední dobou ji oživil Banksyho někdejší galerista a spolupracovník Steve Lazarides. Shromáždil osmdesátku prací původně určených k prodeji, s nimiž objíždí svět a s příslibem dosud největší sbírky na jednom místě pořádá přiznaně komerční, neautorizované výstavy.

Po tureckém Istanbulu, Berlínu či australském Melbourne si nyní vybral kanadské Toronto, kde kvůli tomu pronajal někdejší sklad. Výstavu, jež skončila včera, zde spatřilo přes 100 tisíc lidí.

Zájem tedy je, a projekt samozřejmě má opodstatnění. Na vysvětlenou: Banksy je legendami opředený anonym, patrně muž, nejspíš Brit, pravděpodobně ve věku mezi čtyřiceti a padesáti lety. Zřejmě začínal jako autor graffiti na zdech, vlacích a podchodech v anglickém Bristolu, konkrétně okolo mládežnického klubu ve čtvrti Barton Hill.

Osobní rozhovory však neuděluje, biografie neautorizuje, na vernisáže nechodí, tvář neodkrývá. Jeho totožnost přes sebepřesvědčivější spekulace zůstává skryta.

Dříve Banksy užíval anonymity, aby se vyhnul policistům, dnes mu slouží k mystifikaci a reklamě. S týmem spolupracovníků, kteří ho oslovují krycím jménem, přepadá světové metropole jako nějaký fantom. Přijede, vytipuje si vhodná místa, v noci je posprejuje, ráno už je fuč. Často působí v deprivovaných čtvrtích, a když už něco udělá za peníze, věnuje je chudým. Trochu model Jánošík.

Banksy ovšem díla umisťuje bez povolení, na cizí majetek. Technicky vzato se jedná o vandalismus, a tudíž s věcí může volně nakládat ten, na jehož zdech se objevila. Majitel budovy má právo výjev odstranit, což ale lidé přestali dělat ve chvíli, kdy hodnota Banksyho prací na trhu s uměním dosáhla stovek tisíc dolarů. Někteří dnes jeho výjevy schovávají za plexiskla, jiní je vyříznou i se zdí a nabídnou k prodeji. Jiní váhají, a mezitím třeba "jejich" Banksyho přestříkají cizí sprejeři.

Těch Banksyho děl, která zůstala na původním místě, je málo, a většina lidí je zná z reprodukcí. Nápad vybrané kusy shromáždit proto není marný: návštěvník výstavy se může do Banksyho na pár hodin ponořit, zblízka zkoumat jeho techniku, omezené spektrum barev, opakující se motivy, humor, vůbec způsob uvažování.

Kontext dělá hodně, a osmdesát prací řekne víc než jedna náhodně zahlédnutá - ať už na síti, nebo na ulici.

Návštěvník výstavy v Torontu ovšem rovněž rychle zjistí, že Banksyho street-art zblízka nic moc navíc nenabízí. Že výrazněji lépe působil tam, kam byl zamýšlen. Že je určený k rychlému prohlédnutí a vstřebání. Neobsahuje nic, kvůli čemu by ho člověk měl desítky minut zkoumat pod lupou. Prostě k tomu není dělaný.

V galerii jsou práce zarámované, profesionálně nasvícené, doprovázené komentovanými videi, zbavené spontaneity i ilegality, uvozené z jedné strany prodejci vstupenek, z druhé obchodem se suvenýry - až skoro popírají samy sebe.

Banksy, při silném zjednodušení řekněme následník Jean-Michela Basquiata či Keitha Haringa, konkrétněji ovšem zakladatele pařížského šablonového street-artu šedesátých let řečeného Blek le Rat, dle všeho začínal jako klasický sprejer. Nejpozději od přelomu milénia používá malířské papírové šablony. Přes ně na místě stříká rychleji, čímž snižuje riziko, že jej dopadnou policisté. Vytváří poměrně detailní, promyšlené, stylově sjednocené, často černobílé obrazy.

Bývají to jednoduché, zapamatovatelné, i dítěti srozumitelné obrazy a slogany. Nejčastěji zesměšňují establishment či korporace. Kritizují války, bezpečnostní opatření, obchodní řetězce, davové chování, spotřební návyky, trh s uměním.

Banksy pracuje s nadsázkou, ironií, protiklady. Kvůli pochopitelnosti a líbivosti zjednodušuje, občas na hranici populismu. Ale protože je vtipný, sebekritický, umí vyhmátnout kdejakou absurditu a vždy stojí "na straně slabších", jeho popularita roste. Neztratil ji ani v posledních letech, kdy po Evropě propaguje solidaritu s uprchlíky.

Banksy má své oblíbené postavy: policisty, krysy nebo opice, případně celé výjevy - kupříkladu anarchistu házejícího nikoliv dlažební kostku, nýbrž pugét květin. Výstava v Torontu připomíná ty nejznámější: holčičku, jíž odlétá balonek, líbající se policisty, děti s nasazenými plynovými maskami, Winstona Churchilla s čírem, domorodce s oštěpy lovící nákupní vozíky.

Jde o jakési "best of pro začátečníky", a to ještě vymezené dobou, kdy s Banksym spolupracoval kurátor výstavy Lazarides: seznámili se, když výtvarníka, samozřejmě zezadu, fotografoval pro časopis Sleaze Nation. Později se stal Banksyho asistentem a přibližně v letech 1997 až 2008 mu mimo jiné pomáhal vyrábět speciální printy děl určené k prodeji. Vznikaly pomocí stejných šablon, přes něž Banksy stříkal na ulici, jen končily v rukou sběratelů.

Po letech, kdy jejich cena někdy až stonásobně stoupla, je teď Lazarides znovu shromáždil, doplnil z vlastní sbírky a bez Banksyho požehnání vystavil. Což je sporné, avšak legální: díla jsou autentická, mají právoplatné majitele. Banksyho nezastupuje galerista, který by mohl vznést námitky. A copyright nemůže uplatnit ani umělec, v případném soudním sporu by musel odhalit totožnost.

Jiná věc je, jestli kurátor Lazarides z výstavy nedělá trochu cirkus. Souvislosti jsou mu ukradené, ani slovo o Banksyho začátcích či dílech z posledních let - intervencích do světových galerií, satirickém zábavním parku Dismaland či hotelu na Západním břehu Jordánu. Co nebylo za Lazaridese, jako by nebylo vůbec.

Kdo přísahá na Banksyho antisystémové, antikapitalistické vzkazy, asi těžko překousne, že vstupné na výstavu stojí v přepočtu 600 korun. Že organizátoři zrovna u Banksyho vyzdvihují celkovou hodnotu vystavených děl, prý okolo 600 milionů korun. Nebo že akci propaguje nadnárodní korporace ztělesňující plus minus vše, co kdy výtvarník kritizoval.

Leckdo takovou přehlídku vypustí už z principu, přesvědčen, že Banksyho díla náleží ulici, do prostředí, pro něž byla zamýšlena a s nímž komunikovala. Že street-art s aktivistickými hesly, zapůjčený z milionářských sbírek, jaksi ztrácí půvab. Nejsou to liché obavy, na výstavě Banksy skutečně působí nepatřičně, předvídatelně, "krotce".

Kurátor Lazarides nicméně oponuje, že díla je nutné už teď uchovávat pro příští generace. Že by s nimi dávno měli pracovat kurátoři. Že dnes coby součást kánonu dějin umění náleží do muzeí. Putovní výstavou chce prý Lazarides mimo jiné vyvinout tlak na národní galerie, aby se o Banksyho začaly zajímat, sbírat ho a vystavovat.

Možná to jednou někdo dokáže smysluplně, ale Lazarides to asi nebude. Jeho výstava Banksyho díla spíš smyslu zbavuje. A dokud tu výtvarník je a stále pracuje, nic nedokáže nahradit dojem z místa, které posprejoval čerstvě. Kde se občané ráno sbíhají, aby spatřili v noci vytvořený a kýmsi právě nahlášený stencil. Kdy místní komunita začíná reagovat, obrázek letí internetem, fotí se s ním celebrity, kolemjdoucí, prostitutky, bezdomovci, kdokoliv z okolí. Handrkují se, kdo má dílo střežit. Množí se výklady, reprodukce, začíná diskuse, jak dál.

Možnost, že se to vše zapečetí, prodá a jednou vystaví v galerii, zatím bývá ta nejméně oblíbená.