reklama
 
 

Habibí a Arzach. Skvostné komiksové jaro pokračuje

10. 6. 2012
Foto: Aktuálně.cz
Recenze očekávané novinky i pocty nedávno zemřelé legendě
Doporučujeme

Recenze - Craig Thompson stvořil další dílo, po jehož přečtení zůstává v hlavě učiněný vír obrazů a myšlenek. Jedna z nejzřetelnějších se pak dá verbalizovat asi takto: „Páni, tak v hlavě tohohle člověka bych se vážně nechtěl ocitnout."

Když se objevil Thompsonův první slavný grafický román Pod dekou, vzbudil bouřlivé ohlasy nejen v komunitě fanoušků komiksů. Precizně a emotivně nakreslené dílo o dvou mladých lidech odkudsi z amerického Středozápadu, kteří svádějí nelítostný boj se svou sexualitou a vírou, v níž byli vychováni, se stalo po zásluze hitem, a Thompson komiksovou celebritou. Proto byla očekávání jeho dalšího díla jménem Habibí přímo obrovská. Do velké míry se mu je v opusu, který pilně tvořil dlouhá léta, podařilo naplnit. Habibí si pochvalují jak čtenáři, tak kritici, pozitivně se o něm vyjádřil i vypravěč par excellence Michel Faber.

Je libo islámskou mystiku s kastračním komplexem?

Není divu, Thompsonův příběh je nebývalý nejen na Američana. Islámská mystika, do které se ponořil (s křesťanstvím se vypořádávalo Pod dekou), nesnese komorní příběhy ani jednoduché vyprávění. Hloubka, do které se při objevování posvátných textů Koránu, ale i dalších arabských literárních památek pustil, vyráží dech, a to obsahem i formou.

Arabská ornamentika a práce s originálními texty je jednou z nejpůsobivějších součástí románu Habibí. Nejsou zde jen na ozdobu, Thompson staví svůj příběh mladičké uprchlé arabské otrokyně a malého černošského chlapce právě na nich. (Řeka) se vinula… Stáčela se jako písmena… která se skládají v příběhy… až nakonec téct přestala. Vyschla. Zdušený hlas. Tak zní jedna z nejzásadnějších citací z knihy. Písmena se zde mění v reálné obrazy a životní příběhy se zde proměňují v písmena. A obojí je dušeno přívalem odpadků upadající civilizace mířící v alegorii pohádkového sultanátu ke svojí zkáze.

Stejně důležitý je i užitý obraz řeky, vody, životodárné tekutiny, na které Thompson staví celé svoje eko-mystické podobenství o zkaženosti světa a moudrosti Boží. Když se Dodola usídlí s chlapcem Zamem na lodi ztroskotané uprostřed pouště, aby se o něj starala a již nikdy nepoznali utrpení v otroctví, učí jej čtení, psaní a vychovává jej v absolutní morální čistotě, nelze nevzpomenout na Archu, k níž se autor v postupném uzavírání příběhu do kruhu vrací v závěru románu.

Inspiraci můžeme ale vnímat i v Pohádkách tisíce a jedné noci. Dodola musí svého svěřence uživit, a proto se vypravuje ke karavanám, kde směňuje svoje tělo za jídlo. Zam (jehož jméno je propojeno s příběhem Ibrahímovy druhé ženy Hagar, která nalezla v poušti pramen a slovem Zam jej utišila) má na starost obstarávání vody. Jednou však zjistí, co se děje s jeho Dodolou, ale než stačí jakkoli zasáhnout, kradou mu ji otrokáři a prodávají sultánovi do harému, ve kterém se z Dodoly stává jakási obdoba Šeherezády.

Opomenout Sigmunda Freuda (největšího „novodobého mystika") v recenzi na Habibí jednoznačně nelze. Craig Thompson se ze svých děsů vypisoval již v minulé knize, a zdá se, že nejinak je tomu i tentokrát. Zam miluje o šest let starší Dodolu a neví, jak se s hříšnými myšlenkami vypořádat. Po jejím zmizení se vydává do suchem a znečištěním zdecimované vesnice, kde dochází k vyvrcholení dramatu jeho podvědomí. Hlavním hrdinou a vítězem v něm však není on, ale Freud se svým kastračním komplexem.

Zatímco Dodola se nedobrovolně stává matkou sultánova dítěte, zmatený a opuštěný Zam se nechává dobrovolně vykastrovat, aby se přidal ke skupině eunuchů převlékajících se za ženy. Teprve takto očištěn je připraven na další shledání se svou milovanou, která si mezitím uvědomila, že Zam není pouze jejím jediným chtěným dítětem, ale také mužem, jehož miluje.

Přičteme-li Thompsonem zvolené prostředí - prapodivné arabské bezčasí, kde vedle sebe existují nákladní auta, moderní přehrady, mrakodrapy, ale i pohádkový všemocný sultán, v jehož paláci slouží eunuši ozbrojení sečnými zbraněmi - nelze se nepodivovat. Narážky na zkaženost lidstva ničícího svou zemi, která ztrácí v neplodnosti schopnost uživit boží děti, pak sice působí aktuálně, ale kontrast, jenž vytvářejí s ornamenty přímo zahlceným vyprávěním, nemá daleko ke kýči.

Přesto je celková podoba díla organická a struktura Habibí do detailu propracovaná. Faber mluví o „zběsilé orgii umění" a s jeho hodnocením lze souhlasit. Půvabná forma však pod povrchem ukrývá daleko více ohavností, než je znečištění planety a kritika ženských a lidských práv v arabských společenstvech. Nejtemnější proudy řeky vyprávění pramení z hlubin Thompsonových vlastních ifrítů, jsou to oni, kteří z mnohokrát zpracovaných témat staví příběh, jenž lze na jedno přečtení (a bez opětovného objevování kulturních narážek) jen stěží pojmout.

Navíc Thompson stejně jako v románu Pod dekou nehledá svým vyprávěním odpovědi pro čtenáře, ale jen a pouze sám pro sebe. Fascinace texty Koránu balancuje místy až s fanatickým vytržením a tuto skutečnost nezamaskuje ani umělecká orgie, ani velký příběh lásky hlavních hrdinů. Habibí je znepokojující čtení. A to z mnoha důvodů.

Craig Thompson: Habíbí. Překlad: Richard Podaný. BB Art, 2012

Arzach ukazuje, jak se komiks učil „mluvit"

Většinou, když se vypráví příběh o pilířích komiksu pro dospělé, redukuje se na angloamerickou oblast. V oblasti superhrdinského mainstreamu se vskutku začala řešit vážná témata až v osmdesátých letech v dílech jako Watchmen či Návrat temného rytíře, ale spojení žánrové tvorby s vyhraněným stylem i zkoumáním možností komiksového média se přinejmenším ve Francii objevilo nejméně o dekádu dříve. A vrcholy i zárodky tohoto komiksového dospívání lze díky nakladatelství Crew a jeho edici Mistrovská díla evropského komiksu konečně objevovat i u nás. Nejnověji jde o dílo, jehož stránky, slovy autora, „měly účinek bomby a v komiksovém světě způsobily menší revoluci".

Řeč je o útlém, o to však zásadnějším svazku Arzach a citovaný autor se jmenuje Jean Giraud, známý pod tvůrčím pseudonymem Moebius. Jako výjimečného kreslíře jsme ho už mohli poznat díky druhému svazku Mistrovských děl, mystickému akčnímu sci-fi Incal. Zde představený svět byl však z velké míry výplodem imaginace filmaře a komiksového scenáristy Alexandra Jodorowskyho. V jeho pokřivené fantazii se zrodil příběh prosáklý mytologií, bizarními postavami i zběsilou akcí, kterému právě Moebiova mistrná práce s prostorem komiksového panelu a kompozicí komiksové stránky dodává punc geniality.

Arzach coby čistě autorský počin však ukazuje samotné základy oné „menší revoluce", která rozesela své plody poprvé v roce 1975 se vznikem časopisu Metal Hurlant, v pozdější anglické mutaci známého jako Heavy Metal. Zde vyšla první povídka z podivného světa, který nelze snadno uchopit slovy a který je prakticky beze slov i poodhalován. Arzach neinspiroval jen spřízněné francouzské tvůrce, Moebiova tvorba ovlivnila podobu ambiciózní žánrové tvorby celých osmdesátých let - mimo Francii i mimo stránky komiksu. Ridley Scott z ní čerpal inspiraci pro snímky Vetřelec a Blade Runner, William Gibson se nechal ovlivnit Moebiovým sci-fi The Long Tomorrow při psaní své stěžejní prvotiny Neuromancer, která definovala celé následující kyberpunkové hnutí.

Především se však v Arzachovi poprvé plně vyjevují Moebiovy ambice na poli komiksové tvorby. Úvodní černobílá povídka Objížďka ještě stojí na jednoduchém vyprávění, místy lehce přetíženém vypravěčovým monologem, zasazuje však pozdější svět, jehož středobodem je záhadný bojovník létající na mechanickém pterodaktylovi, pevně do sféry imaginace. A taky ukazuje, že nic není tak jasné, ani tak vážné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Následné barevné etudy se už většinou obejdou zcela beze slov. A také bez názvů, vystačí si pouze s variacemi jména protagonisty. Arzach. Harzack. Arzak. Harzakc.

Podobně jako se proměňuje hrdinovo jméno, i střípky prostoru, který obývá, se s každým obrázkem mění před očima, takřka bezdějové výseky z hlubin představivosti. Oproti epičnosti, která se obvykle s žánrem fantasy pojí, zde stojí surreálné, groteskní zlomky; jakkoli je nezměrná hloubka vykresleného prostoru, místo epické šíře dostáváme spíš „brutální lyriku", abychom citovali vcelku přiléhavé slovní spojení Filipa Topola.

Dnešní čtenář možná plně nedocení revolučnost grafické podoby. V roce 1975 však detailní kresba srovnatelná s výtvarným uměním či knižní grafikou neměla v komiksu obdoby. Čtenářům učarovala i práce s prostorem a absurdní logika, s níž se fragmenty podivné fantasy mytologie vyjevovaly. Obrovské prázdné plochy vyvedené v pečlivých - přitom však rozevlátých - linkách, detailní - leč zvláštně obhroublé - stínování, to vše šlo proti grafické uspěchanosti většiny komiksů. Čistota prostoru se tu mísí s „nečistotou" stylu, který přitom je jedním z nejvlivnějších vůbec. Kája Saudek o tom ví své. Díky nedějovosti, zlomkovitosti a absenci slov se pozornost zaměřuje na ryze vizuální komunikaci a v pozadí jednoduchých fantaskních hříček - jako je třeba souboj s netvorem obývajícím kamenný blok uprostřed oceánu masožravých zelených sasankovitých chapadel - se plně projevuje schopnost komiksu vyprávět jinak, než umí kinematografie či literatura.

Nedostatek kontextu dráždí imaginaci, komiks nemůže být tak abstraktní jako kniha, ale nemusí být tak doslovný jako film. Ukazuje konkrétní útržky, mezi nimi se však může odehrávat cokoli. V němém světě Arzacha se za každou drobnou akcí skrývá bezmezná porce tajemství.

Moebius využívá plně vizuální nadsázky, která není dost dobře funkční ve fotorealistických médiích jakým je hraný film, nezapomíná na tyto hravé kořeny svého domovského média, mezi jehož velké přednosti patří to, že se nikdy nebere příliš vážně. Jde o fantasy, které není určené dospělým čtenářům kvůli tomu, že nazí protagonisté tu nemusí skrývat svá přirození. Moebius motivy z brakových kořenů žánrové tvorby přetavuje - pomocí snových prvků a snahy vyjádřit spíše nevědomé procesy než kauzální vyprávění - do bizarních a zároveň meditativních výjevů s univerzální platností.

Groteskní scény rámuje secesně pojatými ornamenty, apokalyptické výjevy se mísí se zvláštním smyslem pro humor. Moebius není vypravěčem, spíš se nabízí nadužívané, zde však trefné slovo vizionář. Jeho pozdější komiksy ovlivněné autorovými duchovními zájmy mají blíže k psychedelii než k fantasy, příkladem budiž 40 dní v poušti B, sestávající ze 40 celostránkových výjevů, sjednocených pouze postavou válečníka, který prochází uprostřed pouště jakýmsi iniciačním rituálem.

Jedinou slabinou českého vydání je fakt, že se nepodařilo kvůli potížím s právy vydat obsáhlejší výbor z Moebiovy tvorby. Vzhledem k nedávnému úmrtí (10. března 2012) slavného kreslíře by to byla hezká pocta. Ale i na představovaných 56 stranách lze spatřit autora v jeho vrcholné formě a možná též zahlédnout, v čem je komiks jakožto umělecké médium zcela svébytnou formou.

Moebius: Arzach. Překlad: Richard Podaný. Crew, 2012

Čtěte také
Glosář: Berlín je událostí jara, Daredevil klasikou
Pán času ovládá úžasný svět. Jedna kniha je mu malá
Charles Burns nabízí krásně defektní svět

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jaké knihy čtete nejraději?

autor: Richard Klíčník, Tomáš Stejskal

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama