Vlna popularity a zájmu, kterou knihy Noční hlídka, Denní hlídka a Šerá hlídka vyvolaly, vedla zřejmě nakladatelství Triton k vydání jeho dřívějších titulů Hranice snů a Vládcové iluzí.
Tyhle romány jsou pravou space operou se všemi klady a zápory, které to přináší. Čímž je řečeno téměř vše a recenze by tu mohla vlastně skončit...
Možná přijde i stvořitel...
Děj románů Hranice snů a Vládcové iluzí se odehrává v atraktivních kulisách světa, kde je možné dosáhnout nesmrtelnosti, samozřejmě za podmínky, je-li člověk dostatečně movitý.
Umožňuje to technický zázrak aTan (do technických detailů ovšem autor nijak nezabíhá, zřejmě aby nezatěžoval čtenáře), který je monopolem jediného člověka, Curtise van Curtise. Ten se tímto stává neomezeným vládcem nad životem a smrtí všech lidí včetně všemocného císaře.
Curtis van Curtis najímá bodyguarda Kaye - muže který nemá rád děti, jak autor naopak nezapomene zdůraznit při každé příležitosti - aby doprovázel jeho syna při záhadné cestě na planetu Graal. Ve spektakulárním finále prvního dílu dojde k závěrečné konfrontaci s nepřítelem v podobě bezpečnostní služby, ale možná přijde i stvořitel.
Častý archetypální motiv "putování za svatým grálem" je tu akcentován ad absurdum jmény hlavních hrdinů (Kay, Artur) i místopisem (planeta Graal) tak, aby čtenář opravdu nezůstal na pochybách, o co se jedná; ale výsledek působí spíš křečovitě než zajímavě.
...nebo aspoň mimozemská rasa
Ve druhém dílu se Kay snaží zachránit lidstvo před sebezkázou. Postaví se proti svému bývalému zaměstnavateli, aby mu zabránil vybudovat Hranici snů, touhu každého uvědomělého solipsisty - zařízení, které umožní každému odejít do jeho vlastního vesmíru.
Děj obou knih je svižný a místy poměrně čtivý, ovšem autor má často tendenci řešit zápletku tím, že se na scéně objeví deus ex machina - v podobě mimozemské rasy nebo aspoň klonu.
Psychologie postav je trochu kožená a čtenáři k srdci příliš nepřirostou. Hrdinové mají navíc občas sklon filozofovat na téma Spatřil král boha poté, co přestal být králem, protože přestal být králem, nebo naopak? - což zřejmě těmto románům vysloužilo přízvisko "filozofická space opera".
Ve skutečnosti tyto vsuvky jen brzdí děj a ubíjejí zajímavější celkový koncept stvořitele, který je v románech naznačen. Ten, byť nepříliš logický, může být - jak ukazuje historie - poměrně nosný.
Uvěřitelnější trilogie
Nelze ještě nezmínit obálku, která je technicky vybroušená, ale z nějakého záhadného důvodu je na ní Kay (tmavovlasý bodyguard a skorolingvista s temným traumatem z minulosti) pojat coby wrestlingový přeborník Hulk Hogan. No aspoň, že tu není žádná spoře oděná bojovnice ve stylu Borise Valeja.
Pokud bychom měli Hranici snů a Vládce iluzí srovnat s Hlídkami, pak trilogie z toho přes řadu drobných nedostatků vyjde lépe; knihy jsou to konzistentnější a uvěřitelnější. Ani ne tak prostředím, kde se děj odehrává, jako spíše psychologií a motivací postav.
Nicméně je třeba přiznat autorovi řadu zajímavých nápadů a konstatovat, že přes uvedené námitky nadšeného čtenáře space oper tyto knihy asi neurazí.
