reklama
 
 

Recenze: Pařížská výstava ukazuje, jak Miró rozbil kubistům kytaru a zabil malbu

27. 1. 2019 13:59
Sílu čerpal z krajiny, ale jeho dílo nikdy nesměřovalo k realismu. Katalánský malíř Joan Miró se podobně vysmekl všem moderním uměleckým směrům počátku 20. století, od kubismu, fauvismu či futurismu až po surrealismus.

Od našeho zpravodaje z Paříže - Jak teď ukazuje velká retrospektivní výstava v pařížském Grand Palais, Miró byl malíř, který z přírody i avantgardy pouze nasával podměty. Ve své tvorbě mířil k nejzazšímu cíli: toužil "zabít malbu".

Podobně nekompromisně se autor vyjadřoval ke konkrétním uměleckým hnutím své doby. "Já jim tu kytaru rozbiju," poznamenal například na adresu kubismu a jeho nejoblíbenějšího motivu. Přitom rané dílo Joana Miróa vlivy nejen kubismu, ale také fauvismu či Paula Cézanna vstřebávalo, jak dokládá hned první obraz pařížské retrospektivy z roku 1917 nazvaný Nord-Sud.

Kubisticky rozbořené zátiší s Goethovou knihou či Miróovým klíčovým motivem ptáčka názvem odkazuje ke stejnojmenné kubistické revue, která si zase půjčila jméno linky metra propojující Montmartre a Montparnasse, tedy dva uzly pařížského kulturního života. Pro Miróa však Nord-Sud odkazovala ještě k jedné lince směřující ze severu na jihu, k trase Paříž-Barcelona, což byla klíčová místa jeho uměleckého života.

Prvně jej krajina inspirovala v okolí katalánského městečka Mont-roig na jih od Barcelony, kam z Paříže jezdil trávit léto. Scenerie umělce naplňovala "primárním, primitivním šokem, k němuž se budu vždy vracet", jak řekl. 

Sledoval rolníky, moře, světlo odrážející se odráží na polích, a vynalézal vlastní umělecký jazyk, který se bude vymykat všem avantgardním hnutím a kterým ztvární "absolutní přírodu".

Právě rodinnou farmu v Mont-roig malíř vyobrazil v díle Farma z let 1921 až 1922 jako prostor protkaný miniaturami. Pod vlivem perského umění tu každý drobný šnek, každé stéblo trávy má stejný význam jako hora. Už tady se rodí umělec, který se odpoutal od vlivů fauvismu či kubismu a brzy dospěje k dílu pohybujícím se mezi nebem a zemí.

Na Miróových obrazech se objevují nebeští ptáci spolu s pozemským hmyzem, ale také žebříky, které spojují nebe se zemí. A na pozadích září pozemská okrová či nebesky modrá. 

Přeneseně se však malíř pohybuje "mezi nebem a zemí" především stylem, kterému je realismus málo, nikdy však nedospěje až k tehdy módní abstrakci.

Ten "primitivní šok", který umělec čerpal z krajiny a svého okolí, se v jeho tvorbě brzy začíná odrážet v desítkách drobných, takřka dětských výjevů. Každý z nich láká ke kontemplaci nad miniaturním detailem, ale smysl dávají jen v celkové kompozici.

V průběhu dvacátých let se Miróova plátna začala zaplňovat bizarními, rozvernými i hrozivými bytostmi a výraznými barvami, nicméně katalánský umělec se ani během tohoto posunu k poetickým fantazijním výjevům zcela nepřiklonil k populárnímu surrealismu - byť měl blízko k leckterým surrealistickým malířům či literátům.

"Nikdy nesním, spím jako pes," říká mnohem později, v 70. letech Miró v jednom z dokumentů, které jsou v pařížském Grand Palais k vidění. A jako by také v těchto slovech byla zakódována malířova potřeba úplně se neodevzdat bezbřehé moci imaginace a snů, což kázaly surrealistické manifesty. 

Miró jako by se stále držel ne při zemi, ale u země, jako by potřeboval čerpat inspiraci také z prsti. Byť je jeho tvorba plná maleb a cyklů, které už svými názvy "snové malby" či "imaginární krajiny" míří vstříc snům. Však také Miró v dokumentu vzápětí dodává: "Ale když jsem vzhůru, vždy sním."

Když jej kamera sleduje, kterak v tomto pozdním období tvoří vsedě na podlaze, za pomoci nejen štětce, ale také rukama, je vidět, že ho pohání nutnost. Že tvorba je neodmyslitelnou součástí života. "Často pracuji svými prsty," zdůrazňuje Miró, zatímco se rukama, z nichž odkapává barva, noří do svého díla.

Přehlídka děl Joana Miróa v Grand Palais potrvá do 4. února. | Video: Grand Palais

Pařížská retrospektiva nabízí procházku všemi dekádami umělcovy tvorby, ukazuje, jak neustále přehodnocoval svá východiska i to, jak se dílo měnilo v závislosti na společenské atmosféře či místech, kde obrazy vznikaly. A tak plátna ze třicátých let svými temnými barvami reflektují nástup fašismu, tváře se křiví do grimas a z dříve rozverných potvůrek se stávají groteskní monstra.

To je další z napětí, další z dvojice protikladů, které Miró boří. I ty nejroztomilejší výtvory v sobě mají něco podvratného, v každé potvůrce dříme i příšera. A také těmi nejtemnějšími díly rezonuje malířův smysl pro humor. "Žijeme v monstrózní době a člověk si nemůže pomoci, musí ji reflektovat," říká Miró ještě koncem 70. let, když se ohlíží za svým dílem.

Miróovi tvorové, kteří jako by unikali vlastní anatomii, ztělesňují ideál umění dostupného všem lidem. Umění vzdáleného veškerému elitářství, hravého, ale přitom nekompromisního. 

Hojně navštěvovaná retrospektiva v Grand Palais - plná dětí se zaujetím posedávajících pod obrazy - dokládá, že jeho dílo ještě po dekádách promlouvá k malým i dospělým divákům.

Jakkoli už Miróovy malby čerpají z pudových zkušeností společným všem lidem, ještě výrazněji se schopnost pracovat s primitivními energiemi odráží v umělcově keramické tvorbě, jíž se začal věnovat ve 40. letech. Keramika otevírá druhé, spodní patro výstavy. A divák jako by po schodech mezi oběma patry sestoupil přímo do pece, kde se tradičním způsobem za použití ohně a kouře pálí hlína.

Z potemnělé místnosti vystupují osvícené sochy a sošky, s hrubou patinou, někdy podobné vyvřelinám, jindy mytickým bytostem z počátku časů. Zde je Miró nejblíže půdě a hlíně, s níž pracuje také jako malíř.

Poválečné obrazy směřují k ještě větší jednoduchosti, silným černým linkám, k okamžitě rozpoznatelnému rukopisu. Tuto proměnu dokonale vystihuje obraz Autoportrét, jehož první vrstva byla nakreslená v letech 1937 až 1938. A v roce 1960 detailní kresebné linky nosu, očí a úst autor překryl tučnou linií černé barvy, několika hrubými, spontánními tahy znázorňujícími kulatý obličej, oči a tři vlasy.

Ten autoportrét nedokumentuje jen potřebu neustále přehodnocovat vlastní tvorbu, ale také touhu ještě více si hrát, zdravě provokovat. 

Je to vidět v sochách, které představují podivné metamorfózy - například v bronzové, jasnými barvami hýřící soše Dívka uniká z roku 1967, v níž se svůdné realisticky vyvedené nohy ve střevících od pasu výše mění ve střet dětsky neumělých tvarů a potrubí. Nebo v rozměrných malbách, které Miró ničil nožem, a odhalil je tak až na dřeň v podobě obnaženého rámu.

Miró

Grand Palais, Paříž, výstava potrvá do 4. února.

Po východu z výstavního sálu Grand Palais alespoň na chvíli pohled na boulevard Champs-Élysées a přilehlé centrum Paříže není stejný. 

Někde v rozích zorného pole se mihotá okrový a modrý svět, svět vymknutý z kloubů. Svět mezi nebem a zemí, mezi avantgardou a lidovostí, který na pár desítek minut překryje ten běžný. Svět, v němž hra může být nejsilnější uměleckou zbraní.

autor: Tomáš Stejskal | 27. 1. 2019 13:59

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama