Eva Kubátová je soudní tlumočnice a také autorka abecedáře mexické kultury "Mexikopedie", jejíž třetí díl nedávno vyšel. Zemi ve Střední Americe zná velmi dobře a i když posledních pár let žije v tuzemsku, zvyky mayské a aztécké kultury se jí propisují do každodenního života, a to nejen díky tomu, že si za svého životní partnera vybrala Mexičana. "Týká se to různých věcí, včetně tradic. Zjistila jsem, že se jich člověk nemusí držet dogmaticky, podle toho, kde se narodil. Má právo na to, si je namixovat nebo přizpůsobit k obrazu svému. My tak slavíme Mikuláše, Ježíška, Santa Clause i Tři krále," vysvětluje.
Ohledně Vánoc si z latinské Ameriky odnesla především to, že nemusí být plné stresu a hektických příprav. Mohou být i radostné a klidné. "Podzim je v Mexiku stejně konzumní, jako u nás. Začne říjen a všichni nakupují dárky. Devět dní před Štědrým dnem ale nastávají tak zvané posady, což je krásná tradice. Znamená to, že v tom největším předvánočním shonu se všichni zklidní a začnou se potkávat," říká sympatická překladatelka.
"Nepřeji si zlato ani stříbro, chci piňatu"
Posada ve španělštině znamená úkryt nebo ubytování. Z pohledu národní tradice se Mexičani devět dní před Štědrým dnem vzájemně navštěvují, jedí, baví se a popíjejí vánoční punč. "Součástí je i divadelně-hudební vložka, kdy se rodina nebo přátelé rozdělí na dva tábory. Jeden, fingující Josefa s těhotnou pannou Marií dostane do rukou zpěvník a svíčku. Pak vyjdou ven přede dveře a prosí ty, co jsou uvnitř, aby jim otevřeli. Druhý tábor jim z domu odpovídá: 'Tohle není žádný hotel, jděte o dům dál," popisuje Eva s tím, že závěrem nekonečně dlouhé písničky je, že lidé uvnitř otevřou dveře.
Součástí posady je i tak zvaná piňata, která Čechům může připomínat nadílku na Mikuláše. Způsob obdarování je ale značně odlišný. "Po už zmíněné písni majitel domu zahlásí: 'Nepřeji si zlato ani stříbro, je tu piñata, tak pojďme na to.' Kdysi to bývala hliněná nádoba, dnes se dělá z papíru, například z novin. Tradiční tvar je koule se sedmi špičkami, které symbolizují hříchy. Pomocí tyče se do piňaty tak dlouho mlátí, než se rozbije a vypadnou z ní cukrátka," vysvětluje spisovatelka a dodává, že tradici vymysleli Indiáni, Španělé jí ale dali katolický podtext: "Dnes může piňata vypadat jakkoli. Často je třpytivá a má i různé formy, například podobu prezidenta. Lidé si do politiků rádi zamlátí," směje se.
Původně Mexičani pod vlivem Španělů uznávali jen svátek Tří králů , vzhledem ke geografické poloze a blízkosti k USA ale dnes slaví i Santu Clause. "Když jsem se snažila vysvětlit, jak se Vánoce slaví u nás, vůbec to nechápali. Kroutili hlavou a pořád dokola se ptali na to, jak by dárky mohlo nosit miminko," vysvětluje Eva Kubátová, která ve svých knihách popisuje také to, jak se do Evropy dostal Pryšec nádherný neboli vánoční hvězda.
"Pryšec, který v Mexiku dorůstá do výšky čtyř metrů, jako typicky vánoční rostlinu zavedli františkánští mniši. Indiánům ji představili jako symbol betlémské hvězdy. Do Evropy ji pak dostal český cestovatel a botanik Benedikt Roezl, který ji z Ameriky v 19. století přivezl kvůli své dekorativní kráse," vypráví a dodává, že jednou ze zajímavých kapitol v Mexikopedii je i Les vánočních stromečků u Popocatépetlu nebo výroba skleněných vánočních ozdob v městečku Chignahuapan.
"Na tomto odlehlém místě jsou Vánoce 365 dní v roce. Tradici výroby ozdob tady založila seňora Amparo Vasquez a její manžel. Při mé návštěvě jsem si všimla toho, jak Vasquez ve svém obchodě přehazovala krabice s ozdobami, načež jsem to nevydržela a řekla jí: 'Vždyť se vám to rozbije.' Ona se na mě ale jen klidně podívala a řekla, 'Život je jako vánoční ozdoba, musí být dobře kalibrovaný,'" říká Eva Kubátová jako tečku svého vyprávění.
