Projekt iniciovala Charita Česká republika, která chtěla zachytit kulturní zvyklosti, tradice a proměny Vietnamců po jejich příchodu do České republiky.
"Vietnamská komunita pro mě byla nejprve velká záhada, ale potom velká radost," říká Štreit. "Vietnamci jsou lidé, kteří jsou tajemní a moc toho nenamluví. Spíše nechávají mluvit okolí a čekají. Měl jsem radost z toho, že jsem pronikl dosti hluboko do vietnamských rodin a poznal jsem je i jiným způsobem, než se o nich mluví," dodává.
Na souboru pracoval přes rok a život Vietnamců se snažil zachytit co nejpřirozeněji. Štreita na komunitě fascinovala její skromnost. "I velmi bohatý a úspěšný člověk chodil v tom nejobyčejnějším obleku a choval se jako všichni ostatní. Nebylo to na něm vůbec poznat," poznamenává fotograf.
Další typickou vlastností Vietnamců je podle něj nesmírná pracovitost a důraz na pevné rodinné vztahy. Jedním z jeho nejsilnějších zážitků zůstává vietnamská svatba s tisícem hostů.
Štreit, který učí na opavském Institutu tvůrčí fotografie, do komunity pronikl díky jednomu ze studentů, který je Vietnamec. "Byl to on, s kým jsem spolupracoval a kdo mi otevíral dveře," vysvětluje fotograf.
Výstavu nazvanou Vietnam Stories na Letní filmové škole v Uherském Hradišti spolu s Jindřichem Štreitem zahájila autorka blogu Asijatka Do Thu Trang.
Třiasedmdesátiletý rodák ze Vsetína Štreit se zaměřuje na sociální dokument. Zachycoval venkovský život v období skomírajícího komunismu. Fotografuje různé sociální i etnické skupiny, obyvatele malých obcí, drogově závislé, nevidomé či handicapované.
Své sedmdesátiny před čtyřmi roky oslavil vydáním knihy Kde domov můj, která se věnovala lidem bez domova. Tvořil ji soubor volně ložených listů směstnaných v krabici z tvrdého papíru, to vše ladně převázané motouzem.
"Vousáč si cosi kuchtí za továrním areálem. Muž leží na zemi a škádlí psíka. Žena se objímá s druhem, ale dívá se jinam. Skrytý svět bezdomovců jsme zvyklí odsuzovat či jeho obyvatele litovat. Štreit nedělá ani jedno, on zaznamenává. Tváře a gesta jsou objektivem zastaveny ve vypjatých emocích, často jen v portrétu, v nejistém zapózování," napsal o knize Aleš Palán v Hospodářských novinách.
Štreit má za sebou přes 1350 samostatných výstav, vydal tři desítky knih a jeho práce jsou zastoupeny v mnoha významných světových institucích včetně Muzea moderního umění v New Yorku. Sám se přesto stále nepovažuje za profesionálního fotografa.
I když nějaký příjem z focení má, není pro něj prioritou. "Proto jsem volný, svobodný a šťastný. Dělám jen to, co mě baví. Když se mi něco nelíbí, tak to nefotografuji," řekl před několika lety agentuře ČTK.
K fotografování se Štreit dostal náhodou. Původně o takové kariéře neuvažoval, chtěl být učitelem. Jeho cestu ovlivnili tři lidé. Otec, který také fotografoval, a pak dva pedagogové-fotografové, na které narazil při studiích.
Asi nejdůležitější byl učitel, s nímž se Štreit roku 1963 setkal v prvním ročníku pedagogické fakulty. "Nakupoval a prodával foťáky. Dostal jsem od něj nabídku. Aparát jsem koupil. To byl impulz," řekl.
Fotografování téměř okamžitě propadl. Zkoušel pořizovat portréty i snímat krajinu. Nakonec ale zakotvil u dokumentu, dnes přesněji u dokumentu se silným sociálním akcentem. "Nedají mi spát sociální otázky a mezilidské vztahy. Chci, aby se problematické otázky řešily. Jako fotograf je ale vyřešit nemůžu. Mohu však problém naznačit, aby se lidé nahoře zamysleli a něco začali dělat," uvedl Štreit, který nechce dělat fotografii pro fotografii, umění pro umění. Jeho snahou je, aby snímky měly společenský význam.
Desítky let užíval jen analogové fotoaparáty na kinofilm a černobíle. Odolával barvě i digitalizaci. To už dnes neplatí. I když snímky částečně v počítači odbarvuje, barva je jejich nedílnou součástí.
Jako první Štreit barevně zaznamenal život českých krajanů v Brazílii. "To se hodilo, Brazílie je barevná," podotkl. Pak barevně snímal i cizince žijící v Česku.
Po velkou část života byl Štreit jako dokumentarista součástí mnohdy ne šťastných lidských osudů. Vždy pro něj bylo náročné se od takového pohledu odpoutat. Hlavu si prý nejlépe vyčistí prací ve škole. Rád také navštěvuje divadlo, sleduje filmy a cestuje po světě.
