reklama
 
 

La Loba míří rituálně za nespoutanou duší žen

3. 5. 2013
Recenze představení Lenky Vágnerové La Loba
Doporučujeme

Recenze - Kým je ve skutečnosti žena, když ji zbavíte okovů v podobě svazujících sociálních vztahů, očekávání nebo výchovy k tomu, kým má žena podle současných představ být a nebýt? Žena nespoutaná, dávající i beroucí život, žena ve své původní esenci? Jak se projevuje vůči sobě samé? Nejste si jistí? Právě do těchto vod se ve svém novém projektu vypravila stoupající hvězda současného českého tance Lenka Vagnerová. A opět pozoruhodně originálně.

Čtěte také

Jezdci jsou událostí taneční sezony. Silní a svobodní

Představení La Loba vychází ze stejnojmenné legendy - v anotaci se můžeme dočíst, že jde o „ženu, která roky putuje krajinou a ze svých sbírek kostí skládá tvory, má schopnost bytosti na svět vracet, schovává a nosí v sobě život i smrt současně. Nikdo z nás však neví, jak náročná tato činnost pro ni samotnou může být a jestli její obnovitelná síla vydrží na věky".

Bližší pohled - a o to silnější zážitek plynoucí z hlubšího pochopení jednotlivých obrazů - přinese nahlédnutí do knihy Clarissy Pinkoly Estés „Ženy, které běhaly s vlky".

La Loba - Vlčí žena, vychází z archetypu, jehož obdobu lze nalézt napříč různými původními kulturami. Tato žena, zobrazovaná často jako špinavá, zarostlá postava sbírá na svých cestách kosti mrtvých tvorů - se zvláštním zaujetím právě pro vlky - a tyto schraňuje až do chvíle, kdy je kostra kompletní.

A v tu chvíli je žena svým zpěvem navrací zpět do života, recykluje uniklý život a koncentruje ho zpět na místo, odkud vyprchal. Není jasné, odkud tato její síla pochází a v důsledku je to i vlastně jedno - dávat život je unikátní a křehká výsada žen. Je jednoduché ničit a hubit, ale o to náročnější je jít druhým směrem - a právě tento nově povstalý život vyráží na svou novou cestu, během níž se - za vhodné souhry okolností - mění v ženu, která se smíchem míří k horizontu…

Právě taková je i kostra samotného představení, jehož „maso" tvoří trojúhelník vytvoření z tanečnice Andrey Opavské, zpěvačky Jany Vébrové a hudby Ivana Achera. Každá ze stran tohoto trojúhelníku je přitom úchvatnou kapitolou sama o sobě a ve společné synergii dává publiku pocítit sílu oné legendy v celé své kráse.

Opavská ukazuje v tanci perfektní kontrolu pohybu, jemuž ale nechybí organičnost a (ne)lidský rozměr; jednotlivé pohyby jsou plynulé a provedené s jistotou, jež hraničí se samozřejmostí a posiluje tak vnímání samotného dění na jevišti. Mimořádně silný a sám o sobě nosný hlas Jany Vébrové se tu potkává s „tribal" hudebním doprovodem Ivana Achera - před publikem se tu tak formuje unikátní rituál, jehož opakování „nikdy není zaručeno" a který je publiku předáván na přímo a za syrova.

Jakýmsi podpisem Vagnerové se potom stává nápadité využití netradičních pomůcek - po dlouhých trubkách v Jezdcích jde tentokrát o koudel - scéna, v níž s ní Opavská rotuje ve spirálách, patří k vizuálně nejefektnějším částem představení; další součástí zmíněného podpisu je začlenění několika humorných chvil, které celé téma odlehčují, aniž by ho jakkoli degradovaly.

V „Ženách, které běhaly s vlky" se píše, že pokud si vás La Loba oblíbí, ukáže vám něco z duše - díky Vagnerové máme štěstí, že proto nemusíme vyrazit na toulky po poušti, ale stačí nám zavítat do Ponce, nebo na jinou scénu, kde se bude představení hrát.

La Loba. Lenka Vagnerová & Comp. Divadlo Ponec. Premiéra 29. dubna 2013.

autor: Jakub Novák

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama