Namalovat duši domu. Architekti nechali umělce ztvárnit školy, muzea i knihovny

Libuše Jarcovjáková fotila v Národní technické knihovně.
Libuše Jarcovjáková fotila v Národní technické knihovně.
Libuše Jarcovjáková fotila v Národní technické knihovně.
Eva Koťátková ztvárnila Základní školu a Základní uměleckou školu Líbeznice.
Základní škola a Základní umělecká škola Líbeznice očima fotografky Hany Knížové. Zobrazit 27 fotografií
Foto: UMPRUM
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
2. 11. 2020 12:19
Jak fotografovat architekturu, aby nevypadala sterilně ani falešně „vystajlovaná“? Novinář a kurátor Michal Nanoru vybral 11 prací proslulého architektonického studia Projektil a požádal 22 fotografů či umělců, aby vybrané domy, interiéry či přírodní objekty ztvárnili. Před třemi lety z toho vznikla výstava v pražském DOX, nyní přibyla obsáhlá kniha nazvaná úsporně P33.

Publikaci v měkké vazbě, na lesklém papíře a s vyštípnutým malým kolečkem uprostřed rozšiřují rozhovory s účastníky projektu. Nechybějí ani Nanorovy kurátorské "profily" každé z 11 budov. Jeho nadšenecké a zasvěcené poznámky plné popkulturních odkazů vybízejí k úvahám.

"Koncept byl možností dát vedle sebe některé z nejzajímavějších současných tvůrců, kteří by se asi jinak nesešli, natož aby se konfrontovali s architekty," vysvětluje Nanoru, který například fotografce syrových dokumentů Libuši Jarcovjákové přidělil nejslavnější stavbu Projektilu, Národní technickou knihovnu. Správně tušil, že autorka vyhmátne její sociální rozměr.

Víc než kompaktní tvar, jež zaujal malíře Davida Krňanského, nebo přiznané technické detaily, které slovy Michala Nanoru zůstaly nezakryté "jako rozříznuté předloktí Terminátora", si Jarcovjáková v dejvické knihovně všímá lidí a jejich věcí. Starší paní klimbající u stolku s počítačem, zutých bot pod stolkem studentky, která nad učebnicí sedí se zkříženýma nohama, nebo hemžení lidí ve vnitřní dvoraně zaplněné barevnými taburety.

"Byla jsem tam šestkrát sedmkrát a zjistila, jsem, že pokaždý fotím to stejný. Hledám někoho, kdo sedí, je uvolněnej, je tam barva většinou červená a zelenej tón," shrnuje fotografka.

Barokní tanec na tyči

Pro stavbu základní školy v Líbeznicích, jejíž část variabilně slouží i základní umělecké škole a která je střediskem vesnické aglomerace rozrůstající se o satelitní čtvrti, Nanoru získal umělkyni Evu Koťátkovou. Ta vzbudila mezinárodní pozornost svými uměleckými výzkumy o tom, jak školy formují či deformují mladého člověka. Její koláže jsou ale tentokrát spíše pozitivní.

Romantického fotografa Václava Jiráska kurátor poslal do Chrudimi zachytit tamní Muzeum barokních soch v odsvěceném kostele bývalého kapucínského kláštera. Jirásek vytvořil radikální a zároveň symbiotickou sérii snímků, na které v sousedství sakrálních barokních plastik tančí dlouhovlasá dívka na tyči.

Fotograf Václav Jirásek se vydal do Chrudimi zachytit tamní Muzeum barokních soch.
Fotograf Václav Jirásek se vydal do Chrudimi zachytit tamní Muzeum barokních soch. | Foto: UMPRUM

Zosnované setkání přinesla osobité práce ještě od výtvarnice Anežky Hoškové, malířů Josefa Bolfa a Michala Pěchoučka, konceptuálního fotografa Jiřího Thýna nebo například streetartového tvůrce Jakuba Matušky alias Maskera. Tím nejvýraznějším na knize P33 jsou ale texty: Nanorovy medailony a košaté rozhovory, které vznikly v ateliéru Projektilu.

"Po výstavě nás mrzelo, že jsme neměli možnost se všemi zúčastněnými jejich zkušenost probrat osobně. Tak jsme si vymysleli setkání s umělci u nás v ateliéru a jejich záznamy přidali do knihy," doplňuje architekt Roman Brychta.

Rutařina v kostele

Diskuse se točily nejen kolem konkrétních staveb, často přešly k obecnějším problémům. Například chrudimské Muzeum barokních soch se stalo záminkou k úvahám o konverzích bývalých chrámů.

"Kostel byl vždycky scéna pro nějakou performanci. Naše dějiny mají vliv na to, že máme víc těch scén prázdných, ale někde se ta performance ještě odehrává. Někdy je to silný zážitek, jindy rutařina," říká Brychta, podle kterého je chrámový prostor ve městě zajímavý a důležitý také svými proporcemi či monumentalitou.

Libuše Jarcovjáková fotila v Národní technické knihovně.
Libuše Jarcovjáková fotila v Národní technické knihovně. | Foto: UMPRUM

Přitažlivá a trochu futuristická byla též debata o knihovnách a například městské přírodě. Fotografie Libuše Jarcovjákové z Národní technické knihovny podle kurátora ukazují do budoucnosti: trendem prý bude knihy ubírat a z knihoven vytvářet místo pro dění a setkávání, pro přítomný okamžik spíš než pro archiv. "Knihovna vůbec by dnes měla sloužit coby komunitní a sociální útočiště propůjčující nejen vědění, ale i porozumění v širokém smyslu lidem," myslí si Michal Nanoru.

Zatímco Národní technickou knihovnu všichni z dotázaných hodnotili dobře až nadšeně, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové, oceňovaná budova do tvaru X, sklidila i kritiku.

"V knihovně je zima, nebo horko, nikdy nic mezi tím. Řeší to tím, že klimatizaci zacpou paravánem nebo fóliemi na oknech, které na fasádě dělají zrcadlový efekt," uvádí fotograf Vojtěch Veškrna. Budovu hodnotil očima zaměstnanců, se kterými se dal do hovoru a podle nichž jsou nevyhovující také světelné podmínky. Z jasné barvy podlahy bolí oči a světla jsou moc ostrá, takže kde to šlo, uživatelé knihovny ve svítidlech vyšroubovali jednu ze dvojice žárovek.

Jarmila Mitríková & Dávid Demjanovič ztvárnili Otevřenou zahradu, což je vzdělávací a poradenské centrum v Brně.
Jarmila Mitríková & Dávid Demjanovič ztvárnili Otevřenou zahradu, což je vzdělávací a poradenské centrum v Brně. | Foto: UMPRUM

Olomoucké centrum ekologických aktivit Sluňákov stejně jako podobně zaměřený brněnský projekt Otevřená zahrada v knize podněcují úvahy o architektuře propojené nejen s přírodou, ale také s mystickými a rituálními úkony, jež mohou evokovat.

"Dům samotný je hrouda, působí, že do něj kopneš a vyhrabeš Věstonickou venuši, keltský oppidum a rituální obětiště. Tím, že je to schované pod vrstvou hlíny, působí prehistoricky," popisuje Sluňákov Michal Nanoru. Proto pro jeho zobrazení vybral malířku Anežku Hoškovou, která má blízko k mystice.

Návštěva v ní probudila vášeň pro architekturu. "Netušila jsem, že mám takovou lásku k architektuře. Spíš jsem byla přes toho Santiniho, baroko, gotika a tyhle věci," dodává Hošková.

Ohořelý trám

Budova brněnské organizace Otevřená zahrada na úpatí kopce Špilberk je téměř neviditelná. "Vrůstá do svahu, z něhož můžete plynule přejít na střechu, a ze stran ji pokrývá textilie a dřevěná treláž, jen se nechat zarůst. Zatím vypadá jako ohořelý trám nebo kmen," nabízí přirovnání Nanoru.

Ve výběru projektů architektů z Projektilu je například i lesopark Belveder ve Zbraslavi. Ten inspiroval debatu o potřebě divočiny ve městě - divočiny, která však vyžaduje promyšlenou architekturu.

Lesopark Belveder ve Zbraslavi, jak ho vidí Jakub Matuška alias Masker.
Lesopark Belveder ve Zbraslavi, jak ho vidí Jakub Matuška alias Masker. | Foto: UMPRUM

Belveder se rozkládá na prudkém svahu, už před 100 lety se jej místní snažili zvelebit. Projektilu se líbilo, s jakou divokostí se park pokusili uchovat: zpevnili cesty a zprůchodnili je i pro kočárky, nechali opravit či zřídit jezírka a studánky, mostky a altánky.

"Ve městě by měla být místa, která ti nahradí chalupu nebo výjezdy do přírody. Můžeš pak zůstat doma a trávit tam čas, jít na vycházku. Podle mě je to jediná cesta, jak přežít to neustálé přejíždění - město musí nabídnout tolik atrakcí, až lidi budou jezdit míň," myslí si architekt Ondřej Hofmeister, který ve Zbraslavi vyrostl a Beleveder byl místem jeho dětských her. Aby se mohl na revitalizaci Belvederu podílet, stal se dokonce místním zastupitelem a pro město 12 let pracoval.

Knihou prostupuje i počáteční otázka, jak zobrazovat architekturu. Práce od 22 umělců a fotografů či autorských dvojic odpověď úplně nedávají. Jejich díla jsou svébytná, neilustrativní, představují spíš výtvarnou poctou vystihující osobní dojem.

Obal knihy P33.
Obal knihy P33. | Foto: Barbora Fastrová

Architektura bude ale vždy potřebovat realistické, popisné zobrazení, které po právu vyžadují klienti i odborníci. Je však otázkou, jestli musí být standardem jen krásná fotografie bez lidí a bez života. Současná fotografie architektury podle Michala Nanoru "budí dojem chladného, racionálního odstupu, univerzální až absolutní pravdy a krásy - a přitom je jedna z nejmanipulovanějších vizuálních disciplín".

Určitou strohost naopak obhajuje fotograf Jiří Thýn. "Když se fotí architektura, mám rád, když je to fakt popis, úplně na dřeň. Když je řemeslo dobře udělaný, tak i to, že na fotce není nic jiného než ten prostor, je skvělé," říká. Architekti z Projektilu se nicméně shodují, že lepší je, když fotograf hledá něco navíc - nejen linie a světlo.

Michal Nanoru (ed.): P33

UMPRUM/Projektil Architekti 2020, 394 stran, 590 korun

 

Právě se děje

Další zprávy