Brno - "Fenomén neherectví je hodně důležitý, proto jsem do představení obsadil naše oblíkačky, dramaturgyně a ne jen zkušené herce, " říká režisér Vladimír Morávek.
Jeho divadelní adaptace Formantového měla v pátek premiéru v brněnské Huse na provázku.
Pro rozmáchlého Morávka, který je podepsán pod filmy Nuda v Brně a Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, to není první setkání s tvorbou oscarového režiséra: pro hradecké Klicperovo divadlo nastudoval komedii Hoří má panenko.
Miloš Forman natočil Lásky jedné plavovlásky v roce 1965, Vladimír Morávek je poprvé přivádí na jeviště v roce 2007, takže příběh čekal na divadelní adaptaci přes 40 let...
To mě také překvapilo, těžko říct, proč to někdo neudělal před námi. Možná měli obavy, že by nešlo získat souhlas, nebo možná, že je to příliš těžké, nebo z obavy, že je to svým způsobem tak geniální, že k že se té dokonalosti se nedá vlastně ani přiblížit.
Jak se vám podařilo přemluvit Formana?
Měl jsem velké štěstí, že jsem měl výborné přímluvce v jeho synech Matějovi a Petrovi, se kterými chystáme společný projekt na konec sezony. Navíc jsem mě také štěstí, že pan Forman viděl Nudu v Brně na doporučení Milana Kundery, který mu řekl, že si to má určitě pustit. A ten film se mu velmi líbil a získal k nám důvěru a tou důvěrou nás pak dokola zahrnoval, ač bychom měli sebekurióznější plány.
Je to vaše druhé setkání s Formanem na jevišti. Je tam něco co jste dříve neviděl...
Hoří má panenko bylo daleko snazší přenést na divadlo, vychází z jednodušší kompozice času a prostoru než Lásky jedné plavovlásky. Tady každé dvě stránky scénáře děj skočí na jiné místo a do jiného časoprostoru a je velmi těžké tím projít, aniž by měl člověk pocit, že se to vše vleče jako lokálka.
Ale Hoří, má panenko nás vybavilo odvahou mluvit skrze charisma těch příběhů, které všichni důvěrně známe a které jsou stejnou měrou směšné i dojemné. Člověk tak má trochu nabrat sílu a doufat, že to není nehoráznost to udělat.
Viděl Miloš Forman vaši adaptaci Hoří, má panenko?
Neviděl, ale k mému velkému překvapení kde co o té inscenaci věděl. Když jsem s ním o tom mluvit, věděl, jak které scény byly vyřešeny. Jak se to podobalo a jak se to nepodobalo filmu.
Jaký byl váš přístup k původnímu textu?
Základem bylo to, že Miloš Forman - alespoň se to v učebnicích tak tvrdí - se svými herci pracoval tak, dal jim dal jednou přečíst dvě stránky ze scénáře, pak jim to vzal a nechal je na téma dialogů improvizovat. Jestli to tak bylo, nebo ne, to nevím. Ale i my jsme něco takového podstoupili - na základě improvizací jsme rozvíjeli text a pak jsme ještě pracovali metodou koláže.
To znamená, že do těla textu jsme vnášeli jiné texty - ať tedy osobní korespondence našich příbuzných z té doby nebo různé dokumenty politické. Bára Vrbová se dvěma mými asistentkami strávili celé léto v archivech - to vše se do pak inscenace promítlo, ale bylo důležité zase to nepřehltit. Ta hra se určitým posunem a různými kontexty dostala do souvislostí, základní je ale pořád ten příběh: jak Anežka jela za Mildou do Prahy a jak pak litovala, že to udělala.
Jakou pasáž považujete za nejemotivnější?
Celý konec, kdy je potřeba Aničku vyprat z baráku, protože tam už nemá co dělat.a je jedno, že je půlnoc, prostě musí pryč; vše, v co věřila, je jen iluzí a ona tam pomalu stojí s kufrem a smiřuje se s tím a hrozně jí z toho bolí srdce.
Co máte rád na Formanových filmech a jaký je váš největší favorit?
To je těžký, ale mám rád především ty filmy, které ještě točil v Čechách. Ale Amadeus je geniální. Myslel jsi, že mám nejraději Hoří má panenko, ale teď po práci na Láskách jedné plavovlásky si myslím, že by to mohl být tak, že je to ten nejkrásnější film mého života. Možná pro to, že o něm přemýšlím a že rozumím, kolik je v jednoduchém projevu vlastně skryto tajemství.
Jak dlouho jste to představení plánovali a připravovali?
Přibližně asi dva roky
Hlavní představitelky jste vybral z konkurzů. Chtěl jste plavovlásku, přitom jedna z divadelních Aniček - herečka Anna Duchaňová - je brunetka.
Ono než důležitější barva vlasů je to, že jsme hledali zvláštní typ dívky, která má v sobě ohromný hlad po lásce, až ji člověk uvěří, že je schopná pro to lásku udělat cokoliv a současně by měla do této postavy vnést něco směsného, až člověka hanba fackuje, že to obdivuje a že ho to dojímá a trochu se tomu se směje - a to je zvláštní mix, který se nemůže zahrát, tak se člověk musí prostě narodit. Takovou herečku, tedy spíše úkaz, jsme hledali.
Bylo těžké odmítat zkušené a talentované herečky?
Přesně tak. Do konkurzu se přihlásila velkolepá jména a my jsme byli šťastní, že ti lidé mají zájem s námi spolupracovat, ale zároveň jsme věděli, že hledáme specifický typ, který jsme našli v Aničce Duchaňové a Anežce Kubátové.
Hlavní představitelky jsou si velmi podobné, při běžné komunikaci působí nejistě, roztěkaně...
Ano, ale základní metafora celé hry je to, že každé století má nutně svého Romea a svoji Julii a to může být je jeden a jedna. A to dvacáté století si taky jakoby takové hrdiny hledalo a našlo je v těchto dvou postavách - v Aničce s Mildou. Respektive oni doufali, že to století si je vybralo, aby byli největší láskou ze všech. Jakmile tomu Anička a Anežka uvěří, tak se z těch roztěkaných, roztřesených a legračních holek stane něco neuvěřitelně zářícího.
Jaké jsou vaše další divadelní plány?
Mám samozřejmě spoustu hostování, nyní budu zkoušet v Divadle na Vinohradech s Dagmar Havlovou Višňový sad, pak mě v Huse čeká další premiéra, jde o hru pro tři herečky a jmenuje Můj krásný svět, v Národním bych měl režírovat v opeře. Musím říct, že mi teď každou chvíli přicházejí nabídky, ale já se je teď snažím trochu odmítat.
Protože prožít život tak, že každé dva měsíce budete v místy nevytopeném sále něco nacvičovat, je sice hezké, ale na druhé straně pak umřete a vidíte jen ty nevytopené sály. A tak teď přemýšlím, co bych chtěl příští roky dělat - a jednak chtěl věnovat různým filmům a trávit víc času se svojí ženou a vyprávět si, co se nám hezkého stalo
A jaké jsou ty filmové plány?
Jak jsem byl nemocný, tak se odložila realizace filmu Akvabely, který vznikl podle hry Davida Drábka; bude se asi točit příští léto. S Janem Budařem píšeme už dva roky jeden scénář a pořád se nám zdá, že by to mohlo ještě vtipnější, než to zatím je. Nedávno mi Honza volal, že má geniální plán a že jak já budu zkoušet v Praze, takže se musíme scházet a ten plán rozvíjet
