Expozice nazvaná Staří mistři, která byla otevřena začátkem minulého měsíce, představuje díla českého i světového umění ze sbírek Národní galerie způsobem, na jaký jsme zvyklí z nejlepších zahraničních galerií. Podařilo se dobře propojit tři hlavní aspekty - libreto, výstavní prostor a instalaci děl.
Renesančně-barokní Schwarzenberský palác jako by vybízel k tomu, aby hostil renesanční a barokní umění. Zároveň je smutnou pravdou, že historické prostory nebývají pro potřeby současných expozic dvakrát ideální. Pokud se v nich má vystavovat, obvykle je třeba podstatných architektonických zásahů.
V tomto případě došlo k výjimečné symbióze. AP Atelier architekta Josefa Pleskota přistoupil ke každé části expozice trochu odlišně, s ohledem na prostor i vystavovaná díla. Zároveň prostorové a architektonické řešení vede neustálý dialog a zjevně i zpětně ovlivňovalo libreto výstavy, které vytvořil hlavní kurátor expozice a ředitel Sbírky starého umění Národní galerie Marius Winzeler.
Výsledkem je vnitřně živý organismus, výstava, která nabízí nejen pohled na skvělá evropská díla, ale v níž diváka zároveň baví být, bloumat, znovu si určité části procházet - a hlavně se sem vracet.
Základní koncepce Starých mistrů stojí na opuštění anachronického rozdělení mezi české a světové umění. Jakýmsi sarkastickým reliktem toho je ponechaný historický štítek na rámu obrazu Hlava starce od Petra Brandla, na němž stojí "Německý mistr v Čechách".
Místo toho jsou díla "českých" a "světových" umělců vystavena vedle sebe, v dialogu, jako legitimní práce jednoho a téhož umění. Klíče k uspořádání nejsou ani vysloveně stylové, ani chronologické, ale vesměs estetické a umělecké. To částečně potlačuje i časovou linku, která v tomto typu výstav mnohdy představuje vodítko.
Expozice Staří mistři se naopak skládá spíše z větších či menších esteticko-tematických hnízd, která zabydlují prostory historického paláce. Až se nabízí otázka, co bylo dřív - zda daný prostor, nebo v něm vytvořený umělecký koncept.
Tvořivá síla, která se vyrovná síle Boží
Způsob, jaký kurátoři zvolili k představení sbírky, a co ta může rozehrát v mysli diváka, lze ilustrovat na několika příkladech.
Expozice renesančního umění začíná ve druhém patře paláce. V místnostech vesměs s malovanými stropy jsou na břidlicově tmavých panelech vystavena skvostná díla od Agnola Bronzina, Albrechta Dürera, Lucase Cranacha staršího, El Greca či Hanse Holbeina. Hlavnímu sálu vévodí obraz Jana Gossaerta zvaného Mabuse Sv. Lukáš kreslí Pannu Marii, reprodukovaný mimo jiné na obálce notoricky známého Příběhu umění od kunsthistorika Ernsta Gombricha. Obsahuje mnohé prvky reprezentující nově chápanou důstojnost malířství v renesanci.
Evangelista Lukáš kreslící Pannu Marii s Ježíškem zde jako první křesťanský umělec legitimizuje celý malířský stav. Trojice postav je navíc umístěna ve složitém architektonickém rámci, který tvoří mnohonásobný průhled fantastickým chrámovým prostorem. Autor tak dokazuje erudici nejen v malbě postav a vykreslení detailů, kterých je chrám plný, ale také při zvládání perspektivy, jež měla v renesančním umění symbolickou funkci.
Obraz z boku doplňuje dílo holandského malíře Maertena van Heemskerka Venuše a Kupido ve Vulkánově dílně. Představuje typicky renesanční variaci na kompoziční cvičení, jak harmonicky uspořádat několik nahých těl v pohybu, a zároveň tematizuje a oslavuje tvořivost jako takovou, tentokrát ve smyslu techné, starořeckého pojmu pro řemeslo i umělecký výrobek.
Do třetice tuto mikroskupinu doplňuje plátno Krajiny s hutí od Herriho met de Blese, zobrazující kraj proměněný lidskou vynalézavostí a činorodostí v jednu velkou dílnu.
Vstup do renesanční expozice je tak vedle skvostných, známých a divácky vděčných obrazů doplněn o exkurz do sebevědomí a sebevnímání umělců, kteří svou tvořivost reflektují jakožto sílu, jež se vyrovnává stvořitelské síle Boží.
Malby v rychlém rytmu
Barokní expozice v prvním patře zaujme především úpravou hlavního sálu, v němž jsou vystaveny rozměrné malby od Karla Škréty, Petra Brandla a Jana Kryštofa Lišky až po Petera Paula Rubense.
Architekt Pleskot se svým ateliérem vestavěl do půdorysu místnosti trojúhelníkové panely, nasazené do kápí lunetových výsečí klenebních polí. Sál tak přišel o přirozené světlo z oken, které bylo nahrazeno dostatečným, přes strop odraženým světlem umělým. Skvěle omezuje obvyklý problém s odlesky.
Hlavně se ale zvětšila výstavní plocha, která navíc dostala specifický rytmus, vtištěný ovšem už do původní architektury sálu. Panely, jdoucí od podlahy ke stropu a zakončené oblou výsečí kopírující lunety, vytvářejí dostatečně monumentální plochu, aby se na ni dala umístit velkoformátová plátna. Svým tvarem navíc panely odpovídají častému lunetovému zakončení obrazů z chrámového prostředí.
A co je podstatné: toto architektonické řešení umožňuje spatřit mnoho maleb v rytmu za sebou, nikoli staticky vedle sebe, podobně jako v halovém kostele přehlédneme obrazy na bočních oltářích s úběžníkem oltáře hlavního. Nově vidět díla Karla Škréty či Petra Brandla, navíc doplněná o sochy Matyáše Brauna, v kontextu třeba právě Petera Paula Rubense je mimořádně působivé a ukazuje to vysokou kvalitu dobové produkce v našich zemích.
Barokní Facebook
Nejpůsobivějším prostorem barokní expozice je však prostor bývalé kaple. Jeho čelní stěnu tvůrci vytapetovali portréty od Jana Kupeckého, Václava Vavřince Reinera, Petra Brandla, Giovanniho Tiepola a dalších.
Před tímto "barokním Facebookem" leží na nízkém podstavci monumentální dřevěný Ukřižovaný z plaského kláštera od Matyáše Bernarda Brauna, jenž zabírá velkou část místnosti. Samotný fakt, že tělo Krista není zavěšeno konvenčně, jak by se očekávalo, ale ponecháno v horizontální poloze, působí až blasfemicky. Jako by se perspektivy otočily: tváře ze stěny shlížejí dolů na ukřižovaného Ježíše, místo aby tomu bylo opačně.
Současný divák trochu bezradně hledá své místo v této výměně. A teprve ve druhém plánu si všímá, že v rohu místnosti je instalován známý obraz Petra Brandla Simeon s Ježíškem - stařec držící v rukou nemluvně, díky němuž může konečně v klidu zemřít.
Paradox lidství a božství, věčnosti a konečnosti, paradox rozměrů a časů - to vše je mistrně naaranžováno v bývalé kapli v typicky barokním, přesto současném concettu čili ostrovtipu. A opět to vyvolává otázku, zda si libreto výstavy našlo tento prostor, nebo zda až ten spolu s uměleckými díly vnukl jedinečné řešení.
Podobný pocit ostatně zažíváme v původním kabinetu pána domu, kam byla nainstalována menší díla odkazující k osobní zbožnosti. Součástí místnosti je průzor z okna, v němž je jako kukátkem vidět Mariánský sloup na Hradčanském náměstí, spojující vnitřní a vnější svět barokní pietas, tedy zbožnosti.
Co Bůh? Člověk?
Poslední sondou budiž výstavní prostor v přízemí Schwarzenberského paláce, který původně sloužil jako otevřená lodžie. Vyjmutím z časově ohraničeného druhého a prvního patra nejvíce dělá dojem estetického a uměleckého experimentu. Také divákovi poskytuje nejvíc prostoru, aby na sebe nechal vystavená díla zapůsobit.
Vstupnímu sálu dominují tři obrazy, alegorie katolické víry - respektive tomistické filozofie - podporující boj proti herezím v zemi, šerosvitný obraz umučení sv. Šebestiána a nejvíce klasicizující obraz sebevraždy ctnostné Lukrécie. Prostor doplňují na stěně natištěné úvodní verše známé básně barokního básníka, jezuity Friedricha Bridela Co Bůh? Člověk?.
Všechny malby spojuje akcent vertikality, ať je to protáhlé tělo Šebestiána, Lukréciiny vzhůru vyvrácené oči, nebo vertikály sloupů před sv. Tomášem Akvinským. Obecné téma přesahu zde má podobu starověké římské ctnosti, raně křesťanského mučednictví i intelektuálního úsilí, jež se ale může stát i mocenskou ideologií.
Proč je ovšem do tohoto kontextu připojen zdánlivě mimoběžný obraz Alegorie hmatu? Možná proto, že veškeré duchovní přesahy člověka jsou podmiňovány a zároveň limitovány jeho tělesností? A že právě to je jedno z hlubokých poznání barokní doby i umění jako takového?
Na zadní straně panelu se sv. Šebestiánem je pak ale ještě obraz Zátiší s opicemi. Možná proto, aby si o sobě umělci - stejně jen napodobující jako opice svět kolem sebe - zase až tak moc nemysleli.
Těchto několik sond do Schwarzenberského paláce zdaleka nevyčerpává vše, co je možné říct. Jen se snaží prokázat, že expozice o značný kus posouvá laťku domácího vystavování. Podobně jako na nedávné výstavě děl sochaře Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci, na které se podílela Eva Jiřičná, má také zde návštěvník pocit, že se konečně ocitl na výstavě evropského formátu. Technickým zpracováním, neprvoplánovitostí i estetickou promyšleností.
Tak jako vystavená díla ani za stovky let neztratila umělecký potenciál, neztratí ho hned tak rychle ani jejich současná expozice. Bude zajímavé sledovat, jak s ní Národní galerie hodlá dál pracovat.
Autor je literární historik a šéfredaktor nakladatelství Portál.
