Třiačtyřicetiletá umělkyně je dcerou dokumentárního fotografa Viktora Koláře. Také jeho fascinuje Ostrava, přesněji obyvatelé města, které snímá nejčastěji na ulici.
V obrazech Marty Kolářové jsou však lidské postavy nahrazeny sloupy, lampami či jeřáby na staveništích. "Figuru jsem malovala, ale vlastně jen povinně v prvních letech na akademii, kdy jsme měli večerní kreslení aktu," řekla roku 2007 pro Moravskoslezský deník. "Později jsem párkrát zkoušela malovat autoportréty, ale figura mě moc nebaví. Vyhledávám si raději prostory bez lidí, které se snažím charakterizovat právě těmi stožáry, lampami," dodala.
V mlze, smogu, dešti
"Kolářová naslouchá vnitřnímu hlasu a vytrvale maluje nevábné a většinou bezútěšné ostravské motivy a nehostinná městská zákoutí (nejraději v mlze či smogu, v dešti, v noci či nad ránem, v období únorových plískanic)," uvádí v katalogu výstavy kurátor Milan Weber.
Malby pustých částí Ostravy jsou přeneseně obrazem světa - na okraji, po zavírací době, mimo sezonu. K autorčiným oblíbeným námětům patří staveniště, balkony, chodníky zakončené zábradlím, sloupy a dráty nad kolejemi či zakalené, šmouraté nebe.
Může to vypadat depresivně, ale dojem z maleb Kolářové je jiný. Její pozornost a mimořádná citlivost dává těm místům smysl, proměňuje je v cosi hodného zapamatování.
Asi platí rovnováha v tom, že atraktivní místa jako Karlův most se častým zobrazováním mohou změnit v banální kýč a naopak: nezajímavý výhled z balkonu na paneláky může jediný dobrý obraz povýšit na krásný. Jako je pohled na panelové domy přes zábradlí ze série Únor. Sedm let starou malbu naplňuje bílé rozptýlené světlo, typické pro předjaří. Na zábradlí se krčí řada ptáků, vypadá to, že je brzké ráno. Do odstínů šedé a bílé se míchají zlatavé odlesky chodníku.
Strom u dálnice
Ze stejného období pochází i středně velké plátno Špitál. Silueta stavby působí důvěrněji díky balkonu v nejvyšším patře. Vysoké nebe je tmavé, modrošedé, asi se schyluje k dešti, který krouživým letem ohlašují ptáci.
Zvláštní, zlověstnou náladu má pohled na silniční přípojku. Autostráda je lemovaná billboardy, mezi jejich černými siluetami se divně vyjímá košatý strom.
Obrazy Marty Kolářové nemají zřetelné kontury, vše je na nich zastřené, jako by šlo o pohled v dešti přes okno auta, kterému moc nefungují stěrače. Také série fotografií pokračuje ve stejném tématu. Počmáraná zeď, zachycená při rozednění, připomíná loď plující v černé řece. Oprýskané okno by mohlo být abstraktním motivem, kdyby se v něm nezrcadlil sloup s elektrickým vedením.
Na výstavě v ostravském Domě umění se několik děl také povaluje po zemi. Jsou to zřejmě nálezy ze škarp a zaniklých továren.
Autorka pomalovala například dlouhý cár staré látky nebo zrezivělé, zkřivené plechy z parapetů. Hrbolaté povrchy autenticky vstupují do malby. Dokonalé spojení industriální periferie s uměním.
Marta Kolářová před 15 lety absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění. Nejprve studovala grafiku u Jiřího Lindovského, odkud přestoupila do ateliéru malířství vedeného nejprve Antonínem Střížkem a potom Michaelem Rittsteinem. Ten pro ni zůstal důležitým rádcem i po škole. Například když si nebyla jista, jestli je obraz již hotový.
"Někdy nedokážu říct: tak, už je to dobré a hotové. Hlavním mým ‚kritikem‘ zůstává můj táta. Má přesné oko a oba máme podobné vidění. A když řekne, že je to špatné, tak věřím, že ještě musím na obraze pracovat, a naopak, když se mu to líbí, dám na jeho slova. Stejně tak věřím v úsudek svého bývalého profesora z Akademie výtvarných umění Michaela Rittsteina a ještě několika lidí, kteří umění podle mého názoru rozumějí," dodává malířka.
Marta Kolářová
Dům umění, Ostrava, výstava potrvá do 15. března.
