Praha - Filmoví adaptátoři knih se málokdy zavděčí všem: buď jsou nespokojeni čtenáři, kteří si na základě předlohy učinili jistý obrázek, nebo naopak věrní fanoušci režiséra, pro které je výsledek "příliš literární". Záleží přirozeně na kvalitě předlohy, její komplikovanosti a "filmovosti". O románu Pokání, jehož přepis už je i v českých kinech, to platí dvojnásob.
Jeho autor, uznávaný britský prozaik Ian McEwan, to potenciálním tvůrcům pěkně zavařil: napsal geniální knihu, která přímo volala po filmové verzi, ale zároveň v ní stvořil něco, co filmařům svázalo ruce a postavilo je před nelehký úkol: co s dílem, které si pohrává s několika verzemi téhož, které něco odvypráví a vzápětí to bezostyšně popře, aniž nabídne jednu jedinou definitivní verzi?
| Čtěte také: Kát se s Keirou Knightley je hezké, ale neúčinné |
McEwan byl od samého počátku kariéry autorem, který si příliš nelámal hlavu s konvencemi a něčím jako "krásná" literatura. Rád šokoval, rád psal o násilí, perverzích, nejtemnějších zákoutích mysli. Mohli se o tom přesvědčit už čtenáři jeho úspěšných povídek, stejně jako celosvětově proslulého románu Betonová zahrada (1978) i knihy Amsterodam (1998), jež mu vynesla metu nejvyšší, britskou Bookerovu cenu.
Od násilí k příběhům
Jednotícím prvkem jeho díla byl zjednodušeně řečeno důraz na detail, posedlost osudovostí, zlomovými, většinou kratičkými momenty, které dokáží jednou provždy poznamenat osudy protagonistů. Ale když McEwan vydal v roce 2001 svůj v pořadí osmý román Pokání, začal de facto od nuly.
To tam bylo někdejší násilí, zvrhlíci a ponurá atmosféra. Čtenáři dostali do rukou retro příběh o jednom parném létě a dospívající dívce, která pod vlivem bujné fantazie a pubertální přecitlivělosti lehkomyslně zničí životy dvou nevinných lidí.
Přitom se ale nespokojil s pouhým "převyprávěním" zdánlivě banálního příběhu o jednom omylu a jeho mylném výkladu; pod vlivem postmoderního přístupu k umění a literatuře jako takové ukázal, jak chápe pojmy jako historie a pravda a jak moc věrohodná mu připadá paměť.
Přidal se k řadě kolegů, kteří rozrušili tradiční nazírání na literaturu a umění jako na cosi neměnného a pravdivého - cosi, co je doslovným přepisem reálného světa.
Spolu s Peterem Ackroydem, Julianem Barnesem a mnoha dalšími se pokusili znevážit osobnost autora chápaného od nepaměti jako vševědoucí modlu a vzor dokonalosti: prezentovali ho coby pouhého smrtelníka, který může chybovat. Člověka, který jen podává svou verzi příběhu, jež může být stejně mylná jako následná interpretace čtenáře. Historie (stejně jako literatura) je vždy dílem toho, kdo ji vypráví; zda je pravdivá, nebo ne, není až tak důležité.
Princip několikanásobného konce
V případě Pokání se vydal McEwan cestou zmnoženého konce. Neexistuje pouze jediná verze příběhu, ale vícero variant, z nichž některé autor sám popře - a nechá na čtenáři, aby si udělal obrázek a z nastíněných možností si vybral tu, která mu bude více vyhovovat. Navíc se příběh odehrává v několika časových rovinách, které už samy o sobě poněkud ztěžují jednostranné nazírání na dílo samé.
Že nebude snadné převést takto komplikovaný román do filmové podoby, bylo jasné od samého počátku. Tvůrci se mohli poučit na jiném proslulém díle, které bylo vystavěno na podobném principu "zmnožení" - dnes už notoricky známém románu Francouzova milenka Johna Fowlese.
Tady byla autorova hříčka se čtenářem natolik nepřeveditelná, že bylo třeba najít nový způsob, jak dílo zpracovat. Autor předlohy, neméně slavný britský dramatik Harold Pinter, rezignoval na doslovný přepis románu a namísto toho dopsal novou časovou rovinu, která se s hlavní dějovou linkou z 19. století umně proplétá a doplňuje ji.
Jde o relativně volný přepis románu, ale možná právě proto velmi zdařilý, k čemuž přispělo samozřejmě i hvězdné obsazení čele s Meryl Streepovou.
Na pultech je dotisk
Režisér Joe Wright měl proto v případě Pokání nelehký úkol: natočit několikavrstevný román, aniž by příliš narušil zajímavou strukturu, zachytit atmosféru 30. let i válečnou frontu, na které se část knihy odehrává, a ještě čtenáře neochudit o onu hříčku, která román ozvláštňuje.
První ohlasy ukazují, že se úkolu zhostil vcelku se ctí. Že nejde jen o kostýmní milostnou romanci, ve které se fanoušci konečně dočkají i okamžiku, kdy se ikona Keira Knightley koupe ve fontáně jen v kombiné. Přece jen však přepis postrádá víc oné typicky mcewanovské osudovosti, psychologie postav není tak propracovaná, jak bychom si přáli. Což je škoda.
Pro ty, kteří toho podobně zalitují, zbývá jen jedna rada: přečíst si (třeba i znovu) McEwanův výjimečný román. Dobrou zprávou je, že Odeon u příležitosti české premiéry vydává reprint dávno rozebraného díla pochopitelně s filmovou obálkou.
