Praha - Původně jsem chtěla napsat knihu reportáží, ale potom jsem v Brazílii poznala krajany a začala je učila česky. Vyprávěli neuvěřitelné historky, které mi přišla hrozná škoda nezachytit.

Tak popisuje svůj literární start Markéta Pilátová - hispanistka, novinářka, překladatelka a teď už také autorka románu Žluté oči vedou domů.

"Ale pak jsem všechny ty příběhy přepracovala a nakonec vznikla historie na motivy krajanů, kteří se vrátili, ale i nevrátili, přestože se vrátit mohou," říká.

• O knize Žluté oči vedou domů si víc ZDE

O tom, že její rozhodnutí bylo správné, svědčí nejen nominace na objev roku v soutěži Magnesia Litera, ale i zájem v zahraničí.

Spisovatelka Markéta Pilátová představuje svou knihu Žluté oči vedou domů. | Foto: Tomáš Adamec, Aktuálně.cz

Porota téma její knihy popsala jako hledání vlastní identity v dialogu mužského a ženského vidění světa, v konfrontaci odlišných generací a kultur. 

Potvrzují to i její aktuální plány: "Právě odjíždím na deset měsíců pracovně do Argentiny, ale toužím se vrátit a najít ono místo, kde bych se cítila doma."

Zbyly vám historky, o kterých přemýšlíte jako o motivech pro další knihu?
Asi ne. K tématu české emigrace v zahraničí už bych se nechtěla vracet. Zatím je to pro mě uzavřená kapitola.

Na čem tedy pracujete?
Mám rozepsanou knížku s pracovním názvem Líbač hadů. Měla by být o snech a o hadech. O tom, jak se z hadího jedu vyrábějí léky.

Co pro vás znamená nominace na cenu Magnesia Litera?
Určitě obrovské povzbuzení pro další psaní. Taky velká reklama. Od vyhlášení nominace se za 14 dní bleskově prodal celý náklad. Torst tak mohl připravit dotisk.

Četli knihu krajané v Brazílii?
Četli. Jedna krajanka, která je téměř bilingvní, se rozhodla, že knihu přeloží do portugalštiny. Chybí jí asi dvě kapitoly. Takže ten překlad existuje, i Brazilcům se moc líbil. Měla jsem z toho radost.

Knihu jste prezentovala na knižním veletrhu v Lipsku. Dostala jste tu nabídky?
Dostala jsem dvě konkrétní nabídky od německého a rakouského nakladatelství. Toho, že jsem mohla do Lipska jet, si vážím, číst před německým publikem bylo skvělé. Vůbec celý ten veletrh a množství lidí, kteří se v Německu o knížky zajímají, je fascinující.

Žila jste delší dobu ve Španělsku a Brazílii, znáte Českou republiku. Kterou zemi máte nejradši?
Mým snem je žít opravdu dlouhou dobu ve Španělsku. Zatím se tam ale nedokážu živit tak, jak bych si představovala. Pokud by se mi ale naskytla možnost tam pracovat třeba jako zpravodaj, neváhala bych ani vteřinu.

A jaký je pro vás důvod žít v České republice?
V Čechách je pro mě důležitá jazyková ukotvenost. Člověk přesně rozumí tomu, co lidé říkají. V cizině můžete umět jazyk sebelíp, ale pořád jste tak trochu vyhnancem jazyka. To je důvod, proč se vracím do Čech. Tady mám ten kontext a přátele.

Autorka knihy Žluté oči vedou domů - Markéta Pilátová. | Foto: Tomáš Adamec, Aktuálně.cz

Co nejvíc zarazí Čechobrazilce, když se poprvé ocitnou v Česku?
Asi uzavřenost lidí, nebo že na pozdrav odpovídáme, že se máme nic moc nebo špatně. To se v Brazílii nepovažuje za slušné. Na druhou stranu mají rádi, že Češi dokážou udržet přátelství, třeba i na dálku. Oni si neradi dopisují. Přátelství pro ně většinou platí v tom daném okamžiku.

Mohou být osudy hrdinek důkazem globalizace?
Osudy hrdinek jsou asi spíš důkazem, že studená válka opravdu skončila, ale že její stíny na nás leží dodnes.

Jak se jako cestovatelka na globalizaci díváte?
Globalizace znamená milion věcí, ale nevím, jak souvisí s cestováním. Dívám se na ni jako na velkou šanci. Přinesla především chudým komunitám ve třetím světě možnost účastnit se procesů, k nimž dříve neměly žádný přístup. Znám opravdu velkou spoustu chudých lidí, kteří se díky globalizaci dokázali dostat na úroveň střední třídy.

Jak podle vás globalizace ovlivňuje brazilskou kulturu?
Naprosto zásadně. Brazilští zemědělci ze vzdálených oblastí používají skype, aby se radili s veterinářem. I chudé děti ve státních školách používají počítače. Intelektuálové na venkově poslouchají přes internet BBC. Díky globalizaci a informačním technologiím se dnes Brazílie cítí mnohem víc součástí velkého světa.

Svůj vzor už nevidí jako dřív v Evropě, ale v Jižní Koreji - proto je třeba v Brazílii bestsellerem kniha o globalizaci Thomase L. Friedmana Svět je plochý, která u nás prošla téměř bez povšimnutí. V Brazílii ji měli v každém supermarketu, prodávali ji na benzínových pumpách, každý tu knihu zná. Vypráví právě o tom, jak se globalizace pozitivně může podepsat na tzv. zemích třetího světa.

A potřebují v dnešním globalizovaném světě lidé domov, nebo mohou být potulnými nomády? Co jim to dává i bere?
Lidé potřebují místo, v němž se cítí bezpečně a kde přesně rozumí jazyku, celkovému kulturnímu kontextu. Myslím, že tohle je domov - nemusí to být nutně místo, kde jste se narodil. Pokud někdo dokáže být nomád,  je to určitě silná osobnost. Dnes je to díky informačním technologiím mnohem lehčí.

Svět je skutečně - jak tvrdí Friedman - plochý. Bere nám to možná jistotu, že všechno je na svém místě. Svět je mnohem těkavější, nestálejší. Zvyšuje se míra možností a musíte mnohem víc volit. To je pro někoho frustrující, pro někoho osvobozující.