Recenze - Významný současný malíř Jan Merta (1952) představuje ještě do konce týdne v Topičově salonu na Národní třídě své nejnovější obrazy. Název výstavy Liberec III odkazuje na místo, kde autor prožil mládí a současně na význam s ním spojených vzpomínek.
Ty se v jeho poslední tvorbě ozývají s nebývalou intenzitou. „Malíř pátrá v územích před malbou, aby dokázal pochopit, co z něj udělalo malíře," konstatuje výstižně v letáku k výstavě básník a literát Jaromír Typlt, Mertův blízký přítel.
Autorovu výjimečnou pozici na poli současné malby jistým způsobem utvrdila před dvěma lety souborná přehlídka v brněnské Wannieck Gallery. Teprve na současné výstavě u Topiče ale dává Merta návštěvníkovi možnost nezvykle otevřeně nahlédnout do světa prožitků, které vedou ke vzniku jeho děl.
Jisté inspirace z reálného světa jsme mohli dříve za jeho plátny jen tušit. Často zůstávaly skryté, nevyslovené, v pozadí. Nyní autor vedle části obrazů pověsil své krátké poznámky, vzpomínky. Možná nás překvapí, nakolik se v nich objevuje motiv návratu do dětství, zasuté obrazy, pra-zážitky z dávných let. Ve své čistotě a prozaičnosti dokáží být neuvěřitelně autentické. Nejde přitom o sentimentální návrat do dětství, ale „soustředěný průzkum obrazových vzpomínek", upozorňuje Typlt.
Při vstupu do prostoru Topiče upoutá obrovský Autoportrét podle Rembrandta II, tvář s vyškrábanýma očima. Jím se Merta vrací k bezděčnému okamžiku z dětství, kdy se neubránil nutkání vyškrábat hřebíkem jedné knižní reprodukci Rembrandtova autoportrétu oči. Kdo z nás by to neznal...
Svůj „příběh" má i ústřední, největší obraz výstavy, Lekce pantheismu. Bez malířova vysvětlení by možná zůstal jen černou plochou, v níž bychom asi nerozpoznali počůranou asfaltově černou zeď ze školních toalet autorova mládí. Je vzpomínkou na dobu, kdy záchodky byly mimo jiné místem, kde se leccos zásadního řešilo. Takřka místem „meditace nebo dokonce i šikany", přibližuje sám Merta asociace spojené s obrazem. „Současně ve mně ale ten černý nátěr evokuje něco intenzivně malířského," přiznává.
Mertova pečlivě promyšlená autorská instalace je na celku znát. Ve spojení s jeho osobitým malířským světem, který nám poodhaluje, je i příjemnou katarzí. V Topičově salonu jde po letní Marii Blabolilové o další z řady vynikajících a profesionálně připravených výstav, o nichž se však paradoxně návštěvník kvůli pokulhávajícímu PR mnohdy příliš nedozví. Snad se s výstavou Jana Merty zdejším kvalitním projektům konečně podařilo vystoupit z jakéhosi „utajení".
Asi vůbec nejpůsobivějším bodem celé výstavy je velké plátno Tramvaják II inspirované Kaurismäkiho patnáct let starým kultovním filmem Mraky odtáhly. Z plátna mířící tramvaj je umístěná do samostatného uzavřeného výklenku, který jí dává novou životnou dimenzi. A nejen to; na bezprostřednosti, s níž si autor vybírá konkrétní filmový záběr, kdy stojí oba hlavní protagonisté tváří tvář divákovi, je něco odzbrojujícího.
I v rámci Mertovy poslední tvorby tak výrazně figurální obraz svým způsobem vystupuje z řady. Je přinejmenším stejně silný jako předloha na plátně. Až budete odcházet, možná se stejně jako já přistihnete, že si hvízdáte vlezle podmanivou melodii z tohoto seversky ulítlého filmu, který ale atmosférou k Mertově tvorbě tak nějak zásadně sedí.
Ze vzpomínek Jana Merty, k obrazu Galerie I - IV: Již ve škole jsem platil za malíře. Tehdy mi bylo deset, když mi dva protřelí spolužáci jednoho dne nabídli, že mě zavedou do galerie. Podivil jsem se, ale šel jsem. Podivil jsem se ještě víc, když jsme zamířili do odlehlých končin Liberce. Došli jsme k díře v plotě kolem letního kina či divadla zarůstajícího travou a keři. Na stěnách pod spadlými střechami bývalého technického zázemí jsem uviděl množství namalovaných postav v životní velikosti. Kdosi je pečlivě provedl měkkou červenou cihlou a doplnil bílou křídou. Byla to čistá pornografie. Byl to pro mě šok. Jako hoch vychovávaný v dosti puritánské rodině jsem chvíli nevěděl, o co jde. Navíc mě šokovala dokonalost provedení. Alespoň tenkrát se mi dokonalé zdálo. Ani ruce a hlavy s obličeji nebyly odbyté. Jako bych viděl nějakého Giotta. Ve vzpomínce se naturalistické výjevy proměnily v jakési impresivní fantomy.
