reklama
 
 

Čára jako socha. Galerie vystavuje sochařské práce veterána Malicha, který už netvoří

3. 11. 2018 14:30
Drátěné sochy, reliéfy či utopickou architekturu z šedesátých let ukazuje pražská výstava čtyřiadevadesátiletého Karla Malicha, který předloni přestal tvořit.

Jakou dráhu opisují vzdušné proudy nadnášející ptáky? Jak znázornit věci, které zůstávají mimo pole ostrosti? A jak by vypadalo město bez pravých úhlů? Neobyčejná zvídavost a představivost přivedly malíře a sochaře Karla Malicha k jedinečným objevům, jimiž obohatil mezinárodní umění. Drátěné sochy levitující v prostoru, reliéfy či utopické architektonické návrhy letos čtyřiadevadesátiletého autora v těchto dnech vystavuje pražská Galerie Zdeněk Sklenář.

Přibližně sedmdesát děl představuje Malichův sochařský vývoj od poloviny šedesátých let do roku 2016, kdy umělec přestal tvořit. Nejstarší prací výstavy je abstraktní kresba z první poloviny šedesátých let - tečka a čára na papíře. Jako by šlo o poslední příčku žebříku před skokem do neznáma. Do prostoru, který bylo třeba objevit. "Malich o čáře vždy přemýšlel jako sochař. Přál si, aby čáru, podobně jako paprsek světla, mohl znázornit v prostoru," říká galerista Zdeněk Sklenář a rozevírá náruč před hlavním sálem galerie, který je plný zhmotněných čar a linek. Některé drátěné plastiky jsou zavěšené u stropu, jemně se chvějí, není těžké si představit vlnění a siločáry, které mohou představovat.

Jiné sochy tvoří pevnou kompozici. Spirálovitě stočené dráty procházejí plechovými či plastovými částmi. Na zdech visí pastelově barevné reliéfy, vlnovky a linky opět představuje barvou natřený drát. Ještě jiné práce z plexiskla ukazují řezy plastikou. Malich tímto způsobem otevíral jejich hmotu, do nitra plastik přinášel světlo.

Výstava zahrnuje i několik utopických architektonických modelů ze šedesátých let. "Karel Malich je prvním člověkem na světě, který ‚začal stavět‘ domy na dně moří. Nebo vytvořil město, které osvětluje energie mraků a podmořských proudů. Vymyslel domy, mezi nimiž nelze střílet ani se ukrývat, a také přemýšlel o stavbách na podloží, jež nemá stabilitu," vyjmenovává galerista.

Podle něho Malich věří, že budoucí technický vývoj jednou dospěje k takovým možnostem, až tyto architektonické vize přestanou být utopiemi.

Instalaci současné výstavy navrhl Federico Díaz, oblíbený žák, kterého Malich potkal během pouze dvouletého působení na pražské Akademii výtvarných umění začátkem devadesátých let. "Moje zkušenost s osobností Karla Malicha je taková, že když myslí, jde o plynulý tok myšlenek, který nezná fragmentaci," vysvětluje Díaz, proč také pražskou výstavu koncipoval jako nepřetržitou vlnu děl.

Minimální rozestupy zejména drátěných plastik vzbuzují dojem jednoho velkého proměňujícího se díla. "Je to v souladu s Malichovým univerzem, jež nezná dělení. Pouze jednotu," dodává o dvě generace mladší Díaz.

Karel Malich je pověstný intuicí. "Mě všechno, co jsem dělal, napadalo z voleje," říká v knižním rozhovoru z roku 2013. "Neumím si představit, že bych se s tím trápil, že bych něco zvětšoval a předkresloval. Jenom mi to bylo někdy podezřelé, protože jsem si myslel, že se při malování má trpět. Což ale nebyl můj případ," vzpomíná v knize publicisty Petra Volfa nazvané Přišedší odjinud.

Malich začínal jako plenérový krajinář. I když jej v mládí bylo možné vidět, jak s plátnem stojí na štaflích mezi poli, realismus mu dlouho nevydržel. Kolemjdoucí prý často uváděl do rozpaků. "Já jsem koukal na krajinu, ale maloval jsem něco jiného, než lidi viděli, a oni z toho pak byli vyjukaní. Najednou viděli někoho, kdo nemaluje, co má před sebou, ale co cítí."

Krajina zůstala pro Malicha nejdůležitějším námětem, i když ji časem abstrahoval k jednoduchému oblouku či barevným plochám. Maloval je často pastelem, protože olejové barvy mu smrděly. Vzpomíná, že pastely raději nakupoval v zahraničí, kde bylo možné pořídit jednotlivé barvy. U nás byly za socialismu k dostání pouze celé palety, včetně hnědých a okrových odstínů, které Malich nepoužíval.

Pastelové krajiny maloval téměř výhradně na výšku. "Lezlo mi na nervy, že čeští krajináři mají nízké nebe, což jsem nechápal - myslel jsem si, že je to možná tím, že je český národ materialistický. Proto jsem formáty postavil na výšku, abych vyjádřil, že jde o ducha, ne o nějakou materii. Země tam bylo pro mě moc," vzpomínal před pěti lety.

Karel Malich

Galerie Zdeněk Sklenář, Praha, výstava potrvá do 24. listopadu.

Na otázku, kde vidí zdroj inspirace, odpovídal, že netuší. "Něco si mě samo vzalo pod křídlo a vymýšlelo to ve mně. A já to tak bral. Člověk musí mít tu vlastnost, že jak to v něm bublá, tak to střihne a nekouká pořád kolem sebe, co tomu kdo řekne. Jinak by nic kloudného nevzniklo."

Jeden z nejvýznamnějších českých umělců minulého století se zároveň vyznává, že vlastní výstavy navštěvuje s obavou. "Mívám hrůzu koukat na to, co jsem udělal," říká. "Jestli to není blbé. Celý život o všem pochybuji, nejsem sebevědomý typ. Kouknu se, a když zjistím, že to není zase takový průšvih, jdu domů."

Instalaci výstavy Karla Malicha v Galerii Zdeněk Sklenář navrhl Federico Díaz. | Video: Lucie Klímová, Jan Bílý

autor: Magdalena Čechlovská | 3. 11. 2018 14:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama