Přitom se jednalo o unikát, bohemikum mimořádného významu. Deska je variantou jedné z devíti, které tvoří Vyšebrodský cyklus - dílo nejvyšší evropské úrovně.
Zvláštní význam má pro české země, vždyť například anděl poklekající před Pannou je oděn ve skvostné modré roucho pokryté zlatými liliemi, znakem francouzských panovníků. A právě s francouzskou princeznou, Blankou z Valois, se oženil Karel IV. Společně byli korunováni v Praze roku 1347 a právě přibližně do té doby odborníci kladou vznik Vyšebrodského cyklu.
Jako u jeho ostatních obrazů je i ikonografie Zvěstování rozsáhlou zprávou, a tím i nabízeným klíčem k pochopení tehdejšího evropského a s ním provázaného českého ideového, ale také politického směřování. Jinými slovy klíčem k jedné ze zásuvek naší historické paměti.
Deska, o níž mluvíme, je opravdu variací, a ne kopií vyšebrodského Zvěstování. Ve své době se podobné multiplikace vyskytovaly běžně, měly devoční význam. A protože donátorem Vyšebrodského cyklu byl Petr I. z Rožmberka, mohl si - jak uvažuje profesor Jan Royt - desku coby rodinný epitaf objednat jeden z jeho synů, dost možná Petr II., významná středoevropská osobnost a mimo jiné kanovník v Řezně či Pasově.
Zadavatel každopádně musel vynaložit hotové jmění, protože tvůrci pracovali nejen se zlatem či stříbrem, ale také s modrou barvou získávanou ze vzácného lapisu lazuli. Ten se těžil až v dnešním Afghánistánu, proto Italové dali barvě jméno ultramarina, zámořská.
V této souvislosti se nabízí otázka: jak je možné, že deska byla před 17 měsíci ve Frankfurtu tak levná - ano, levnější než tři obrazy Jaroslava Faltýnka - a že ji nekoupila Národní galerie?
Marius Winzeler, šéf Sbírky starého umění Národní galerie, říká, že o dražené desce se dozvěděl "zhruba dva dny před aukcí". Těžko mu to mít za zlé, frankfurtská aukční síň nepatří k renomovaným, což ostatně naznačuje její neschopnost oslovit více relevantních zájemců.
Podstatné ovšem je, že pro nákup, který by bylo nutné uskutečnit v krkolomné rychlosti, nemá ani šéf Sbírky starého umění, ani ředitel Národní galerie odpovídající pravomoc.
Sbírkové akvizice jsou vázány dobrozdáním galerijní nákupní komise. Poté je nutné požádat úřední cestou ministerstvo kultury o financování, které je však nutné získat od ministerstva financí. Je to cesta trvající i v případě zisku všech razítek měsíce.
Národní galerie se nicméně touto cestou vydala. Vstoupila do jednání se soukromým nabyvatelem a současně o posudky požádala restaurátora docenta Adama Pokorného a jeho tým. Ten použil mikrochemickou analýzu, mikrofotografii, infračervenou reflektografii a jiné metody, a když si ministerstvo kultury vyžádalo další, přibyla i plynová chromatografie, uskutečněná ve Vídni.
Jednoznačné prokázání pravosti variantního Zvěstování má dva následky: jednak umožňuje detailně se seznámit s dobovými dílenskými postupy, jednak zvyšuje cenu obrazu. Jeho současný majitel, jímž je podle Deníku N Nadační fond Richarda Fuxy, za něj dnes žádá 65 milionů korun.
Je to přiměřené? To nelze říct; podobných děl se na trhu vyskytuje málo, a pak: jak penězi ocenit neocenitelné? Co kdyby se podobně nečekaně kdesi objevila neznámá kapitola Kosmovy kroniky, jaká by byla její "správná" cena?
I pokud ale upustíme od měření nesouměřitelného, konsenzus odborníků zní, že i tržní hodnota takového díla, jakým je varianta vyšebrodského Zvěstování, se bude posouvat jediným směrem: vzhůru. Takový trend už je na trhu s uměním empiricky doložitelný.
Až příliš mnoho podobně klíčových bohemik - třeba skvostnou Krumlovskou madonu, chovanou v Rakousku - jsme už ztratili. Nenávratně. A to by se stalo i se Zvěstováním, pokud by jej koupilo třeba nějaké muzeum v USA. Záležitost proto svědčí o tom, že koupit je obecně ošidné, ale nekoupit ještě ošidnější.
A tak je načase se zeptat: protože nečekaná objevení důležitých děl na trhu nelze plánovat, neměla by Národní galerie dostat peníze - ano, stačilo by třeba jen 50 milionů ročně - a pravomoc vynaložit je, aniž by vždy musela jít klopotnou úřední cestou? I kdyby jen proto, abychom za jedno dílo nemuseli po roce a půl platit sedmadvacetkrát víc, případně je neztratili navždy?
Autor je textař, spisovatel a bývalý prezidentský kandidát.
