Komiksová kniha nazvaná Jak namalovat vejce? míří na čtenáře starší devíti let. Jako solidní zdroj informací ji však využijí i středoškoláci. Však také dva z nich, Amélie a Jean-Paul, jsou živě napsanými, bezmála hlavními postavami.
Píše se rok 1968 a francouzští studenti střední umělecké školy se v pařížském Národním muzeu moderního umění na vernisáži retrospektivní výstavy Josefa Šímy dají se slavným malířem do řeči. Stále vitálnímu mistrovi je k osmdesátce a rád se s mladými lidmi zapovídá.
Musím začít antikou
Smyšlené setkání dává možnost v přímé řeči vyprávět příběh Šímy, který žil v letech 1891 až 1971, a dotknout se i obou největších válek 20. století. "Pokud chcete vědět, co je namalováno na tomto obraze, musím vám vyprávět nejen o antických bájích, ale také o skutečných událostech, které se odehrály za druhé světové války," říká v knize starý umělec.
Vše, co mu Silvie Šeborová s malou autorskou licencí dává do úst, buď někde napsal, někomu řekl, nebo - v případě vzpomínek na první světovou válku - o tom svědčili jiní pamětníci.
"Při studiu dějin umění jsem se specializovala na meziválečnou českou malbu, takže mám odborné zázemí, které jsem si samozřejmě musela doplnit," vzpomíná Šeborová na přípravy knihy, kdy chodila do archivů a hledala další prameny. "Bylo to jako práce na disertaci," dodává.
Hodně čerpala z malířovy korespondence a publikovaných textů. "Pomohlo mi, že když se Josef Šíma dostal do Paříže, stal se dopisovatelem mnoha českých periodik. V Rozpravách Aventina vycházely jeho sloupky, kde například popisuje, jak vypadají pařížské kavárny," říká autorka.
Zalidněnou pařížskou kavárnu zachytil Jiří Franta kresbou přes celou dvoustranu. Skvěle vystihuje lidské typy i dobovou módu a kosmopolitnost. Podle Šímova odhadu osazenstvo pařížských kaváren ve 20. letech minulého století tvořili z 50 procent Američané a ze 30 procent Rusové. Dále tam prý posedávalo sedm procent Němců a tři procenta Angličanů. Naopak Francouzů bylo ještě méně než Čechoslováků, jichž se v kavárnách pohybovalo necelé procento.
Roztržitě odejít
"Mladíku, něco vám povím," obrací se v knize malíř na studenta Jean-Paula. "Žít v Paříži kavárenským životem, to za mých mladých let nebylo jen tak. Když jste chtěli působit jako zkušený host, musel jste se naučit projít kavárnou, jako by tam někde měl být nějaký dobrý známý, a pak roztržitě odejít. Musel jste se správně postavit k baru, vypadat ležérně, dobře se chovat k elegantně oblečeným modelkám, popíjet americké drinky a tvářit se jako jejich dokonalý znalec. A ráno? Ráno se dlouho spalo, protože v noci se děsně flámovalo…"
Historické pasáže v publikaci nejsou jen pro ilustraci doby. Stejně jako jiná témata - antické báje nebo vitráže - mají i tragédie první a druhé světové války vlastní kapitoly, do kterých se vedle stručného popisu základních údajů vešly výrazné detaily. "Kolem nás dopadaly italské granáty. Plyn z výbuchů nám barvil pláště na žluto, takže jsme pár dní vypadali jako kanárci," stojí v popiscích mezi komiksovými řádky.
Právě k první světové válce však autorka měla jen málo přímých informací. "Josef Šíma psal v jednom dopise kamarádovi, že to bylo nejhorší období v jeho životě a že nemohl vůbec malovat, i když mu to chybělo. Na jiném místě se dochovaly informace, u jakého sloužil pluku, že bojovali v Haliči a potom v Itálii, že byl postřelený a že dostal zánět ledvin. Nikde jsem ale nenašla přímé vzpomínky od Šímy," přiznává Silvie Šeborová.
Vypomohla si proto líčením jiných vojáků, kteří se ve stejné době ocitli na stejných místech. V případě druhé světové války mohla Šeborová vycházet z dopisů Šímovy dcery, která popisovala, jak otec pracoval pro odboj a jak byl gestapem odveden, vyslýchán a jako zázrakem brzy propuštěn. "Jen jsem to dala do úst Šímovi," dodává autorka, jež v životopisu slavného výtvarníka našla momenty, "které neznají ani dospělí".
Kulový blesk
Stejně poutavě postupuje při líčení malířova uměleckého vývoje, ovlivněného odchodem do Paříže, kde zůstal až do své smrti. Šeborová si vybrala několik obrazů, u nichž Šíma rozebírá své inspirace, vjemy a myšlenky, které dílům předcházely.
Přechod mezi zážitkem a jeho uměleckým ztvárněním v mnoha momentech pomáhají pochopit kresby Jiřího Franty. Například známé Šímovy zkušenosti, kdy dvakrát spatřil kulový blesk, se v komiksovém podání stávají srozumitelným příkladem.
Díky tomu se ani abstraktní a symbolické obrazy Josefa Šímy nezdají nepochopitelným, či dokonce odtažitým exponátem. Kniha dává čtenářům emotivní prožitek a bez velkých slov předává nadšení pro umění.
Výpravná kniha o Josefu Šímovi navazuje na dvě loňské výstavy, které se konaly nejprve v brněnské Moravské galerii a posléze v pražské Národní galerii.
Podobně koncipovanou publikaci nazvanou Jak se dělá galerie vydala brněnská instituce už před čtyřmi lety. Kniha, na které kurátor Ondřej Chrobák spolupracoval s výtvarníkem Davidem Böhmem, měla ohlas, získala ocenění na veletrhu v Boloni a předloni se dočkala druhého vydání.
Moravská galerie chce v komiksových knihách na umělecké téma pokračovat. Další by měla být publikace Jak se dělá design, kterou ve spolupráci s designérem Jiřím Pelclem píše opět Silvie Šeborová. Kresby znovu vytvoří Jiří Franta. "Dalším jménem, nad kterým přemýšlíme, je designér a architekt Josef Hoffmann," prozrazuje zamýšlený čtvrtý titul Šeborová, která v Moravské galerii zastává post náměstkyně pro vnější vztahy.
Silvie Šeborová, Jiří Franta
Jak namalovat vejce? - Příběh malíře Josefa Šímy
Vydala Moravská galerie v Brně 2020, 102 stran, 499 korun.
