Pověstná francouzská sbírka Národní galerie stojí v základu expozice nazvané 1918-1938: První republika, kterou je nově možné vidět v pražském Veletržním paláci. Dvě desítky obrazů od slavných malířů Picassa, Braqua, Rousseaua, Toulouse-Lautreca, ale také Matisse, Cézanna, Van Gogha či Renoira jsou bez jakékoli okázalosti po jednom díle "vysázeny" v přední části přehlídky a divákovi vyrazí dech.
Okouzlení ale pokračuje, další díla francouzské sbírky se objevují také v jiných částech rozsáhlé expozice, vedle nejlepších českých, slovenských, česko-německých či karpatoruských autorů. Jestli je nejnovější přehlídka sestavená ze sbírky Národní galerie něčím objevná, pak tím, jak vystihuje kosmopolitní a mnohonárodnostní povahu oslavované první republiky.
Francouzskou sbírku v roce 1923 koupil československý stát za tehdejších šest milionů korun, dnes má hodnotu 45 miliard. "Národní galerie tak získala svůj zlatý poklad," prohlásil už před otevřením expozice ředitel Národní galerie Jiří Fajt. "Pokud by nebylo toho státního nákupu, ke kterému se odhodlal tehdejší premiér Antonín Švehla, podporován prezidentem Masarykem, měli bychom docela pozoruhodnou sbírku starých mistrů, sbírku české moderny, ale rozhodně by Národní galerie neměla tu sbírku, která stojí na předním místě v muzejní krajině střední a středovýchodní Evropy," míní Fajt.
I když byl nákup francouzské sbírky motivován politicky - státní reprezentace tak deklarovala sepětí se západní mocností, jež mezi prvními podpořila vznik samostatného Československa a o jejíž vliv se mladý stát opíral -, nespadla z čistého nebe. Mnozí z "nakoupených" autorů byli v Praze důvěrně známí. Například sochař Auguste Rodin tu měl velkou výstavu už roku 1902, pro niž spolek Mánes nechal postavit speciální pavilon. Rodin byl stejně jako Pablo Picasso, Henri Matisse, Marc Chagall a Auguste Perret zahraničním členem spolku Mánes, což znamenalo občasnou účast na mánesovských výstavách.
Francouzský vliv upevňovali i čeští umělci, kteří na nějakou dobu, či dokonce řadu let spojili svůj život s Paříží, například Jindřich Štyrský, Toyen, Josef Šíma, Jan Zrzavý, Georg Kars, Josef Čapek a samozřejmě Francií adoptovaný František Kupka.
Vedle silné frankofonní vlny nechyběly v tuzemském umění další západní inspirace. Na přehlídce Tvrdošíjných, k nimž patřili Josef Čapek, Václav Špála či Jan Zrzavý, v Praze vystavoval švýcarský modernista Paul Klee. A spolek Mánes do svých akcí zahrnoval práce Nora Edvarda Muncha, Katalánce Joana Miróa nebo švýcarského architekta Le Corbusiera a jeho amerického kolegy Franka Lloyda Wrighta.
Kosmopolitní ráz výstavní nabídky v Praze nicméně neumenšoval nevraživost a hádky mezi příslušníky různých národností, zejména mezi Čechy a Němci. Ani kultivované umělecké prostředí nebylo bez sporů.
Na nynější výstavě ve Veletržním paláci to ilustruje příčka v části věnované tehdejší Moderní galerii, jejíž součástí byla i Německá sekce. Ta hospodařila s vlastním, výrazně nižším rozpočtem, pořádala výstavy a nakupovala díla od česko-německých autorů, to vše nezávisle na silnější české sekci Moderní galerie.
Česko-němečtí umělci jako by se distancovali od progresivních proudů českých kolegů. Zatímco na české straně vystavují modernisté Josef Šíma, František Muzika, František Janoušek či Otto Gutfreund, umělci německé národnosti se často vzhlížejí v klasické krajinomalbě. Laťku zvedají němečtí a rakouští autoři, jejichž díla Německá sekce Moderní galerie začala kupovat v reakci na pořízení francouzské sbírky Národní galerií.
Je tu ponuré expresivní plátno Rozsudek od Wilhelma Thönyho, rozverně barevná malba Most u Labe Maxe Pechsteina nebo podobizna básníka Ehrensteina od Oskara Kokoschky. Ten Německá sekce zakoupila z pražské výstavy Prager Secession, což byl spolek sdružující česko-německé výtvarníky. Ti založili Prager Secession v roce 1928 a programem se hlásili k československé kultuře i vymezovali se vůči nacismu. Je jasné, že spolek, který sdružoval mnoho umělců židovského původu - členem byl například v Paříži usazený malíř Georges Kars -, neexistoval ani o den déle než demokratické Československo.
Nová expozice ve Veletržním paláci je postavena jako průvodce po prvorepublikových galeriích, uměleckých spolcích či vydavatelských domech. Kurátorka Anna Pravdová ve spolupráci s Ladou Hubatovou-Vackovou vybrala ten nejpoctivější koncept. Zavrhla tradiční odborný výklad, nehledá kulturně-historický vývoj, neadoruje uměleckou modernu ani jednotlivá jména.
Místo toho se kurátorka pokusila zrekonstruovat výstavní a umělecký provoz první republiky. Ukazuje, jak v daném období Praha posílila pozici kulturní metropole s mezinárodním přesahem. Představuje i důležitá výstavní centra a osobnosti v Brně, Zlíně, Bratislavě, Košicích a také v Užhorodě, hlavním městě Podkarpatské Rusi, která v letech 1920 až 1938 rovněž patřila k československému státu.
Přehlídka, jejíž zhlédnutí stojí tolik času jako dva celovečerní filmy, mezioborově přesahuje do knižní tvorby, designu či filmové produkce. Dojemný epilog připomíná, že Československo se v době před mnichovskou dohodou stalo útočištěm několika tisícům uprchlíků, mezi nimi i desítkám umělců - třeba spisovateli Thomasi Mannovi, malíři Oskaru Kokoschkovi či německému karikaturistovi Johnu Heartfieldovi.
Právě kolem Heartfielda vzniklo centrum protinacistického odboje. Umělec spolu s dalšími na jaře 1934 připravil v Mánesu, který již sídlil ve funkcionalistickém domu na Masarykově nábřeží, výstavu karikatur a humoru. Přehlídka zesměšňovala Hitlera, Göringa, Goebbelse a další představitele Třetí říše. A také Stalina, Trockého a Masaryka či Beneše.
1918-1938: První republika
Kurátorka: Anna Pravdová ve spolupráci s Ladou Hubatovou-Vackovou
Veletržní palác, Národní galerie, Praha
Ve výloze do ulice byla umístěna Heartfieldova fotomontáž nazvaná Adolf nadčlověk. Byl na ní Hitler s průhledným tělem, do jehož útrob se sypaly mince a místo srdce měl hákový kříž. Německý velvyslanec tehdy protestoval a karikatura musela z výlohy spolu se šesti dalšími zmizet. Pořadatelé místo toho vymysleli happening: ve výloze se každou hodinu objevilo jiné protinacistické dílo.
Výstava měla značnou návštěvnost. V dalších letech přibývalo děl s protinacistickou tematikou - v nynější expozici Veletržního paláce jsou z nich připomenuty cykly Josefa Čapka a Jana Zrzavého. Konec demokratického státu ani válku však umění odvrátit nedokázalo.
