Recenze - Milan Mikuláštík začal v roli kurátora spravovat Galerii NTK, která se nachází v prostorách architekty i odbornou veřejností opěvované budovy Národní technické knihovny. Kdyby se jeho činnost měla hodnotit hned podle výstavy Limity těla - první prezentace, která zde proběhla plně v jeho režii - dostal by vynikající známku.
Mikuláštík loni v létě nechtěně opustil kurátorský post v NoD po výstavě Achtung! - proti které protestovala židovská obec, s níž má klub Roxy uzavřenou nájemní smlouvu. Expozice představující fotokoláže nacistů s židovskými hvězdami od Petera Fusse tehdy vzbudila rozruch a vyhraněné diskuse, zda byla jejím uzavřením ohrožena svoboda umění, nebo šlo o stupiditu s antisemitistickým nábojem.
Achtung! však nebyla jedinou kontroverzní výstavou v rámci programu NoD pod Mikuláštíkovým vedením. Do provokativní kategorie - která by se dala nazvat „fakt má tohle být umění? - patřila také výstava "já bych to...!" od studentů ústecké katedry výtvarné kultury Tomáše Čápa a Michala Krause, na které bylo možné zastřílet si ze vzduchovky do fotografií českých politiků.
Ve srovnání s tím působila pornograficky laděná výstava Ondřeje Brodyho a Viktora Freša, na níž Brody představil video s mužem sledujícím svoji manželku při sexu s jiným pánem, skoro nevinně.
Chybí prostorná stěna
Pokud se podíváme na Mikuláštíkovu kurátorskou činnost v tomto světle, pak se o Limitech těla dá říci, že se v Galerii NTK umírnil. Přestože součástí expozice je třeba dílo nazvané Vibrátor, rozhodně se nejedná o výstavu, nad níž by se daly vést debaty o etice.
Mikuláštík ve svém novém působišti oslovil několik českých i zahraničních umělců mladší a střední generace zabývajících se ve své tvorbě motivem lidského těla. Prostor galerie nebyl koncipován jako prostor výstavní; co tu opravdu chybí, je například prostorná stěna, která by umožnila instalaci pláten. I proto většinu prezentovaných děl tvoří videa, objekty, či fotografie.
Od oslovených umělců si kurátor vyžádal už existující díla, zároveň je vyzval k vytvoření nových. Přímo pro NTK vznikl objekt Lenky Klodové Trojúhelník (2010). Figury, tvořící do sebe zapadající páry, se líbají s postavami z párů jiných - Klodová tu akcentuje své aktuální téma fungování partnerských vztahů po letech soužití.
Ostatní umělci nicméně většinou dodali jen starší díla; přestože některá z nich jsou v NTK prezentována poprvé, mnohá už byla k vidění někde jinde. Vlastně i nový objekt Lenky Klodové je jakousi variací instalace Struktura (2008), na které nevěrné páry doplňují i jejich potomci a jež byla vystavena na jaře 2009 v Moravské galerii v Brně. Celkový koncept Limitů přesto má svůj smysl.
Co všechno jsem nedělala
Výstava zohledňuje různé přístupy ke zkoumání fyzických či psychických možností lidského těla; případně i možností, které má umělecké dílo při jeho doslovné i přenesené interpretaci. Námětem může být tělo jako obecný tvar, tělo konkrétního člověka, či tělo samotného umělce.
Tak je tomu v případě Silvie Vondřejcové a jejího projektu Omezení (2002), který je výsledkem šíleného rozhodnutí, že autorka v průběhu půl roku vždy po jeden měsíc nebude vykonávat některou ze základních lidských činností.
Vondřejcová měsíc nemluvila, nespala ve svém bytě, neseděla, či chodila všude pěšky, přičemž svoji performance deklarovala nápisem na hrudi a zaznamenávala na video.
Fyzické limity těla jsou námětem jejího druhého díla Hmotnost (2006-2008), ve kterém zaznamenala proces přibývání na váze společně se svojí těhotnou sestrou, který pak porovnávala s váhovým příbytkem v průběhu vlastního těhotenství.
Otázku dlouhodobé změny fyzického vzezření řešil i Martin Kermes, i když se k ní postavil jako k honbě za kultem dokonalosti. Jeho Ironman (2003-2006) se skládá ze dvou odlitků těla muže, který se rozhodl během tří let vypracovat se z nepříliš dobré fyzické kondice až na namakaného sportovce usilujícího o titul v triatlonovém závodu.
Smrtelnost naší schránky
Téma tělesné dokonalosti zlákalo také Petra Skalu, který vytvořil z obyčejného chlápka superborce pomocí moderních technologií. Na videu Za tři minuty se intervaly kliků cvičícího muže zrychlením záznamu a práci se střihem stále zkracují až za mez dosažitelnou v reálném čase a prostoru.
Výstava je však pojata v širším kontextu než jaký je ten, do kterého zapadají uvedené příklady. Její součástí jsou i díla, která nereagují na mentální či technické limity těla tak doslovně.
Například Eugenio Percossi řešil otázku smrtelnosti tělesné schránky nafotografováním stovky hrobů; v prvním z nich jsou uloženy ostatky dítěte, které umřelo v jednom roce, na posledním snímku pak náhrobek stoletého muže (Sto takových dní - 2007).
Nejvíce se od přímého zkoumání těla vzdaluje onen nenápadný, avšak technicky důkladně promyšlený Vibrátor (2008) Prokopa Bartoníčka. Jedná se o pohyblivý objekt, který se pomocí technologie bluetooth připojuje k největšímu světovému pornowebu a na základě informací o přístupech na tyto stránky zvyšuje či snižuje intenzitu svého vibrování.
Bartoníček má přistupem nejblíže ke Lence Klodové; oba nezajímá fyzický obal těla, ale jeho pudová stránka. Zatímco Klodová však zkoumá konkrétní lidské bytosti, Bartoníček pracuje s neznámou neviditelnou masou; navíc na rozdíl od Klodové nahrazuje prvek citu pouhou sexuální vášní.
Milan Mikuláštík si vytyčil srozumitelné téma, kterého se při zpracování jasně držel. Podařilo se mu představit výstavu současného umění, která není prezentací jednoho autora či dvojice, není přehlídkou studentů jedné školy, není limitovaná věkem autorů či technikou, a přesto působí jako fungující celek.
Že by to nemělo být nic výjimečného? Nějak si nedokážu vybavit výstavu, která by se v posledních měsících o něco podobného pokusila. Pokud jste ji viděli, dejte mi o ní vědět.
Limita těly. Galerie NTK. Kurátor Milan Mikuláštík. Výstava se koná do 5. 2. 2010.
