Recenze - Ve skutečnosti padnou v románu australského prozaika řeckého původu facky dvě - ta první hned na začátku se stane katalyzátorem mezilidských vztahů v několika generacích, ta druhá jako by byla autorovou odpovědí na základní otázky, které si ve svém nejnovějším románu klade.
Christos Tsiolkas (1965) se českým čtenářům představil v roce 2005, kdy vyšel jeho debut Ari z roku 1995 o devatenáctiletém řeckém přistěhovalci v Austrálii, který se kromě rasových předsudků potýkál se svou homosexualitou. Tsiolkas, sám homosexuál, je autorem několika próz, divadelních her a filmových scénářů. Za Facku (2008) získal několik literárních ocenění; kniha, která byla hojně recenzována například ve Velké Británii, se dostala až do širšího výběru na Man Brookerovu cenu.
O tom, že věrohodně vypovídá nejen o současné multietnické Austrálii, svědčí osmidílná televizní podoba, která se má na obrazovkách autorovy domoviny objevit právě v těchto dnech. Je to román bez apriorního moralizování, napsaný lehkou rukou, plný dějových zvratů a překvapivých vztahových zápletek; zkrátka živý společenský opus středního proudu, kterých v české literatuře moc nenacházíme.
O rodinných tradicích
Úspěšný a šťastný pár, Hector, původem Řek, a Aisha, původem Indka, pořádají pro své děti, přátele a příbuzné zahradní party. Hectorův bratranec Harry na ní uštědří facku nezvladatelnému tříletému Hugovi, synovi Aishiny přítelkyně Rosie. Událost, která by před pár lety zřejmě nikoho nevzrušila, roztáčí kolotoč akcí a reakcí: Hugovi rodiče na Harryho zavolají policii a žalují ho. Radikální krok rozdělí už tak dost heterogenní skupinu na nejrůznější názorové aliance.
Mezi osudnou ránu přes měsíce čekání na soud, jeho verdikt až po návrat do "normálu" rozklenul autor působivý příběh o rodinných tradicích a jejich výhodách i traumatech; o generaci dětí vyrůstajících za nezájmu rodičů - a o společnosti, jež se potácí na pokraji pasti liberalismu a musí znovu definovat svůj smysl.
Tematické pestrosti a vícevrstevnatého přístupu Tsiolkas dosahuje soustředěním na osm dějových linií označených vždy jménem ústřední postavy. První je věnována Hectorovi; osud úspěšného naturalizovaného Řeka, spolehlivého otce a manžela i úspěšného zaměstnance, dostává povážlivé trhliny a uzavírá se až v předposledním oddíle, který Tsiolkas věnuje jeho ženě Aishe.
"Pod povrch" nahlížíme v jednotlivých kapitolách i dalším figurám. Agresorovi Harrymu, který miluje a ctí tradice potud, pokud mu umožňují spokojeně žít a despoticky ovládat svou rodinu. Aishiným kamarádkám Rosie a Anouk, z nichž jedna je nezodpovědná, projektivní liberální matka, druhá programová bojovnice proti mateřství, která odmítá vyměnit kariéru a peníze za péči o domácnost, a díky momentálnímu pracovnímu i sexuálnímu úspěchu směřuje k jisté samotě v budoucnu.
Nejstarší generaci representuje Hectorův otec Manolis, přistěhovalec, který svou druhou vlast nikdy docela nepochopil, tradice ctí jako vrozené se vším všudy, bez ústupků "západní" civilizaci. Tsiolkas dospělé a starce v žádném ohledu neidealizuje, představuje je jako lidi neustále chybující ve světě, kde správná volba představuje ideál, na nějž snad ani nikdo nechce nebo se neodvažuje dosáhnout.
Naději pro něj - zdá se - představují naopak teenageři: předčasně osiřelá Connie a právě "probuzený" homosexuál Richie. Sice se ve volném čase oddávají hlavně drogám a alkoholu, jsou však ještě schopni opravdových citů a vyznění jejich příběhů má nádech happy endu. Zatímco oni touží po dospělosti, muži jako by dospět odmítali.
Bez jednoduchých řešení
Tsiolkasův svět je složitý a jednoduchá facka v něm působí jako odstředivý prvek. V reálu poznamená osudy dvou rodin, ale v metaforickém významu, s nímž autor hojně pracuje, znamená základní rozcestí - starý, nebo nový svět, tradice, nebo alternativní cesta. Autor nicméně nenabízí střídmé řešení, každá zprvu jasná cesta se vzápětí mění ve svůj opak, jednoduché východisko funkční v jednom kontextu zcela selhává v situaci jiné. Jednoduše řečeno - hodnocení postav zůstává na čtenáři, byť byl autor po vydání obviněn z misogynství ("Já nejsem misogyn," prohlásil, "to moje postavy.")
Rozrůzněný pohled autorovi umožňuje téměř povídková struktura románu a také dynamická práce s vypravěčem. Autor využívá vševědoucího vypravěče, v každé kapitole však jeho úlohu v jednotlivých pasážích přebírá ústřední postava. Ze třetí osoby se přechází do ich-formy, bez varování a náhle.
Ať jsou to nepřímé řeči anebo třeba vnitřní hlas, autor udržuje čtenáře v pozoru a nutí ho soustředit se, kdo vlastně mluví; navíc mu umožňuje ztotožnit se s jednajícím protagonistou co nejintenzivněji, a tím také pochopitelně znemožňuje snadno vynést soud ("Vymanila se Shamiře a šla chodbou za Bilalem. ´Bilal ho najde,´ volala za ní přítelkyně. ´Ne, půjdu s ním.´ Je to můj manžel. Musím jít." s. 319).
Autor představuje Melbourne jako křehký organismus slepený z nejrůznějších národnostních a zvykových skupin; motiv xenofobie a nenávisti se v románu objevuje v nejrůznějších podobách, ať už zcela otevřeně (Hectorova rodina nikdy opravdu nepřijala jeho ženu indického původu) nebo více ve skrytu - konečně i z facky uštědřené přistěhovalcem australskému dítěti se stává kauza skoro národnostní. Křehký organismus mezinárodních a mezináboženských přátelství se může zhroutit mnohem snadněji, než by jeden očekával.
Knihu lze číst jako zprávu o společnosti u protinožců, mnohem napínavější je ale zkoumat ji jako možné zrcadlo našich vlastních předsudků a směru, jímž se vydáváme ve své halasné obhajobě soukromí, práva na "svobodné rozhodnutí" a po všech směrech bezpečného světa - řečeno banálně: je o našem egoismu.
V tomto ohledu patří do skupiny "angažovaných" románů snažících se upozornit na situaci, v níž vyrůstají současné generace (jak je známe například ze Spojených států, vůči nimž se ostatně postavy románu na několika místech vymezují) a kterou zapříčinilo sobectví dnešních čtyřicátníků střední třídy.
Tsiolkasovu čtivému románu v našem prostředí ovšem škodí hlavně nepečlivá redakce, která pustila nejrůznější překladatelské omyly a neobratnosti (namátkou "podivný amalgám australských kolokviálních výrazů", "baculaté, rudé bradavky", "pevně kolem sebe obtočila ruce"). I ve více než pětisetstránkovém románu jich je zbytečně moc.
Christos Tsiolkas: Facka. Z angl. orig. přel. Tomáš Kačer. 539 stran, doporučená cena 369 korun. Host, Brno 2011.
