Recenze - Především péčí nakladatelství Argo (a také díky filmové adaptaci románu Tahle země není pro starý od bratrů Coenů) patří Cormac McCarthy (1933) mezi v Česku oblíbené a hojně čtené americké prozaiky. Jeho poslední prózy už máme k dispozici, ke konci loňského roku vyšel i McCarthyho druhý román Vnější tma z roku 1968.
Opulentní i strohý styl
Autor jím tady a teď vstupuje do zcela jiného kontextu, než když temnou alegorii vydal poprvé ve své domovině: v éře hippies a protestů proti válce ve Vietnamu jeho tehdejší čtenáři toužili po putování spíše kerouakovského ražení. Cesta Rinthy a jejího bratra Cully se ale blíží víc putování otce a syna postapokalyptickou krajinou v autorově románu Cesta (2006, česky 2008) než beatnické "road story". I proto dnes nepůsobí jako nostalgické retro, nýbrž stále bolavý román o tragickém putování za jistou smrtí.
Rintha porodí dítě, jehož otcem je pravděpodobně její bratr Culla. Ten jí dítě tajně odebírá a odnáší kamsi do lesa. Rintha mu nevěří, že potomek zemřel, a tak ho beze slova vysvětlení odejde hledat. Culla vyráží v zápětí za ní. Může to znít banálně, ale na takto definovaném půdorysu, v němž se trajektorie tras a osudů protagonistů míjejí více než fatálně, autor konstruuje příběh, jenž lze číst několika způsoby.
Těžko říct, který z nich je "nejzřetelnější", protože McCarthy svému čtenáři putování jižanskou krajinou v určitém bezčasí nijak neusnadňuje (příběh je sice prý situován na přelom 19. a 20. století, to ale nehraje žádnou roli). Autorův styl je sporý a opulentní zároveň.
Postavy představuje ve zkratkách, zatajuje zcela jejich minulost, nehledě na psychologickou motivaci; nezajímá ho, zda chápeme zcela přesně, kdo je kdo, jaké jsou jeho cíle a jeho poslání v rámci celku. Bohatý je naopak v líčení krajiny či povětrnostních podmínek; prostě všeho, co nějak souvisí s přírodou a vnějším světem, jako bychom právě zde měli správně hledat obraz nebo otisk (či zdůvodnění) lidské existence.
Stopování a míjení
Působivost mccarthyovského světa nutno připsat i na vrub překladatele Michala Svěráka, který se musel vyrovnat mimo jiné s dialektem užitým v originále. To zrovna v případě převodu z angličtiny představuje často značný problém; až na drobné výtky spíše osobního rázu (např. obsedantně používané slovo "capart" jako označení pro dítě) však nutno uznat, že před sebou máme velmi propracované a redakčně zvládnuté dílo.
McCarthy není návodný ani v řazení kapitol a strukturaci románu. Hlavní text dělený do nečíslovaných kapitol doplňuje šest půlstránkových odstavců vysázených odlišným fontem, které tvoří celek, jakýsi fragment cesty trojice (přičemž třetí je sledované dítě, jehož osud můžeme jen tušit) postav, jejichž smysl a význam čtenáři pochopí až v samém závěru.
V toku hlavního textu sledujeme ženu, která - vedena téměř zvířecím instinktem a pod vlivem mateřského pudu - jde sveřepě stále vpřed. Pak se pozornost obrací na muže, jenž jí jde ve stopách (právě stopování a míjení představuje jedno z mnoha čtenářských dobrodružství Vnější tmy) a jehož prostřednictvím nahlížíme osud někoho, kdo se pohybuje odnikud nikam.
Umanuté zacílení vpřed, přitom cíl pouze tušený, pohyb bez mapy, pouze s kompasem jakéhosi přesvědčení, dělá z cesty obou sourozenců archetypální pouť lidí, jejichž vodítkem je pouze instinkt. Velkou ironií zůstává, že právě ten je dovede k jisté zkáze. Velmi libovolně McCarthy nakládá i s časem; jeho plynutí je nevyvratitelné, ale jako by se nedalo měřit. Nikdo nepopírá existenci dnů v týdnu, ale spočítat a hlavně sledovat už nemá žádný význam a v řádu tamějšího světa nehraje roli.
Nejde o plejádu lidských zrůd
Osud sourozenců je v očích těch, které putováním takřka vylidněnou krajinou potkávají, pofidérní: zatímco osaměle cestující žena ještě může budit soucit, muž je ve většině případů rovnou považován za viníka čehokoliv, k čemu se v průběhu bezcílné poutě přiblíží - a že zločinů nepotká zrovna málo.
Přesto se nedá říct, že by setkání s lidmi představovalo pouze nebezpečí: McCarthy nepředkládá plejádu lidských zrůd (o to otřesnější je pak finální rozuzlení). Na nehostinném venkově nacházíme i soucit a nezištnou pomoc; jí navzdory však Rintha zůstává osamělá. A když se pak Culla v samém závěru přidá ke skupině tří vrahů a změní se ze solitérního štvance ve člena party, popře veškerou svou lidskost.
Elementární dějová rovina je obohacena množstvím motivů a odkazů, které čtenáři umožňují "potěšit se" - i když těžko použít podobné slovo v souvislosti s tak depresivním psaním - hlubšími analýzami a na vícero vrstvách. Obávat se ale složitosti McCarthyho psaní je zbytečné.
Už při letmém setkání autor zaujme dokonalou schopností vylíčit atmosféru tíživého okamžiku, vrstvením přívlastků vykresluje okolní krajinu, do níž pak umisťuje figury, které s ní úzce souvisí, a přitom jako by z ní byly znovu a znovu vyvrhovány. Detail hraje zásadní roli i pro podrobnější čtení: týž motiv (zvířecí nebo motiv divadla, cirkusu) se objevuje v různých kontextech a neustále se tak vrství a vzájemně obohacuje, próza odkazuje k mytologickým příběhům i biblickým podobenstvím.
Vodítko případným zvědavcům, kteří nebudou mít čas soustředěně se probírat džunglí odkazů, poskytuje fundovaný a vyčerpávající doslov amerikanisty Marcela Arbeita. Při jeho četbě si nelze nepovzdychnout nad tím, že se s žánrem poučeného posledního slova v české překladové literatuře setkáváme tak málo.
Základní cesta, jež se stává cestou za smrtí, každopádně bude srozumitelná i pro toho, kdo nedokáže dešifrovat všechny kontexty v rámci literatury amerického jihu. Že ústřední dvojice - či vlastně trojice - musí skončit tragicky, je evidentní snad od první stránky. Příběh o tom nejčernějším kolem nás a v nás silně účinkuje bez didaktického ponaučení i jednoznačných závěrů i bezmála padesát let po svém vydání.
Cormac McCarthy: Vnější tma. Přeložil Michal Svěrák. 224 stran. 288 korun. Vydalo Argo, Praha 2011.
