reklama
 
 

Katarze mě bytostně nezajímá, říká spisovatel Emil Hakl

2. 2. 2013 17:00
Rozhovor se spisovatelem Emilem Haklem, jemuž právě vyšla novela Skutečná událost

Rozhovor - Emil Hakl píše pomalu, jak sám říká. Nechrlí metry knih jako mnozí současní literáti. Vedle nepopiratelných kvalit jeho textů je snad i tento fakt důvodem, byť zcela marginálním, proč se každá jeho kniha záhy stane tak obletovanou novinkou literárního světa. Nejinak je tomu i v případě poslední novely Skutečná událost, která se u knihkupců objevila hned zkraje roku.

Aktuálně.cz: Tvoje knížky mají většinou ryze intimní charakter. Jak tě napadlo vydat se tentokrát i za hranice běžného života hlavního hrdiny, přidat čin, který by se snad dal zařadit do tak oblíbeného šuplíku společenskokritických?

Hakl: Hlavní rovina, na které Skutečná událost stojí, je intimní i v tomhle případě. Zbytek je konstrukce na základě exekuce, která skutečně proběhla, ovšem s tím rozdílem, že ji kamarád víceméně vydejchal a my ostatní jsme jen tak neškodně kibicovali a debatovali o tom. Tu debatu jsem pak v textu pouze dotáhl k jejímu logickému vyústění - co se dá dělat, když... Další rovinou jsou pak výlety do historie RAF, Fassbinderových filmů a dalších témat, která s tím souvisejí. Základ textu je ale rozhodně intimní.

A.cz: To znamená, že kdyby kamaráda nedohnala nesmyslná exekuce, takovou knihu bys nenapsal?

Nehraje zásadní roli, že šlo o kamaráda, v tomhle ranku bolí pata každého druhého a je evidentní, že tu něco není v pořádku. A je to v nepořádku do takové míry, že je myslím potřeba ke stavu věcí zaujmout jasný postoj. Fakt, že jsou tady státně-podnikatelské sféry natvrdo propojené s kriminálními, člověka nemůže nechat v klidu. Skutečná událost je ovšem takový čajíček, dost jsem se krotil, protože předimenzovaná agrese není řešení. Tu si možná střihnu v nějaké další knize...

A.cz: Zaznamenals nějaké reakce na tu agresi, ač ne předimenzovanou?

Zatím se namíchlo jen ministerstvo kultury; přeposlali mi resty, které u nich mám, a dali mi čtrnáctidenní lhůtu na vyřízení. Sice už mě možná nikam nepošlou, ale myslím, že vzhledem k tomu, že jsem vlastně chtěl primárně napsat knihu o lásce, je to dobrý výsledek.

A.cz: Dovolím si pochybovat, že by Skutečnou událost někdo nazval knihou o lásce.

Na tom nakonec nezáleží. Jsem jedině rád, když se podaří splést několik žánrových rovin, které spolu paralelně jedou od začátku do konce, aniž by jedna byla nasvícená bodovým reflektorem. Žádná z nich není podřadná. Ovšem je otázka, jestli se mi to bezvýhradně povedlo, několik lidí mi už volalo a říkalo: „Ty jo, asi dobrý, ale já se v tom ňák ztrácim, vůbec nevim, o čem to je."

A.cz: Vážně? To mě překvapuje. Jak si to vysvětluješ?

Nevysvětluju si to, každý čtenář je jiný, někomu to ladí a pokračuje, jiný to po pěti stránkách zahodí a jde spát.

A.cz: Píšeš s představou nějakého ideálního čtenáře?

Ve chvíli, kdy začínám ťukat, píšu čistě pro sebe, mám z toho zkrátka radost. Napřed žádnou, potom malou, když se odstavec povede, tak potom větší... To ovšem nevylučuje, že stejný odstavec druhý den nevyhodím, protože se mi s odstupem zdá zbytečný. Zjistím, že je jen okrasa a právě tyhle okrasy postupně vyšoupu, až mi zbude jenom ten otesánek. Na čtenáře pak myslím až ve druhé fázi, kdy je to jaksi po kupě, plocha je pokrytá a je třeba už jen něco zvýraznit, někde přitlačit, cosi odhrnout, něco jiného zas vypíchnout, aby to bylo vidět ze všech stran... V té chvíli buduju virtuální krajinu a už si dávám bacha, aby všechno bylo srozumitelně nastříhané, což se, jak vidno, nemusí vždycky podařit. Hlavně se na čtenáři nedopustit nudy!

A.cz: Zajímá mě ta první fáze. Jen tak si sedneš k počítači a začneš něco ťukat?

Sednu, projedu si pár oblíbených serverů, zahraju si šachy, nakrknu se, že jsem zase vyhrál, protože hraju level „easy chess", a pak začnu zušlechťovat jednu zprávičku, kterou jsem například vyslechl v MHD nebo na ulici. Někdy se sama od sebe rozvine, začne nabízet možnosti, další přípoje, tak k ní přihodím souvětí a zjistím, že spolu rezonují. Za chvilku mám jakýsi minipříběh - no, to je taková až automechanická terminologie - spíš takové jadýrko. A ve světlé chvilce, která zdaleka nepřijde vždycky, najednou vidím, že to může být povídka, že má ten textík potenciál dál se rozvíjet. Dost často napíšu krátkou věc, kterou si ani netroufnu nazvat povídkou, a ona najednou přeroste v delší. To je případ Skutečné události; vlastně jsem chtěl nejdřív popsat jen ten horor v letadle, který jsem nakonec značně pokrátil. 

A.cz: Takže ve chvíli, kdy otevíráš Word, tak si čistě racionálně neříkáš, že zase něco napíšeš?

No, jsem svéprávný. Takže vím, že zřejmě něco napíšu. Ale většinou je to tak, že mám - asi jako kdekdo - spousty všelijakých poznámek, citátů, zajímavostí... A někdy se stane, že k sobě tyhle poznámky začnou přiskakovat jako magnety a já vidím, že by to mohlo pokračovat směrem k většímu celku. Neříkám si: „Teď napíšu román!". Nicméně píšu, protože je to stav, do kterého mi nikdo nemluví. Každý spisovatel je tak trochu doma na ostrově ztracených duší - mluví ke kamenům, oslovuje ještěrky, ptá se na cestu pavouků... O to radši jdu pak mezi lidi, zaplavat si, dát konečně do opravny kolo, kterému rachtají ložiska. Když celý rok píšeš, už chceš taky vidět někoho živého.

A.cz: Asi hlavně potřebuješ kontakt s živými lidmi, protože píšeš o nich.

To bych si připadal jako monstrum, jít mezi kamarády monitorovat řeči. To fakt nedělám. Když ovšem zaslechneš něco zajímavého a zůstane to v hlavě nebo kde, použiješ to, ač víš, že to není vždy korektní. 

A.cz: Máš vůbec nějakou postavu někdy úplně smyšlenou?

Sem tam nějaké lokální skřítky, kteří se objeví, něco zakrákají a zase zmizí. Ale kontinuální postavu, která je nedílnou součástí děje, jsem si zatím ještě nevymyslel.

A.cz: Necítíš jako určitou výzvu - ač to zní jako klišé - psát třeba z úplně jiné perspektivy než z tvé vlastní?

Párkrát jsem to zkusil, snad by to i šlo, ale zatím mě to nezajímá. Pokusil jsem se zahlédnout svět ženským okem například.

A.cz: To jsi ostatně částečně zkusil i ve Skutečné události?

Částečně jo. Když někoho dobře znám, odvážím se do něj na chvíli přestěhovat, dívat se na svět jeho očima a jednat za něj. Nepřipadá mi ale přitažlivé plácat ze slov fiktivní postavy. Vidím to zkrátka tak, že když stvoříš nějaký habitus, Golema, a snažíš se mu vložit šém, výsledek nikdy není tak živý, jako když píšeš o existující osobě. Každá bytost má totiž svůj lexikon, gestikulaci, nenapodobitelný způsob uvažování... Dokonce i skutečná jména bohužel hrajou roli, což někdy bývá průšvih. Jméno přímo formuje tvůj osud. 

A.cz: Je to vlastně takový polodokumentární přístup. Baví tě dokumenty?

Nerozlišuju až tak mezi žánry. Vondráčkova Láska v hrobě je drásavý dokument, jdoucí až na kost, ale hraný film tohle dokáže taky - třeba Passerovo Intimní osvětlení. Navíc je to věc momentální polohy - nakrásně zhltnu nejen Schulhoffovy mistrovské detektivky, ale i mnohem jednodušší filmy a bavím se u nich jako debil.

A.cz: V čem ti připadají tak zábavné?

Třeba i v těch takzvaně horších hraje stará herecká garda jako o život. Nedávno jsem viděl Nahou pastýřku, průměrná detektivka, ale Menšík tam hraje policajta a zároveň režiséra ochotnického divadla. Naprosto perlí. On je skoro všude poctivý, herecký gigant, atomový reaktor, spontánní génius. Vždycky dokázal hrát v několika rovinách najednou - lidového janka, k tomu paralelně reflektovat svojí roli herce, k tomu se ještě paralelně vymykat někam za možnosti herce, až k nějaké univerzální víře v život jako takový, což hraničí s duchovním rozměrem. V takových případech mi stačí se jen oddaně dívat. Dost často se mi stává, že ho natolik důsledně a zaujatě sleduju, že mi unikne rozuzlení.

A.cz: Myslíš, že tohle zaujetí detailem nějak souvisí s tvým psaním? S tím, že až tak nestavíš na příběhu jako právě na postavách?

Postava nese příběh a je jen technická otázka, jak moc ho chceš zvýraznit, případně zapojit do herního plánu. Já si víc vážím drobnějších stavebních prvků, jednotlivých etud. Vím, že kniha má mít příběh, něco se má stát, má přijít krize, katarze a tohle. Ve skutečnosti mě ale nějaká katarze bytostně nezajímá. Mluvíme-li o něčem, čemu se říkává oblouk, ten si text automaticky sám vynutí. Jakási dynamická tenze tam musí být, to jo.

A.cz: Krize, katarze... Aristotelskou terminologii máš, koukám, v malíku. Napsals někdy třeba divadelní hru?

Psal jsem divadelní texty celá osmdesátá léta, jenže to byly holé amatérštiny. Tehdy jsme je hráli v našem ochotnickém divadle. Studovali jsme a tohle nás zkrátka bavilo, tak jsme s kamarádem Honzou Kmentem psali. Jestli to za něco stálo, těžko říct, spíš asi ne. Některé z nich se ale pořád v jistém amatérském divadle hrají.

A.cz: A proč jsi s tím pak úplně skončil?

Tak nějak jsem nahlídl, že už se to nevyvíjí. My jsme se s tím klučinou tehdy pořád přetahovali, kdo bude režírovat, když jsme se dohodli, že on, stejně jsem mu do toho kecal, a to pak člověk pozná, že je jednodušší dělat něco, nad čím má kontrolu jen on sám. A především mě nebaví psát jen holé dialogy, beletrie je zdaleka nejsvobodnější, proto se jí držím. No, ale kdyby mi dneska někdo nabídl, ať napíšu hru - a nebylo to zrovna na téma „Lidice ožívají", vlastně bych to zase po čase rád přijal.

A.cz: Takhle rázně jsi přestal psát i poezii, nebo si doma ještě něco šmrdláš?

Kdepak. Poezie je specifická kategorie myšlení a mně se nechce ho komprimovat jen do krátkých vzdechů, kterým beztak polovina lidí nerozumí. Vážím si básníků, jako je Robert Creeley, který mistrovsky umí jednoduchá tříveršová sdělení. Příklad: Thanks for what will be the memory if it is. Konec básně. U nás je ovšem taky spousta skvělých poetů: Petr Hruška, Tomáš Řezníček a další. Já už to ale neumím, protože mě to nebaví.

A.cz: K tomu jsi dospěl věkem?

Jak jinak? Málo lidí, kteří přestanou psát poezii, se k ní později vrací. Poezie stojí na hromadě asociací, a když asociace není dokonale přesná, je dokonale nesrozumitelná. A navíc to dneska už málokdo čte. Snad jedině, jak se zhusta tvrdí, sami básníci.

A.cz: To je ostatně podobné i v případě divadelních her, ty zase čtou jen divadelníci.

Z druhé strany mám ale například moc rád Cyrana z Bergeracu, takže si ho jednou za čas s chutí přelouskám. Ta hra mě úplně dojímá, jak je to od začátku naprosto ztracený člověk, který přesto ze všech sil bojuje.

A.cz: Ta nedojímá zdaleka jen tebe. Šalda například dva roky po premiéře nasupeně mluvil o „ohmatané a očenichané popularitě dramatu Rostandova".

V Šaldovi mám mezery, měl bych si ho doplnit. Není ale žádná novinka, že dnes je v Čechách a na Moravě kritické řemeslo hodně zanedbané. Bude to tím, že dřív nebylo tolik rozptylujících prvků. Kritik nebyl na síti, šel si dvakrát týdně šťouchnout biliár, vypít kafe, vyslechnout drby, a když se vrátil ze špacíru, vynadal rodině, zalezl do pracovny a soustředěně se věnoval té své jedné kritice.

A.cz: A čteš vůbec kritiky svých knih?

Moc ne, ale ne z ignorantství. Negativní mi kamarádi většinou donesou, to hned drnčí telefony, a o těch příznivějších se taky dřív nebo později nějak dozvím. A částečně si tím tak trochu chráním svůj vnitřní prostor či klid či jak to nazvat. Když totiž kritika není k věci a je to jen účelově vedená řezná rána, člověka to vykolejí, ne že ne. Ale samozřejmě existují výjimky, například Josef Chuchma několikrát napsal negativní, ale naprosto věcně správnou recenzi. Toho považuju za chytrého a velmi soudného kritika, který mě párkrát sejmul, ale vždycky jsem mu to věřil, protože měl ve všech bodech obžaloby pravdu.

A.cz: Jak s tím pak naložíš, když shledáš, že měl kritik pravdu?

Dám si ruce na prsa, zamrzí mě to a vezmu si to k srdci. A když si jednou něco vezmu k srdci, tak na to nemusím myslet, prostě to tam je. A příště se to nějak objeví a projeví. Aspoň doufám.

 

Čtěte také
Povídka s hvězdičkou: Vzácná paní, to se ví...

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jaké budou nové knihy?

autor: Klára Fleyberková | 2. 2. 2013 17:00

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama