Praha - Význam Václava Havla-dramatika není třeba měřit jeho významem politickým, etablovaným autorem se stal dříve, než nastoupil veřejnou kariéru. Havel byl bez debat nejvýraznějším českým dramatikem druhé poloviny dvacátého století. Jeho vliv na domácí literaturu (zejména dramatickou, ale nemůžeme pominout ani jeho odbočky k poesii či esejistice) můžeme sledovat do dnešních dnů.
Jeho smrtí z domácí divadelní mapy zmizel autor, který - svou poetikou zakotven v šedesátých letech - do poslední chvíle věřil v možnost a výpovědní platnost velké společenské hry. Takové, kterou už dnešní autoři nepíší a jíž jsme se od něj pod názvem Odcházení dočkali v roce 2007. Jeho tvorbu po roce 1989 už nyní můžeme srovnávat pouze s texty Milana Uhdeho nebo Pavla Kohouta.
Havel debutoval jako dramatik roku 1959 hrou Život před sebou (spolu s K. Bryndou). Na počátku šedesátých let se podílel na několika hrách pražského Divadla Na zábradlí, s nímž je počátek jeho dramatické kariéry spjat. Z roku 1963 pochází jeho první samostatné drama Zahradní slavnost, jímž se proslavil a jež se udrželo na repertoárech českých i světových divadel dodnes. V šedesátých letech napsal i další své klíčové hry: Vyrozumění (1965) a Ztíženou možnost soustředění (1968).
Havel se považuje za nejprůraznějšího představitele české absurdní dramatiky šedesátých let: jeho specifický přínos spočívá v zobrazení systému, jehož odcizenost a nesmyslnost demonstruje zejména pomocí jazyka. Jazyková banalizace v jeho hrách vede ke ztrátě identity a splynutí člověka s mašinérií. I proto se Havlovy hry během normalizace v tehdejším Československu oficiálně nedávaly - a o to větší úspěch měly v zahraničí. Havel ve svých hrách kladl rovněž důraz na propracovanou kompozici, návratnost motivů i celých replik.
Břitká politická satira
V sedmdesátých letech Havel psal absurdní morality, v nichž byl hlavní hrdina Vaněk postaven tváří v tvář nesmyslnosti zkorumpované, zdevalvované společnosti (Audience, 1976, Vernisáž, 1976, Protest, 1979). Postava Ferdinanda Vaňka jako symbol slušné, ale pevné opozice vůči režimu pak v různých variantách putovala do her jeho generačních souputníků (zejména Pavla Kohouta, Pavla Landovského nebo Jiřího Dienstbiera). Z roku 1986 pochází drama na faustovské téma Pokoušení, v němž se hlavní hrdina zaplétá s režimem v mylném domnění, že s ním může sehrát dvojí hru.
Ihned po listopadu 1989 se začaly Havlovy hry masivně uvádět, ve druhé polovině devadesátých let však postupně ustupovaly, zůstaly už ale součástí repertoáru českých divadel. Znovuoživený zájem o ně souvisel mimo jiné s nástupem nové generace, která už jeho texty dokáže vnímat jinak než prismatem kritiky komunistické totality; jejich obecné vyznění potvrzuje i trvalá obliba v zahraničí - lze je totiž chápat jako satiru proti jakémukoliv absurdnímu režimu.
Čtěte také:
Václav Havel zemřel, v Česku zněly zvony
Česko se s Havlem rozloučí státním pohřbem
Havlovo poselství světu. Lidé jsou víc než stát, řekl
Velký dramatický návrat zažil Václav Havel po zveřejnění Odcházení - a jednalo se o comeback dramatický ve všech významech toho slova. Na novou Havlovu hru čekalo české i světové publikum dvacet let - o to napínavější (a mediálně atraktivnější) bylo sledovat její cestu přes ředitelství jednotlivých divadel až na nekamennou scénu pražského Divadla Archa. V režii Davida Radoka se Odcházení setkalo s obrovským kritickým ohlasem.
Svou roli bezpochyby sehrála též zvědavost na Havlův tvůrčí přerod; bylo evidentní, že někdejší kritika režimu potřebuje nový náboj. Následovala kritická ocenění a řada repríz v Česku i v zahraničí, byť tam se Odcházení setkalo s vlažnějším přijetím. Možná byla na vině i skutečnost, že text převyšoval inscenační realizaci. A nebo jinak: že případným inscenátorům nakladl příliš mnoho pastí. Nepotvrdili se nicméně obavy škarohlídů, že Havel je příliš „těžký" autor. Navzdory narážkám a odkazům na Čechovův Višňový sad a Shakespearova Krále Leara se Havel držel toho, co z jeho textů dělá živé organismy: humoru a (sebe)ironie.
Ať už za odcházejícím kancléřem Riegrem hledáme reálný předobraz či nikoliv, musíme ocenit břitký pohled nejen na politickou situaci, ale na svět kolem nás. Doufejme, že nás čeká období odvážných, nových interpretací jeho textů, které přinášejí nebezpečně trefnou zprávu o našich absurdně se opakujících chybách.
