Umění, jež přežilo revoluci. Výstava ukazuje podobnost českých a portugalských dějin

Foto: Fundação de Serralves – Museu de Arte Contemporânea, Porto
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
18. 5. 2019 15:45
Když se před třiceti lety delegace portugalských studentů chystala přijet do Prahy a podpořit české kolegy, kteří při sametové revoluci organizovali demonstrace a stávky, jako symbol solidarity přivezli padesát tisíc růží. Květiny rozdali lidem na Národní třídě.

Zapomenutou historku z podzimu 1989 nyní oprašuje velká výstava v pražské Městské knihovně nazvaná Karafiáty a samet - Umění a revoluce v Portugalsku a Československu.

Pavel Štecha: 17. listopadu 1989, Praha, 1989, černobílá fotografie, 40 x 57 cm.
Pavel Štecha: 17. listopadu 1989, Praha, 1989, černobílá fotografie, 40 x 57 cm. | Foto: Galerie hlavního města Prahy

Přehlídka, která potrvá do 29. září, nachází překvapivé paralely pokojných revolucí, jež v obou vzdálených zemích přinesly demokracii. V Československu získala název sametová, v Portugalsku, kde přišla o patnáct let dřív a už roku 1974 ukončila fašistickou diktaturu strany Estado Novo, jí říkali karafiátová.

Střapaté rudé květy byly vidět všude, kde Portugalci demonstrovali. Na ulicích, plakátech i transparentech.

Však se také studenti z nejzápadnější země Evropy, když se dozvěděli o demonstracích v Praze a dalších československých městech, původně snažili dovézt místo růží karafiáty. "Naštěstí se to nepovedlo," prohlásila pro pořad České televize Kultura+ portugalská kurátorka Adelaide Ginga. "U nás jsou karafiáty symbolem svobody, u vás ale měly jiný význam," naráží na skutečnost, že karafiáty byly v Československu naopak oblíbenou dekorací komunistických rituálů.

Číslo na prezidenta

Portugalští studenti ale přivezli něco zásadnějšího: Václavu Havlovi předali telefonní číslo na svého tehdejšího prezidenta Mária Soarese. Krátký záznam prvního rozhovoru obou státníků nyní obsahuje pražská výstava. Havel mluvil anglicky, Soares francouzsky. I když tak byli odkázáni na tlumočníky, našli souznění a stali se z nich doživotní přátelé.

Na portugalském pobřeží vznikla i série slavných fotografií Tomkiho Němce, na kterých Havel kráčí proti vlnám a zanechává stopy ve vlhkém písku.

Fotografie a dokumenty, vycházející z rešerší televizního i tištěného zpravodajství, přináší dlouhá časová osa na začátku pražské výstavy. Připomíná momenty české i portugalské, ty první ale výrazně převažují. Časovou osu připravila česko-portugalská umělkyně Ana de Almeida.

Tomki Němec: Václav Havel v Portugalsku, 1991.
Tomki Němec: Václav Havel v Portugalsku, 1991. | Foto: Tomki Němec, ČTK/400ASA

Jsou tu například stránky z komunistického deníku Rudé právo, který věnoval velkou pozornost režimu diktátora Antónia de Oliveiry Salazara a jeho policii známé pod zkratkou PIDE.

Píše například o aktivistkách Georgette Ferreiře a Candidě Venturové, které byly v padesátých letech minulého století vězněny a po propuštění přesídlily do Prahy. Jak lze očekávat, byly členkami portugalské komunistické strany a jejich imigrace československý režim náležitě propagandisticky využil.

Bohužel o tom, jak se jim skutečně dařilo, jestli byly v nové zemi ve středu Evropy šťastné, nebo zda zjistily, že levicová diktatura není o nic lepší, se návštěvník víc nedozví. Zato si může přečíst strojopisný opis prohlášení spisovatele Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov.

Válka v koloniích

Na opačné straně pro změnu zaujme rok 1968, který byl pro Portugalce stejně tragický a stejně jako Československu jejich zemi přinesl konec nadějí na demokratičtější poměry.

Nezažili invazi cizích vojsk, naopak mladí Portugalci ve vojenském museli z nařízení své diktátorské vlády bojovat v afrických koloniích, které se snažily získat nezávislost na Portugalsku.

Ana Hatherly: As Ruas de Lisboa, 1977, koláž, 110 x 90 cm
Ana Hatherly: As Ruas de Lisboa, 1977, koláž, 110 x 90 cm | Foto: Calouste Gulbenkian Museum - Modern Collection

Časová osa s velkým množstvím informací je ale jen prologem výstavy, která představuje práce desítek umělců, reflektujících tlak společenské nesvobody.

I když kurátorky Sandra Baborovská a Adelaide Ginga přednostně vybíraly podobné práce z obou zemí, záběr je tak široký, že jde prakticky o přehlídku celého neoficiálního umění - alespoň toho českého.

Seznam jmen zahrnuje jednu důležitou osobnost za druhou. Své práce tu mají Jiří Kolář a Olbram Zoubek, velkým souborem děl je zastoupena Adriena Šimotová a Eva Kmentová. Jejich jemné, přitom tělesné objekty a obrazy sestersky doplňuje Portugalka Helena Almeida, kombinující fotografické autoportréty s předměty. Z jejích snímků například vyčuhují dráty.

Grafickými pracemi jsou pak zastoupeny kladenské malířky sestry Válovy.

Eva Kmentová: Ruce, leden 1968, sádra, 46,5 x 31 x 8,5 cm
Eva Kmentová: Ruce, leden 1968, sádra, 46,5 x 31 x 8,5 cm | Foto: Nadační fond Kmentová Zoubek

Žena v políčku kinofilmu

Celý sál výstavy je dále věnován akčnímu umění, ve kterém čeští umělci sedmdesátých let vynikali. Své takzvané dokumentační panely tu vystavuje Milan Knížák. Na každém z nich jsou popsané, pomalované či jinak dotvořené fotografie zachycující jeho pouliční akce.

Fotografie s popisem přibližují také performance Jana Mlčocha, Jiřího Valocha, Jiřího Kovandy, Huga Demartiniho nebo Karla Milera.

Sérii intimních fotografií, na kterých je ženské tělo redukováno do miniaturních výřezů v políčku kinofilmu, pod názvem Revolution My Body vystavuje dnes již nežijící Ernesto de Sousa.

Karafiáty a samet

Umění a revoluce v Portugalsku a Československu
(Pořádá Galerie hlavního města Prahy)
Městská knihovna, Praha, výstava potrvá do 29. září.

Alvaro Lapa maloval série lakonických obrazů nazvanou Zločinci a jejich vlastnictví. Na jednom plátně je deka přehozená přes pravděpodobně vězeňskou postel.

Na přehlídce, která zahrnuje také videa, vystavují ještě Karel Nepraš, jsou tu také textové Antikódy Václava Havla nebo práce Jiřího Davida, Davida Černého či Júliuse Kollera.

Karafiáty a samet je velkým badatelským projektem, který suverénně spojuje umění a nedávnou historii.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Šlégr je dál koučem Litvínova, jeho rezignaci vedení nepřijalo

Jiří Šlégr zůstává koučem hokejistů Litvínova. Olympijský vítěz z Nagana, který je zároveň šéfem klubu, dnes nabídl rezignaci na trenérskou funkci, ale představenstvo ji nepřijalo. Realizačnímu týmu doporučilo provést změny v kádru.

Litvínovu se nedaří od začátku extraligy a dosud vyhrál jen tři zápasy. Po dvanácti kolech má pouze jedenáct bodů a je předposlední.

Po nedělní porážce 3:4 s Olomoucí, která byla pro klub třetím nezdarem za sebou, vedení Litvínova oznámilo, že jedná o změně na postu hlavního trenéra. Mezi kandidáty na nového kouče byl podle Šlégrova vyjádření v médiích i litvínovský odchovanec Vladimír Růžička, bývalý kouč národního mužstva a Šlégrův spoluhráč ze zlatého naganského týmu.

Nakonec zůstává na střídačce Šlégr. Bývalý vynikající obránce převzal tým v závěru minulé sezony místo odvolaného Milana Razýma.

před 2 hodinami

Prováděcí zákon k brexitové dohodě prošel první zkouškou, poslanci ale odmítli projednávací plán

Britští poslanci posunuli prováděcí zákon k brexitové dohodě do další fáze legislativního procesu. Návrh prošel první zkouškou v dolní komoře britského parlamentu, když jej po druhém čtení podpořilo 329 zákonodárců, zatímco proti bylo jen 299. Britská média úvodní vítězství vlády očekávala. Poslanci ale později odmítli plán projednávání prováděcího zákona k brexitové dohodě. Vadí jim, že jim vláda na schvalování zákona vyhradila jen tři dny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy