"Vážený mistře," začíná jeden ze svých dopisů roku 1956 Jan Zrzavý. Slavný malíř píše Václavu Reichlovi, vodňanskému malíři pokojů, kterého zasypává podrobnými instrukcemi, jak vymalovat místnost, již umělec už léta pronajímá v jednom domě jihočeského městečka.
V tom oslovení není nic falešného, Zrzavý používal okázalá slova se stejnou samozřejmostí, s jakou nasazoval černý baret nebo červenou čepičku se střapcem. Nová kniha Setkání se Zrzavým objevuje dosud neznámý pohled na českého modernistu. Autorka Martina Havlínová do ní zahrnula vzpomínky dvacítky pamětníků z Vodňan s dopisy, fotografiemi a kresbami. Knihu vydala vlastním nákladem jako připomínku 130 let od malířova narození.
Bibliofilsky zajímavá publikace s důmyslnými průřezy stránkami, která má místo desek kartonové pouzdro, je jakousi kronikou vodňanské epizody slavného malíře. Zrzavý sem přijel po vzoru svého oblíbeného spisovatele Julia Zeyera, který ve Vodňanech strávil poslední roky života. Také Zrzavý si tady vyhlédl byt, s výhledem na kopec Hrad, dostatečně světlý, aby v něm mohl malovat.
Do Vodňan se nastěhoval ve válečném roce 1942, kdy mu bylo 52 let. "Chtěl bejt i se svejma obrazama v bezpečí," vzpomíná Bedřich Reichl, syn malíře pokojů, podle kterého měl Zrzavý obavy, že se v Praze "něco semele". Zrzavého však vedly i osobnější důvody. V té době nesměl vystavovat, nacistické úřady označily jeho tvorbu za zvrhlé umění. V jednom dopise malíř tvrdí, že nejméně dva jeho obrazy byly rozřezány.
Do Vodňan, které podle korespondence střídal s pobyty v Praze i jinde, se nepřestal vracet ani v padesátých letech, i když mu z bytu zůstal v pronájmu jen jeden pokoj. V roce 1958 mu ale městský úřad pronájem odmítl prodloužit a Zrzavý tam jezdit přestal.
Asi nikde jinde než na maloměstě by tolik nevynikla jeho bohémská nátura: muž, který významnou část života strávil ve Francii, býval v mládí kvůli umění často hladový, odkázaný na velkorysost dobrodinců. S bezelstnou sebejistotou přijímal také ve Vodňanech pohostinství nejedné domácnosti i výslužky - od škvarků, vajíček a lívanců až po dřevěné odřezky k topení. Odměňoval se nejen vřelými dopisy a pohlednicemi s reprodukcemi svých obrazů. Někomu zhotovil exlibris, tedy drobný grafický útvar, často rozdával kresbičky i obrazy.
Ne vždy se jeho dary setkaly s pochopením. Kniha popisuje, jak někteří z Vodňanských, s nimiž se Zrzavý vypořádal za drobnou službu nějakou svou skicou, darovanou kresbičku zmuchlali a hodili do "uhláku". V lepším případě ji prodali za stovku trafikantovi.
Lívance na plechu
Jan Zrzavý si ve Vodňanech zvykl chodit k panu lékárníkovi, do vily starých dam - slečen Heritesových nebo například k Reichlům, se kterými se spřátelil poté, co mu pan Reichl zdarma vymaloval byt. "Měl tu všelijaký známý, ale spíš takový vznešenější. Až se tomu divim, že nás tak rád navštěvoval. Asi mu to vyhovovalo, takový vobyčejný," říká Bedřich Reichl, jehož otec kromě pokojů svátečně maloval i obrazy a Zrzavý s ním o tom rád rozmlouval.
Podle vzpomínek si užíval i hovory o vaření, které vedl s paní Reichlovou. "Měl rád lívance. Vobyčejný na plechu. To si vzal a nesl si i domu. Říkal, že když byl ve Francii v tej Bretani, co tam zkusil bídy. Že jed jednou za den a chodil v jednom voblečení. Já myslím, že by ani žádný jídlo nevodřek. Byl hrozně skromnej na todlecto," myslel si Bedřich Reichel, jeden z nejdůležitějších svědků, jenž se však vydání knihy nedožil.
Autorka si s ním povídala v jeho čtyřiaosmdesáti letech. Je obdivuhodné, kolik objevila vodňanských pamětníků, kteří i přes vysoký věk vyprávěli poutavě a s mnoha detaily. Například lékař Ctirad John, jemuž bylo 98 let, Havlínovou při její návštěvě okouzlil: "Byl perfektně, až dojemně připraven. Měl vše promyšleno a pečlivě vyprávěl. Jeho příspěvek jsem téměř neupravovala," říká o jednom z nejpoutavějších líčení v knize.
John popisuje, že obdivovaného Zrzavého si vždy přál potkat při jeho častých procházkách. Stalo se to v nečekané situaci. V den na samém konci války, kdy kolem Vodňan prchali němečtí vojáci, kteří se snažili dostat do amerického, nikoliv ruského zajetí. Mladý muž jel na kole do Písku a od vodňanské tety si vezl nacpaný batoh s "aprovizací" na přilepšenou, to znamená potravinami. Když spatřil Zrzavého, jak špacíruje s baretem a elegantní hůlkou, zastavil, sundal čepici a poklonil se.
V té chvíli se uvolnil řemen batohu a na zem se vysypaly květáky, mrkev, okurka a další proviant. "Mistr se mně to celé pokoušel sbírat a rovnat. Nejuctivěji se choval ke hroudě tvarohu, kterou si tak pohlazoval," vzpomínal Ctirad John a pokračoval ve vyprávění, jak se vedle dvojice najednou objevili ozbrojení rakouští vojáci.
Byla to situace, ze které byl prý Zrzavý hodně nervózní. Mladík ale nakonec vyvázl jen se zrekvírovaným předním kolem bicyklu. A s doživotní vzpomínkou na oblíbeného umělce. "Karfiól on potěžkával v ruce jak Hamlet lebku."
Přes devadesát bylo v době rozhovoru i Mileně Gráfové, paní lékárníkové, u nichž doma se Zrzavý "často stavíval" na oběd. Po jídle, když hostitelé odešli na procházku, rád odpočíval na gauči.
Oblíbil si i jejich syna, kterému dal obraz s bretaňským motivem. Plátno jim málem zabavili, když se lékárníkovi v roce 1951 ocitli před soudem za své "kapitalistické" podnikání. "Udělali veřejnej soud. Všechen majetek sebranej. Všechno prohlíželi. Teďkon: ‚Vy tady máte obrazy od Zrzavýho.‘ A tenkrát se mistr ozval: ‚To je dětí, já jsem jim to dal.‘ A oni to nechali. Mistr se zachoval právě ohromně čestně, a tím pádem se ty obrázky zachránily," vzpomínala Milena Gráfová.
Autentický a přitom formálně zjednodušený způsob, jakým Havlínová zaznamenala rozhovory s pamětníky, má vyskočilovské podhoubí. "Přihlásila jsem se do kurzu rétoriky a tvůrčího psaní, abych to při úpravách pro knihu nepokazila," říká autorka. Kurz vedl Jan Nepomuk Piskač, žák proslulého divadelníka Ivana Vyskočila. Piskač je i autorem předmluvy.
Špatné uhlí nehoří
Kniha Setkání se Zrzavým přetiskuje část umělcovy živé korespondence jako faksimile. Trochu archaický, ale úhledný rukopis je překvapivě snadno čitelný. Malíř se v dopisech vyjadřuje uctivě a lehce přechází k osobním, téměř deníkovým záznamům. Líčí například trápení se špatným uhlím, které má v Praze, a jak kvůli velké zimě musí celé dny trávit na návštěvách.
Jindy se rozepisuje o svých náladách: "Jsou dny, kdy se všelijaké malicherné obtíže jako z udělání nahrnou a otravují, bývá mi z toho těžko a také někdy moc smutno z chování a smýšlení některých lidí, a to pak do mne nic není, vidím vše černě a beznadějně a chce se mi být zlý a jedovatý a někdy se nemohu udržet, abych tomu nepovolil."
Kniha, které vtiskl originální podobu grafik Jaromír Hárovník, vznikala několik let. Na jejím počátku byla bakalářská práce Martiny Havlínové na pedagogické fakultě Jihočeské univerzity a také výstava Návrat malíře Jana Zrzavého do Vodňan, kterou Havlínová uspořádala v tamní Městské galerii roku 2013.
"Tehdy jsem dala do místního zpravodaje výzvu, aby se mi pamětníci ozvali. Nepřihlásil se ale nikdo," směje se autorka, která se nenechala odradit. V galerii dostala kontakt na Bedřicha Reichla a od něj získala další tipy.
V knize je přetisknuta i korespondence, ve které malíř žádá městský úřad o prodloužení nájemného. "Na jeho pokornou prosbu je červeným inkoustem připsáno: zamítnout. V jiném dopise si Zrzavý posteskl, že sice má známého ministra, ale že se obává, že na vodňanské úředníky bude i ministr krátký. A to se potvrdilo," dodává autorka.
Devětapadesátiletá Martina Havlínová je učitelkou v Mateřské škole Vodňany, zároveň provozuje arteterapeutickou praxi. Do Vodňan se sice přistěhovala, od dětství tam ale jezdila k prarodičům.
Její kniha je mimo jiné důkazem, že ani po hořkém konci pobývání ve Vodňanech malíř na město nezanevřel. Nejenže svým přátelům stále psal a minimálně ještě jednou se do Vodňan přijel podívat, navíc souhlasil s tamní výstavou, na níž se podílela i Národní galerie.
"Domluvil ji tehdejší ředitel Městské galerie Jiří Pazdera. To byl od něj výkon, do Vodňan se dostala díla, která už tady asi nikdy neuvidíme. Jen ty nároky na zabezpečení! Ředitel tam tehdy se svým psem přenocoval, aby ty obrazy hlídal," popisuje výstavní událost z roku 1978 Martina Havlínová.
Byla to posmrtná přehlídka. Jan Zrzavý zemřel v roce 1977.
Kniha
Martina Havlínová: Setkání se Zrzavým
Vydáno vlastním nákladem 2020, 180 stran, 1190 korun