reklama
 
 

Umění, jež přežilo revoluci. Výstava ukazuje podobnost českých a portugalských dějin

18. 5. 2019 15:45
Když se před třiceti lety delegace portugalských studentů chystala přijet do Prahy a podpořit české kolegy, kteří při sametové revoluci organizovali demonstrace a stávky, jako symbol solidarity přivezli padesát tisíc růží. Květiny rozdali lidem na Národní třídě.

Zapomenutou historku z podzimu 1989 nyní oprašuje velká výstava v pražské Městské knihovně nazvaná Karafiáty a samet - Umění a revoluce v Portugalsku a Československu.

Přehlídka, která potrvá do 29. září, nachází překvapivé paralely pokojných revolucí, jež v obou vzdálených zemích přinesly demokracii. V Československu získala název sametová, v Portugalsku, kde přišla o patnáct let dřív a už roku 1974 ukončila fašistickou diktaturu strany Estado Novo, jí říkali karafiátová.

Střapaté rudé květy byly vidět všude, kde Portugalci demonstrovali. Na ulicích, plakátech i transparentech.

Však se také studenti z nejzápadnější země Evropy, když se dozvěděli o demonstracích v Praze a dalších československých městech, původně snažili dovézt místo růží karafiáty. "Naštěstí se to nepovedlo," prohlásila pro pořad České televize Kultura+ portugalská kurátorka Adelaide Ginga. "U nás jsou karafiáty symbolem svobody, u vás ale měly jiný význam," naráží na skutečnost, že karafiáty byly v Československu naopak oblíbenou dekorací komunistických rituálů.

Číslo na prezidenta

Portugalští studenti ale přivezli něco zásadnějšího: Václavu Havlovi předali telefonní číslo na svého tehdejšího prezidenta Mária Soarese. Krátký záznam prvního rozhovoru obou státníků nyní obsahuje pražská výstava. Havel mluvil anglicky, Soares francouzsky. I když tak byli odkázáni na tlumočníky, našli souznění a stali se z nich doživotní přátelé.

Na portugalském pobřeží vznikla i série slavných fotografií Tomkiho Němce, na kterých Havel kráčí proti vlnám a zanechává stopy ve vlhkém písku.

Fotografie a dokumenty, vycházející z rešerší televizního i tištěného zpravodajství, přináší dlouhá časová osa na začátku pražské výstavy. Připomíná momenty české i portugalské, ty první ale výrazně převažují. Časovou osu připravila česko-portugalská umělkyně Ana de Almeida.

Jsou tu například stránky z komunistického deníku Rudé právo, který věnoval velkou pozornost režimu diktátora Antónia de Oliveiry Salazara a jeho policii známé pod zkratkou PIDE.

Píše například o aktivistkách Georgette Ferreiře a Candidě Venturové, které byly v padesátých letech minulého století vězněny a po propuštění přesídlily do Prahy. Jak lze očekávat, byly členkami portugalské komunistické strany a jejich imigrace československý režim náležitě propagandisticky využil.

Bohužel o tom, jak se jim skutečně dařilo, jestli byly v nové zemi ve středu Evropy šťastné, nebo zda zjistily, že levicová diktatura není o nic lepší, se návštěvník víc nedozví. Zato si může přečíst strojopisný opis prohlášení spisovatele Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov.

Válka v koloniích

Na opačné straně pro změnu zaujme rok 1968, který byl pro Portugalce stejně tragický a stejně jako Československu jejich zemi přinesl konec nadějí na demokratičtější poměry.

Nezažili invazi cizích vojsk, naopak mladí Portugalci ve vojenském museli z nařízení své diktátorské vlády bojovat v afrických koloniích, které se snažily získat nezávislost na Portugalsku.

Časová osa s velkým množstvím informací je ale jen prologem výstavy, která představuje práce desítek umělců, reflektujících tlak společenské nesvobody.

I když kurátorky Sandra Baborovská a Adelaide Ginga přednostně vybíraly podobné práce z obou zemí, záběr je tak široký, že jde prakticky o přehlídku celého neoficiálního umění - alespoň toho českého.

Seznam jmen zahrnuje jednu důležitou osobnost za druhou. Své práce tu mají Jiří Kolář a Olbram Zoubek, velkým souborem děl je zastoupena Adriena Šimotová a Eva Kmentová. Jejich jemné, přitom tělesné objekty a obrazy sestersky doplňuje Portugalka Helena Almeida, kombinující fotografické autoportréty s předměty. Z jejích snímků například vyčuhují dráty.

Grafickými pracemi jsou pak zastoupeny kladenské malířky sestry Válovy.

Žena v políčku kinofilmu

Celý sál výstavy je dále věnován akčnímu umění, ve kterém čeští umělci sedmdesátých let vynikali. Své takzvané dokumentační panely tu vystavuje Milan Knížák. Na každém z nich jsou popsané, pomalované či jinak dotvořené fotografie zachycující jeho pouliční akce.

Fotografie s popisem přibližují také performance Jana Mlčocha, Jiřího Valocha, Jiřího Kovandy, Huga Demartiniho nebo Karla Milera.

Sérii intimních fotografií, na kterých je ženské tělo redukováno do miniaturních výřezů v políčku kinofilmu, pod názvem Revolution My Body vystavuje dnes již nežijící Ernesto de Sousa.

Karafiáty a samet

Umění a revoluce v Portugalsku a Československu
(Pořádá Galerie hlavního města Prahy)
Městská knihovna, Praha, výstava potrvá do 29. září.

Alvaro Lapa maloval série lakonických obrazů nazvanou Zločinci a jejich vlastnictví. Na jednom plátně je deka přehozená přes pravděpodobně vězeňskou postel.

Na přehlídce, která zahrnuje také videa, vystavují ještě Karel Nepraš, jsou tu také textové Antikódy Václava Havla nebo práce Jiřího Davida, Davida Černého či Júliuse Kollera.

Karafiáty a samet je velkým badatelským projektem, který suverénně spojuje umění a nedávnou historii.

autor: Magdalena Čechlovská | 18. 5. 2019 15:45

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama