Drážďany (od našeho zpravodaje) - Ten zvláštní, tichý a svobodomyslný tanec gest, při němž na povrch abstraktní malby prosvítají divoké shluky barev, představuje vrchol tvorby Gerharda Richtera. Žijící klasik německé kultury 20. století a jeden z nejdražších světových výtvarníků tuto středu slaví devadesátiny. Jeho nejnovější díla lze vidět na právě otevřené výstavě v drážďanské galerii Albertinum.
"Myslím, že další malby nepřijdou. V některém bodě to prostě končí. Není to tak hrozné," oznámil nedávno. Jeho poslední obrazy z roku 2017 jsou intenzivní, emocionální, pořád obrovské, větší než divák. Tomu oči po plátně těkají do všech stran, rozeznávají vrstvy, tahy štětce i místa, kde Richter nánosy odškrabával. Malba je tak živá, jako by sotva zaschla. Člověka zvláštně přitahuje.
"Při tvorbě svých posledních obrazů Gerhard Richter trochu změnil postup. Jednotlivé vrstvy začal odškrabávat kuchyňským nožem," popisuje Dietmar Elger, ředitel umělcova archivu sídlícího právě v Drážďanech. "Malbám to dodává dramatický efekt, nůž dovoluje dynamičtější, přesnější zásahy do plátna," srovnává.
Připouští, že vzhledem k vysokému věku malíř možná též hledal techniku, která nebude tak fyzicky náročná. Jinak je ale zdravý, Elger ho naposledy navštívil před týdnem. "Stále chodí na procházky do lesa s fotoaparátem, jen delším cestám už se vyhýbá. Protože žije v Kolíně nad Rýnem, odkud do Drážďan nic nelétá a cesta autem i vlakem trvá sedm hodin, novou výstavu spíš nenavštíví," odhaduje.
Richter v novém tisíciletí několikrát přepsal aukční rekordy, v roce 2015 síň Sotheby’s vydražila jeho abstraktní obraz s číslem 599 za 41,2 milionu eur, necelou miliardu korun, což z něj udělalo nejdražšího žijícího malíře. Od té doby jej sice překonal Angličan David Hockney, enormní zájem médií však už zůstal. A Němec ho nese těžce. "Už se raději vyhýbá vernisážím, vždy se na něj sesypou novináři," objasňuje šéf archivu.
Pražané si vzpomenou, jak plachého výtvarníka obklopil dav kameramanů a fotografů, když před pěti lety zahajoval svoji retrospektivu v Paláci Kinských. Stála zhruba 28 milionů korun a navštívilo ji 55 tisíc lidí. Na nynější vernisáž dorazila pouze manželka Sabine Moritzová s dětmi, kteří jsou zvěčnění na několika vystavených obrazech.
Výstavu v Albertinu pořádají Státní umělecké sbírky Drážďany, kde dnes pracují kunsthistorici Jiří Fajt a Marius Winzeler známí právě z pražské Národní galerie. Kvůli enormnímu zájmu je nutné si dopředu koupit vstupenku na konkrétní čas, protiepidemická opatření zase vyžadují, aby návštěvník nejprve elektronicky a na místě ještě ručně vyplnil kontaktní údaje pro případné trasování.
Odměnou mu je ve druhém patře budovy menší výstava zhruba 40 děl. Nikoli retrospektiva jako v Praze, nýbrž osobní výběr. V první místnosti především prací se sklem a vzorníků barev, ve druhé krajin a portrétů. A teprve ve třetí obřích abstraktních pláten, zdálky připomínajících tvorbu Jacksona Pollocka. Představují poslední vývojovou fázi autora, jenž jinak styly celý život střídal.
Za nic nestál
Gerhard Richter se v Drážďanech narodil rok předtím, než k moci nastoupil Adolf Hitler. Jako malý povinně vstoupil do Hitlerjugend. Zažil bombardování rodného města Spojenci. Pak dospíval za komunismu ve východním Německu. A nejslavnější díla vytvořil až poté, co roku 1961, krátce před stavbou Berlínské zdi, utekl na Západ. Už jako hotový umělec, do té doby tvořící v jediném povoleném slohu: socialistickém realismu.
"Ve východním Německu měl byt, auto, svým způsobem privilegované postavení. A přesto si ve třiceti letech řekl, že mu to nestačí, všeho se vzdal a vypravil se na Západ začít od nuly," vypráví Robert Storr, někdejší děkan fakulty umění Yaleovy univerzity a kurátor Richterovy přelomové výstavy, která se konala roku 2002 v newyorském Muzeu moderního umění.
Krátce po emigraci a nástupu na vlivnou düsseldorfskou akademii o sobě Richter prohlásil, že "za nic nestojí". Mělo to dva významy: mladík se dvěma nacisty v rodině se vyjadřoval k době, kdy západní Německo hnalo k soudu někdejší prominenty třetí říše. Zároveň tím ale říkal, že se věnuje malbě, tehdy považované za překonanou formu.
Richter začal v odstínech šedé dokonale, až hyperrealisticky přemalovávat fotografie. Ty ale následně suchým štětcem záměrně rozmazal. Jednou mu posloužily novinové snímky týkající se nacistické minulosti, jindy portréty z vlastního rodinného archivu.
Vznikly slavné obrazy: Richterovy tety Marianne, kterou nacisté zavraždili v rámci programu eutanazie. Jeho otce Horsta, vesnického učitele, jenž narukoval do wehrmachtu, byl zajat a po válce se vrátil domů jako zlomený člověk. A pro Čechy nejslavněji malířova strýce Rudiho, usměvavě pózujícího v nacistické uniformě předtím, než padl v bojích druhé světové války.
Tento obraz Richter roku 1967, kdy byl ještě málo známý, daroval památníku v Lidicích. Vzhledem k jeho nynějšímu postavení na trhu představuje možná nejdražší poválečné dílo v Česku, v souvislosti s pojistným byla jeho cena stanovena zhruba na 200 milionů korun. "Rudi tu bohužel stále vyvolává bouře nevole, pro řadu lidí je nepřijatelné, aby se v galerii dívali na někoho oblečeného v nacistické uniformě," řekla vloni týdeníku Respekt vedoucí lidického muzea.
Snový nádech
Stejně tak před půl stoletím, kdy se Německo začínalo vyrovnávat s válečnou minulostí, Richterovy portréty šokovaly. Příbuzné znázornil neutrálně, viníky stejně jako oběti. Z obrazů nebyl zřejmý postoj, výčitky ani lítost. Byly přesně tak rozmazané, mnohoznačné a plné pochyb jako pocity, jaké musela zažívat Richterova generace.
"Nechtěl se vydávat za hodného Němce, který se tváří, že jeho se nacismus netýká. Namaloval ty obrazy jako výjev z rodinného alba: Takhle jsem nacismus vnímal já. Tohle byl můj otec a tamto v nacistické uniformě je můj strýc," líčí kurátor Robert Storr.
Připomíná, že ve druhé světové válce zemřely přes čtyři miliony německých mužů, a tak Richter vystihl pocit generace vyrůstající bez otců. To vše zkraje 60. let, kdy ve Frankfurtu začaly sledované procesy s bachaři a úředníky z vyhlazovacího tábora v Osvětimi.
Výtvarník se k německým dějinám vyjadřoval i později. Vytvořil portréty mrtvých členů Frakce Rudé armády, což byla levicová teroristická skupina okolo Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové, podobně staré jako Richter. Teprve před osmi lety pak přemaloval známé fotografie Židů, které zplynovali nacisté ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka.
V tomto případě už předloha není zřetelná. Možná byl Richter s malbami nespokojený, a tak je postupně překryl neprostupnou barevnou texturou. Spíš chtěl ale naznačit, že stejně jako se ten výjev nedá pochopit, nelze ho ani namalovat. Češi mohli cyklus před pěti lety vidět v Anežském klášteře, Němci ho od příštího roku nastálo vystaví v berlínské Nové Národní galerii.
Žádné z těchto jeho nejznámějších děl však současná výstava v Drážďanech neobsahuje. Do místnosti s přemalovanými fotografiemi Richter překvapivě vybral jen portréty sebe, manželky a dětí. A k tomu romantické krajinomalby, přírodu zásadně bez lidí.
Jedna se jmenuje Letní den a stojí na kontrastu prudkého slunce, pražícího na venkovskou cestu, s přítmím lesa. "Bylo to letní odpoledne, extrémně horké, tiché. Vzpomínám si na příjemnou vůni, šťastný pocit a děti," řekl k obrazu Richter, který při přemalování fotografie zachoval i přepálený světelný kontrast.
Další malbě dominují vysoké stromy, hory a neurčitá obloha. Sugestivní zelená. Někde dole zřejmě teče říčka. Až v pravé části se skoro nepatřičně rýsuje kus domu: je to hotel Waldhaus ve švýcarském údolí nedaleko Svatého Mořice. "Existuje od začátku 20. století a vystřídala se v něm spousta slavných umělců, od spisovatele Thomase Manna až po právě Gerharda Richtera. Ten tam v 90. letech často jezdil na rodinnou dovolenou," objasňuje šéf umělcova archivu.
Oba výjevy mají snový nádech. Jako by byly v lehkém oparu. Neurčitostí připomínají blednoucí vzpomínku, dávný pocit. Jsou krásné, ale zároveň něčím chladné, o to přitažlivější, že skutečnost jako by zároveň zachycovaly i zpochybňovaly.
Richter na plátna přenáší i nejdrobnější technické vlastnosti fotoaparátu: od rozmazaného pohybu přes mírné rozostření po výsledný dojem z fotografie vyvolané na matném papíru.
Po teoretické stránce je to nabité významy. Richter po svém zužitkovává podněty, které do výtvarného umění postupně vnášeli všichni od starých mistrů přes Caspara Davida Friedricha až po Marcela Duchampa, Andyho Warhola nebo abstraktní expresionisty. Přestože celým svým dílem vrací význam malbě, pro jeho generaci odepsané, uvažuje jako konceptualista. A jeho technika pozoruhodně kombinuje klasickou průpravu s moderními prvky - třeba při tvorbě abstrakcí hraje důležitou roli náhoda.
Na věčnost
Podobný efekt jako krajiny mají jeho rodinné portréty, v Drážďanech zavěšené na protější zdi. Rozmazané, a tudíž sentimentu zbavené malby manželky Sabine a dětí: Betty s lehce vzdorovitým výrazem či Elly, která v růžové košili stydlivě sklápí pohled. Se sytou červenou a černou na pozadí vypadá enigmaticky, ponořená ve vlastním světě. Každý si do ní promítne jinou emoci.
Podobně jako do autorova autoportrétu. Pochází z roku 1996, kdy mu bylo 64 let. Právě se potřetí oženil, narodily se mu další dvě děti, stěhoval se do nového domu a našel si jiný ateliér. V nejasném výrazu se nezračí ani radost, ani strast. Opět rozmlžený, dívá se trochu do strany, snad vstříc nejisté budoucnosti v novém tisíciletí.
V něm Gerhard Richter nakonec zažil životní úspěch, odstartovaný retrospektivami v newyorském Muzeu moderního umění či londýnské Tate Modern a završený aukčními rekordy. Dnes je mu sláva na obtíž. Zažívá incidenty, jako když byl před několika lety v Kolíně nad Rýnem odsouzen muž, který z popelnice před malířovým domem ukradl vyhozené skici a pokusil se je zpeněžit.
Rozhovorů poskytuje Richter minimum. Trh s uměním opakovaně kritizuje, říká, že ceny jsou nesmyslné a neodrážejí realitu. U výstavní praxe kritizuje senzacechtivost nebo tendenci podbízet se divákovi.
Díky archivu jeho děl, který byl při Státních uměleckých sbírkách Drážďany založen roku 2006, jsou dnes reprodukce všech jeho prací online a interpretují je stovky textů, od popularizačních po filozofické.
Jen v knihkupectví Albertina teď lze napočítat přes pět desítek monografií, rozhovorů, esejů či uměleckých publikací. A přestože s malbou na plátno už Gerhard Richter zřejmě skoncoval, kariéru přece jenom úplně nezavršil. Už za pandemie se nechal přesvědčit benediktiny a bez nároku na honorář vytvořil skleněnou vitráž pro nejstarší zachovalé německé opatství, založené roku 634 v Tholey.
Drážďanská výstava skončí v květnu. V Tholey by to mělo být na věčnost.
Výstava
Gerhard Richter: Portréty, sklo, abstrakce
(Pořádají Státní umělecké sbírky Drážďany)
Albertinum, Drážďany, Německo, výstava potrvá do 1. května.
