"Krok za krokem jsem se pomalu přibližoval, přes čočku objektivu jsem si ale neuvědomoval, jak moc jsem blízko. Když jsem se zastavil, zjistil jsem, že královna má plný klín polaroidů, které létaly z mého fotoaparátu," vzpomíná Justin Mortimer na jedno ze čtyř sezení, které absolvoval s nedávno zesnulou Alžbětou II. Tehdy sedmadvacetiletý malíř si chtěl důkladně zmapovat její obličej. Zatímco nehnutě seděla, fotoaparát zastavil několik centimetrů před jejím nosem. "Hned jsem se začal omlouvat, ale byla naprosto v pohodě," líčí pobaveně.
Když vyhrál zakázku od Královské společnosti umění, nepočítal s tím, že by měl portrétovat zrovna anglickou panovnici. "Řekli mi, že budu malovat někoho z královské rodiny, takže jsem jen přemýšlel, který monarcha na mě zbude." Jakmile zjistil, že půjde o jednu z největších světových státnic, šok se rychle změnil ve výzvu.
"Musel jsem se uklidnit a přestat přemýšlet nad břemenem, které to obnáší. Došlo mi, že ji musím namalovat tak, jak jsem maloval své další obrazy," vysvětluje.
Ve druhé půlce 90. let přitom figury na Mortimerových plátnech běžně mívaly končetiny oddělené od trupu a vznášely se na jednolitém pozadí křiklavých barev. Postavy pokrývaly zneklidňující rastry, plátna připomínala koláže poslepované z potrhaného hyperrealistického komiksu.
"Hloupý umělec setnul královnu," reagoval například bulvární plátek Daily Mail v titulku na Mortimerův portrét královny, jejíž hlava levituje nad tělem. Umělci ale nešlo o symbolickou dekapitaci panovnice. Vlastním tvaroslovím spíš bezděčně reflektoval vztah britského lidu a monarchie, který tehdy procházel zkouškou.
"Britský tisk a zejména bulvár jim dával zabrat. Lidé měli pocit, že se rodina k Dianě nechová dobře. Vedle lásky ke královně bylo ve společnosti vůči ní také mnoho vzteku," vybavuje si Mortimer. "Já chtěl jediné: namalovat co nejlepší portrét." Ten byl oficiálně odhalen v květnu 1998 už ve zjitřených kulisách. Princezna Diana předešlý rok tragicky zemřela šestatřicetiletá při nehodě. Stalo se tak v pařížském tunelu, když se v autě se svým přítelem snažila ve vysoké rychlosti uprchnout bulvárnímu novináři.
Královna se ke svým portrétům tradičně nevyjadřovala, Mortimer nicméně nabyl dojmu, že s výsledkem, jakkoliv nekonvenčním, je spokojená. Leccos napovídá fakt, že si od něj později objednala malbu Lorda Airlieho, svého tehdejšího komorníka.
Otázky vzbuzovalo také kyselinově žluté pozadí, které umělec použil. Dle některých odkazuje na takzvanou Yellow Drawing Room, sál v Buckinghamském paláci, v němž monarchové sedávají modelem. Podle autora je ale vysvětlení prostší. "Není v tom žádná symbolika, jen to vypadá skvěle. Je to prostě barva, která se mi tehdy líbila. Nejsytější a nekvalitnější citronová, kadmiová žluť, jakou jsem dokázal namíchat. Naprostá čistota," říká s nepřeslechnutým uspokojením.
Přes štěrk do jiného světa
V době, kdy pracoval na královnině portrétu, už Justin Mortimer platil za uznávaného a zkušeného malíře. Sebevědomí mu dle vlastních slov nechybělo. Přesto jeho vzpomínky působí trochu jako za sklem.
"Byl to velmi zvláštní zážitek," odmlčí se a začne líčit, jak s malířskou brašnou dorazil k bráně Buckinghamského paláce a sdělil přítomnému strážníkovi, že ho očekává královna. Když přítomné přesvědčil, že to myslí vážně, prošel štěrkovým nádvořím kolem vojáků a usadil se v čekárně. "Pak mě pozvali nahoru, ocitl jsem se na chodbě a slyšel, jak se blíží královna. A hned jsem ji oslovil tak, že jsem porušil protokol," zmiňuje.
Dveře do světa velkých portrétů mu otevřela londýnská National Portrait Gallery, jež každoročně vyhlašuje soutěž pro mladé umělce. Mortimer vyhrál zakázku na portrét "slavné britské osobnosti" už v roce 1991. "Tehdy jsem maloval dramatika Harolda Pintera, což bylo naprosto úžasné," vzpomíná na plátno, které se stalo výkladní skříní jeho práce.
Té si brzy všimli také agenti Davida Bowieho, zaníceného sběratele umění a fanouška současné britské malby. "Bowie mi jednoho dne prostě zavolal. Zvedla to má přítelkyně," vzpomíná malíř. "Pak přišel do mého ateliéru, bylo to fantastické."
Podobně jako na pracovních polaroidech Alžběty II. zachytil obličej v hlubokém detailu. Zpěvák s image mimozemšťana působí coby člověk z masa a kostí, takhle blízko se k němu dostane málokdo. Auru celebrity evokuje pouze lišta na přehrávání videí a vady, které připomínají digitální obrazovku. "Ziggy Stardust byl už dvacet let minulostí. Nakonec jsem namaloval tři jeho portréty a šest portrétů jeho ženy Iman," upřesňuje Mortimer. Ziggy Stardust patří mezi Bowieho nejslavnější alter ega.
Portrét královny nazvaný The Queen visí v londýnské National Portrait Gallery dodnes. Po jeho odhalení začaly Mortimerovi chodit prestižní zakázky. Přestože tvrdí, že "během portrétování potkáte spoustu zajímavých lidí", po deseti letech se začal soustředit na volnou tvorbu. Tu současnou nyní vystavuje v pražské galerii DSC.
Ovládá, nebo hladí?
Při letmém pohledu se může zdát, že aktuální série do sebe nasála události, respektive emoce posledních dvou let. Mortimer nicméně po celou kariéru pracuje s pocity izolace, nejistoty, strachu, nedořečeností i tajnosnubností, které tu čteme. Postavy v rouškách a ochranných oblecích, uzavřené v nemocničním prostředí, zpodobnil dlouho před pandemií koronaviru.
"Výjevy lidí, kteří jsou izolovaní na nemocničních postelích, mě vždy fascinovaly. To je pravda. Dodnes si ten pocit velmi silně pamatuji," říká autor, jenž se narodil roku 1970 s vadou holenní kosti. Část dětství strávil po nemocnicích, dodnes kulhá, mezi plátny se ale pohybuje svižně.
Maluje podle digitálních koláží, které skládá na počítači z naskenovaných knih, časopisů, fotografií a grafického balastu z internetu. V Praze vystavenou sérii Kammer iniciovala fascinace fotografií ženy, jež leží na nemocničním lůžku. "Začal jsem kolem ní vrstvit stoly a hotelová prostěradla," objasňuje.
V Londýně žijící malíř tvoří instinktivně, podobně jako u žlutého pozadí vladařského portrétu se řídí vizuálním dojmem. V tomto případě původně ani netušil, že fotografie zachytila ženu. "Až když jsem začal malovat, uvědomil jsem si, že má ženskou pánev," popisuje jednu z protagonistek svých děl.
Slovo Kammer v němčině znamená komnata a Mortimer každé plátno chápe jako pokoj, v němž se vnitřní svět člověka prolíná se vnějším. Stěny ho izolují od okolí, podvědomí hledá cestu ven. Všechny ty "pokoje" propojují opakující se postavy a motivy. Občas se může zdát, že jde jen o variaci jednoho a toho samého.
Zdi prolamují výhledy na majestátní pohoří, romantický pohled místy prořízne vznášející se okno. Možná do jiné dimenze, možná do jiného obrazu. Jako by byly všechny propojené, součástí jednoho příběhu.
Každá malba je problém
Repetitivně fungují také postavy, jejichž fragmenty Mortimer replikuje v rozdílných situacích. "Co dělá tahle ruka? Ovládá a manipuluje? Nebo jde o krásný, romantický moment? Může to být obojí a také mnoho dalšího," přemýšlí u jednoho z menších pláten, kde fragment ruky spočívá na týlu hlavy. "Vlastně je to trochu psychedelické."
Několika obrazům vévodí velké černé kolo s rozpitými okraji, podle autora inverzní slunce. Stejně tak se mu ale líbí navržená možnost, že je to zornice oka. U pláten zmiňuje "totalitní čočku", která vše sleduje a postavy o její existenci vědí. Nejde ale o žádný orwellovský přístroj, Mortimerovi se podařilo zkonstruovat vnitřní napětí obrazů.
Paleta aktuálních obrazů je temnější, těžké odstíny černé nebo modré občas pročísnou jedovaté barvy. "Příroda je toxická, naše vnitřní místa jsou toxická," snaží se výtvarník zachytit proud vlastních myšlenek. Vědomí neutěšeného stavu přírody a nastávající klimatické krize může být dalším z tematických podtónů výstavy.
Možná nejvýraznějším motivem série Kammer jsou nakonec rozbité LCD obrazovky. Vévodí nemocničním cimrám, jako by se na sebe snažily strhnout pozornost, i když z nich už jen odkapávají tekuté krystaly.
Před dvěma lety pracoval na sérii květin s abstraktním pozadím, experimentoval, barvy roztíral po plátně velkou špachtlí podobně jako Gerhard Richter na svých monumentálních abstrakcích. "Kamarád se mě zeptal, jestli jsem někdy slyšel o glitch artu. Dal jsem to do Googlu a říkám si: ‚Proboha, jak je možný, že jsem tohle neznal!‘" Podle svých slov tehdy narazil na skutečně abstraktní umění - digitální a nahodilé tvary i barvy vznikají náhodou, respektive chybou stroje.
Mortimer nyní dění z rozbitých displejů přenáší na celý obraz, abstraktní jazyk mu slouží coby výchozí bod. Vychází z něj všechny zdánlivě nahodilé tvary i barvy na pozadí pláten.
Ta jsou vizuálně přitažlivá a zároveň děsivá. V duchu postmoderny mohou znamenat všechno, nebo také nic. Záleží na divákovi, co si z výstavy odnese, malíř pouze črtá možnosti. Když pracuje, sám před nimi stojí a nejtěžší je rozhodnout, kudy se vydat. "Každá malba znamená problém, který je třeba rozklíčovat. Pokaždé tápu, jak na to. Nebo zda ji vůbec zvládnu dokončit," uzavírá Justin Mortimer.
Výstava
Justin Mortimer: Kammer
Kurátorka: Jane Neal
DSC Gallery, Praha, výstava potrvá do 12. října.
