Horáček: Giacomettiho výstava uskutečňuje velké vize odvolaného Jiřího Fajta

Giacomettiho skulptury zachycují výhradně lidské tváře a postavy.
Foto: Lukáš Bíba
Michal Horáček
19. 7. 2019 10:15
Alberto Giacometti si vytyčil nesplnitelný úkol: uměleckým dílem překlenout propast mezi tím, co se nám nabízí k vidění, a tím, co skutečně vidíme.

Švýcarský sochař, jehož díla od včerejška vystavuje Národní galerie v pražském Veletržním paláci, si pokorně uvědomoval marnost svého počínání. Přesto u něho nepokorně setrval až do smrti v roce 1966 - vyjádřil se v tom smyslu, že ani po tisíci letech práce by nedosáhl objektivizace subjektivního pohledu, ale "určitě by se přiblížil".

Foto: Lukáš Bíba

Tisíciletí k dispozici neměl, tím spíš ale tvorbě věnoval takřka každou hodinu. A to zejména tehdy, když našel objekt - což znamenalo určitého člověka -, který ho mimořádně zaujal.

Jedním z nich byl ve druhé polovině 50. let minulého století jistý profesor filozofie. Ten se uvolil stát mu modelem, přestože to nebylo snadné: Isaku Yanaihara rok co rok cestoval za Giacomettim až z Japonska. Svou zkušenost z nekonečných sezení později popsal v mimořádném textu, dávajícím nahlédnout do snahy dvou nezdolných vzájemně se vyčerpat.

Podobně tomu zjevně bylo s Giacomettiho manželkou Anette, jejíž malířské i sochařské portréty jsou zvláštním časosběrem, zachycujícím proměnu v čase i náladách.

Alberto Giacometti se narodil roku 1901, bylo mu tedy souzeno zažít obě světové války i další tragédie 20. století. A s nimi i rozpad velkých vyprávění, nabízejících lidem smysl existence: bez nich se člověk ocitl v bezprecedentním osamocení, vydaný sám sobě, zmatený, křehký a zranitelný.

Gicomettiho skulptury - zachycující výhradně lidské tváře a postavy - dobové vnímání jako ztělesněnou osamocenost, křehkost a zranitelnost očividně pochopilo a přijalo: roku 1962 tvůrce získal hlavní cenu na Benátském bienále a jeho už nemalý věhlas ještě vzrostl. Přesto se nejednalo jen o "trefu" do otázek a témat určité doby.

Pohled do Giacomettiho výstavy.
Pohled do Giacomettiho výstavy. | Foto: Lukáš Bíba

Giacometti si osvojil rozsáhlé znalosti o umění národů Afriky a starého Egypta, Mezopotámie i prehistorie, jímž se nepokrytě inspiroval. Jeho dílo proto mluví o antropologických konstantách člověka mimo konkrétní dobu, naléhavě oslovuje nás a není příliš odvážné tvrdit, že to bude platit i pro další pokolení.

Hmatatelně o tom svědčí skutečnost, že Giacomettiho práce se těší mimořádnému zájmu u současných sběratelů, jsou ochotni kupovat je na aukcích za desítky milionů dolarů. Před několika lety byl Kráčející muž I vydražen za částku zhruba odpovídající dvěma miliardám korun.

Vstup mezi chvějivou energií nabité, úzké a protáhlé Giacomettiho skulptury může na chvíli vzbudit zvláštní dojem, že se tu setkáváme s dílem reinkarnovaného, tentokrát k sochařství se obracejícího El Greka. Ale Giacometti je vždy Giacomettim, solitérem, právem považovaným za jednoho z klíčových umělců 20. století.

Současná pražská výstava jeho děl není ledajaká. Už proto ne, že tak rozsáhlou retrospektivu světového umělce nemáme příležitost zhlédnout doma často, pokud vůbec. Problematická je už z produkčního hlediska - jde o více než 170 maleb, kreseb a hlavně skulptur, z nichž nemalá část není z odolného bronzu, nýbrž ze sádry.

Zrovna sádru Giacometti miloval. Zatímco jiní umělci ji používali v přípravných stadiích, on rovnou pro to finální, aniž zjevně hleděl na to, jaké svízele tím připraví správcům, natož speditérům svého uměleckého dědictví.

Jisté je, že co nabízí nyní Praha, mnoho jiných míst nebude moci nabídnout, křehká díla ze sádry na dlouhá léta zamíří do depozitářů. A pak: má-li nejedno umělcovo dílo tržní hodnotu v řádu desítek milionů dolarů, jakou jich má přes 170 a na jakou částku je nutné je pojistit? Kuloárová informace zní, že 15 miliard korun. Myšlenka na uskutečnění takové výstavy v Praze každopádně svědčí o schopnosti myslet opravdu ve velkém.

Jiří Fajt jako ředitel Národní galerie Praha tuto schopnost nepostrádal. Věděl ovšem, že myšlenka ještě není realizace a že mezi nimi vede dlouhá a krkolomná cesta. Dlouho ji nechával uzrávat a v debatách s mecenášem Liborem Winklerem jí dával konkrétní obrysy.

Pohled do výstavy.
Pohled do výstavy. | Foto: Lukáš Bíba

Teprve pak mělo smysl rozjet se za těmi, kteří mnohá Giacomettiho díla spravují, tedy do Paříže za kunsthistoričkou Catherine Grenierovou, Sabine Longinovou a dalšími pracovníky Giacomettiho nadace. Tam naštěstí Fajt mohl uplatnit to, co je i mezi řediteli galerií vzácná valuta: nejen osobní znamenitou mezinárodní pověst, ale také specifické charisma.

Giacomettiho nadace na Fajtův návrh přistoupila, kladla si však mnoho podmínek. Nejen tu, že kromě Julie Tatiany Baileyové z Národní galerie Praha budou kurátorkami výstavy i Serena Bucalo-Musselyová a Catherine Grenierová z Giacomettiho nadace.

Samozřejmě šlo také o peníze. Pokud by ministerstvo kultury poskytlo výstavě záštitu, odpadla by největší starost - ta o komerční pojištění. Na takový krok, ačkoli jinde obvyklý, bylo však i Fajtovo charisma zjevně krátké, a tak se muselo uplatnit u jiných institucí. Posléze přispěla Komerční banka, a to nad rámec svých závazků tradičního generálního partnera Národní galerie Praha. A též Libor Winkler se svým investičním fondem Pro Arte.

Řešení svízelů neusnadnilo nečekané, nešťastným způsobem uskutečněné odvolání Fajta z pozice generálního ředitele Národní galerie Praha. Tím spíš je nutné ocenit, že rozjetý projekt se nezastavil a dospěl ke zdárnému konci. Česká strana musela zvládnout ještě mnoho úkolů, kromě jiného dostala na starost grafické i architektonické řešení. Svěřila je osvědčeným partnerům: Studiu Najbrt a Atelieru A&D vedenému Evou Jiřičnou.

Architektka výstavy Eva Jiřičná.
Architektka výstavy Eva Jiřičná. | Foto: Lukáš Bíba

Pozoruhodnou okolností je, že Jiřičná strávila ve Veletržním paláci mnohé dny jako školačka; její tatínek tu po válce několik let pracoval, ona ho v práci nerušila a nejrůznější prostory obrovské stavby objevovala při osamělých výpravách.

Po 70 letech teď prostor nalezla ve stavu, který ji nenadchl - okna do ulice se rozpadají a musela být zakryta, ve stropních polích zářivky vydávají světlo tu žluté, tu růžové nebo zelené a nejednou žádné.

Přitom světlo je tím, s čím Jiřičná s kolegy chtěla pracovat především, svůj příspěvek k výstavě pochopila striktně jako službu vystaveným dílům. Nakonec zvolila bodové osvětlení, pro každý exponát jiné. Třeba některé tužkové kresby osvítila 50 luxy, jiné 70, bronzy 750 a některé až tisícem.

Nasvícením se však příspěvek architektů nevyčerpává. Uvědomí si to každý, kdo uvidí 180centimetrovou skulpturu vedle sotva osmicentimetrové. Ta drobnější, výstižně nazvaná Maličká postavička, je stejně "čitelná" jako ta vysoká - kromě osvětlení i díky tomu, že se dostala do výše našich očí na vrchol skleněného hranolu; nenápadný majstrštyk velké architektky.

Alberto Giacometti

Kurátorky: Julia Tatiana Baileyová, Catherine Grenierová a Serena Bucalo-Musselyová
Veletržní palác, Národní galerie Praha, výstava potrvá do 1. prosince.

Setkat se s Giacomettim v Praze je privilegium. Nejspíš se nebude opakovat. Proto je dobré té mimořádné příležitosti, která potrvá do 1. prosince, využít. A doufat přitom, že Národní galerie Praha bude také v budoucnosti součástí kulturní mapy Evropy. Že do jejího vedení přijdou další charismatičtí lidé s velkými vizemi a schopností je uskutečnit.

Autor je textař, spisovatel a bývalý prezidentský kandidát.

 

Právě se děje

Další zprávy