Na oprátce se houpe plyšový krtek té největší velikosti, jakou lze sehnat v hračkářství. Překocená židle naznačuje, že šlo o sebevraždu. "Chtěl mít konečně pokoj," vysvětluje malíř Jiří Petrbok, který krtečkův nešťastný konec zinscenoval před vstupem do své výstavy v pražském Veletržním paláci. Velká přehlídka Petrbokových děl nazvaná Hořící srdce tu začala příznačně 21. srpna a je velmi sarkastická.

Krtek, víceznačný symbol nejen českého pohádkového světa, ale zásluhou prezidentovy propagace v Číně také jistých politických ambicí, se objevuje na několika Petrbokových obrazech. Stejně jako kocour Mikeš, Rumcajs nebo Maková panenka. Většinou zmutovali ve strašidelná monstra nebo v ubohé symboly zkoušeného češství.

Například na obraze nazvaném Kocour chce ven se Mikeš s ladovským ranečkem na zádech škrábe k oknu. Petrbok mu přimaloval dvojitý ocas a připojil trikoloru, aby bylo jasné, že kocourek je oživlým českým symbolem, který to ve společnosti vlastenců už nemůže vydržet a nejraději by emigroval.

Letos šestapadesátiletý malíř Petrbok, proslulý podivnými figurálními obrazy, dosud nikdy nebyl tak přímočaře politický. Jak uvádí kurátor výstavy Otto M. Urban, "politická realita je v Petrbokových cyklech agresivně ironická, až urážlivá".

Výtvarník se ale snaží zachovat nadčasovost, proto raději zkarikoval "chudáky večerníčkovské postavičky" než konkrétní politiky. "Z dnešních vládců mám strach a z nás Čechů, kteří nejsme schopni zvolit si inteligentního státníka, je mi smutno," říká Petrbok v obsáhlém rozhovoru otištěném v katalogu výstavy.

Svůj smutek proměňuje v bizarní scény, kde vznikají překvapivá spojení: Krteček veze kolečko, pod nímž čouhají probodnuté nohy Krista. Dvouocasé prase s královskou korunou, hadím jazykem a ďáblovým kopýtkem odpaluje golfovou holí třešničky, znak současných komunistů. Toxicky zelená smrtka je potetovaná lebkami a z paty jí čouhá kabel, jako by byla na elektřinu.

Do Petrbokových obrazů prosakují pocity osamění a stísněnosti. Je to podle jeho slov "nechtěný autoportrét mého pocitu ze světa".

Výstavu ve Veletržním paláci tvoří čtyři tematicky příbuzné cykly. Vedle obrazů s večerníčkovskými hrdiny tu jsou růžovo-červená plátna zaplněná hromadami lidských srdcí nazvaná Žrádlo pro kočky a dále série vlajkových obrazů, na nichž jsou především architektonické ikony, složené jako mozaiky ze stovek drobných českých vlajek. Je tu Národní divadlo, Karlštejn, a dokonce nepostavená Národní knihovna od Jana Kaplického. Jako osobitá česká "okupace" defilují z českých vlajek "postavené" stavby chrámu Vasila Blaženého, londýnské Tate Modern nebo newyorský Manhattan.

Čtvrtým souborem jsou pak hořící obrazy včetně letošního souboru jménem Palachů není nikdy dost. Postavy v plamenech nevzrušeně stojí v hloučcích jako při vernisáži na pozadí Veletržního paláce.

Charakteristická tabulková okna a funkcionalistické zábradlí na ochozech dvorany sídla Národní galerie se na nejnovějších plátnech, jež vznikala již s myšlenkou na aktuální výstavu, objevují často.

Mimo čtveřici cyklů stojí obrazy intimně rodinné, v nichž téměř mizí Petrbokův deformující rukopis. Když autor maluje pokoj, v němž žena nasazuje dcerce na hlavu papírovou korunu, zůstává jen dojemně legrační grimasa dítěte. Naopak soustředěný, klidný obličej matky je jemný jako líbezná tvář středověké madony.

Jiří Petrbok je bytostný figuralista, byť v devadesátých letech minulého století s tím měl problémy. "Označit někoho za figuralistu bylo v té době skoro nadávka. Aspoň v mém okolí. A já se měl cítit méněcenně, že dělám nějaké postavy. Nebýt Nea Raucha, byl bych zatracován možná dodnes," vzpomíná malíř, který studoval na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1984 až 1990 v ateliérech Radomíra Koláře a Jiřího Sopka.

Vyučený zámečník Petrbok považoval školu za záchranu před prací ve fabrice. Od patnácti nejprve jen brigádně a později na plný úvazek působil v podniku Buzuluk v Komárově v různých provozech a také ve slévárně. Na AVU se dostal, když mu bylo třiadvacet.

Za normalizace však Petrbok ve škole zažíval schizofrenii. "V komunistické době na akademii nebylo lehké přežít a zůstat sám sebou, aspoň ne v našem ateliéru, zaměřeném na monumentální malbu. Byl hodně sledovaný a hlídaný a profesor Kolář, kterého jsem měl jinak moc rád, to nemohl asi příliš změnit," vzpomíná Petrbok, podle něhož se škola snažila studenty donutit k ideově angažovanému či alespoň neškodnému umění v duchu socialistického realismu.

V komunistické době na akademii nebylo lehké přežít a zůstat sám sebou, říká Jiří Petrbok. | Foto: ČTK

Autor vzpomíná, že ve druhém ročníku dostali za úkol namalovat obraz na téma Protifašističtí bojovníci. Odevzdal trojhlavého Boha a málem byl ze školy vyloučen.

Když Akademii výtvarných umění dodělal, většinu svých prací spálil v kamnech. Byla to jeho tečka za dobou socialismu. "Některých zničených pláten dnes sice trochu lituji, ale tehdy jsem si oddychl," vzpomíná malíř.

Po studiu se dva roky živil jako prodavač v sexshopu, což prý bylo inspirativní. Ve svých obrazech občas používá sexuální pomůcky, přiléhavé kožené oblečky a masky, protože jsou prý "tvarově nebo jinak zajímavé a zároveň s sebou nesou určité napětí, zkušenost a provokaci", jak říká.

"Já to ale používám pouze jako předlohu, ingredienci," dodává malíř, pro něhož je silnou inspirací také hudba, především soudobá vážná hudba a jazz. "Bez hudby bych asi nic neudělal, jsem na ní při malování závislý," tvrdí Petrbok.

Nikdy se prý nesnaží dát svým obrazům nějaký obsah. "Vlastně doufám, že jakýsi obsah vznikne sám při práci, mezi řádky. Mám zkušenost, že když správně dořeším kompozici a dokončím obraz po formální stránce, dodělá se tím zároveň i obsah. Někdy skoro fyzicky slyším, jak to zaklapne," uzavírá Jiří Petrbok.