Její tvář v nadživotní velikosti v těchto dnech shlíží z projekcí v pražském Centru současného umění DOX, které k nedávným osmdesátým narozeninám Jiřičné připravilo retrospektivní výstavu.
Štíhlá, elegantní dáma s dokonalým účesem se zpočátku ještě několikrát omluví, že je středem pozornosti. Prý si ji tak úplně nezaslouží. "Je to práce mnoha lidí, architekt už dávno nepracuje sám," říká například. Svůj úspěch považuje za velké štěstí. "Moji kolegové dělali všechno možné, jenom ne architekturu," uvědomuje si Jiřičná s ohledem na nesvobodné poměry v Československu.
Už ale nedodává, že její začátky v Londýně, kam emigrovala po roce 1968, nebyly jednoduché a že ji k výjimečným zakázkám v Evropě i severní Americe přivedly obrovská pracovitost a představivost.
Jednou prý dělala psychotesty podle Rorschachovy metody inkoustových skvrn. Měla pojmenovat, co jí připomínají. "Byla jsem tam dvě hodiny, protože mě pořád napadaly nové a nové věci," směje se architektka.
Schodiště metr nad zemí
Jako první Jiřičná vede návštěvníka k největšímu exponátu pražské výstavy. Ten navíc ztělesňuje, čím si architektka udělala mezinárodní renomé: jde o skleněné schodiště.
Toto bylo demontováno v Paříži roku 1998. Autorka jej navrhla pro pařížskou pobočku obchodu Joan & David, jejíž interiér zdobilo pouze čtyři roky.
"Firma zbankrotovala. Museli jsme schodiště buď vyhodit, nebo někam odvézt. Měli jsme na to 24 hodin. Shodou okolností česká firma Techo montovala něco v Paříži a pan Jiří Kejval poslal do obchodu své lidi, že to rozeberou. Mezitím přišel policajt, protože ve Francii se v neděli nesmí pracovat. Tak jsem seděla s policajtem v hospodě a vyprávěla jsem mu historii schodiště tak dlouho, dokud je v obchodě nerozřezali," líčí Jiřičná napínavou záchranu svého díla.
Pařížské schodiště pak jednadvacet let leželo ve skladu Techa, dokud nebylo pro účely nynější výstavy zrekonstruováno a znovu postaveno.
Schodiště v galerii visí na ocelových lanech metr nad zemí, chodit se po něm nedá. Zato ho lze krásně vidět ze všech úhlů i z nadhledu na ochozu.
Jistou zvláštností je, že každý schod má ocelovou podporu. "Před pětadvaceti lety, kdy jsem ho navrhovala, jsme už skleněná schodiště dělali, ale protože ještě neexistovala technologie lepeného skla, řešili jsme jeho pevnost jinak: pod sklo jsme dávali vrstvu plexiskla. I kdyby sklo prasklo, samotné plexisklo udrží dva lidi na jednom schodě," vysvětluje Jiřičná.
"Ve Francii ale tehdy zákon neumožňoval využití skla jako zátěžového stavebního materiálu, ani plexiskla. Nemohli nám tedy dát povolení. Proto jsme museli pod schody přidat třetinu pevného materiálu z nerezové oceli, do které jsme vyřízli tvary tak, aby to bylo esteticky přijatelné. Ale schodiště by mohlo sloužit, i kdybychom ocel vyjmuli," dodává.
Jako páteř ještěra
Schodišť prý Eva Jiřičná dosud navrhla téměř padesát. Ta skleněná nevznikla z nějaké manýry, ale protože autorka do interiéru potřebovala dostat světlo a propojit prostory, které oddělovala podlaha. "Umíme to i jinak," ukazuje dál architektka.
Vertikální fototapeta v životní velikosti zachycuje další schodiště, které není skleněné, přesto má unikátní parametry. Je z ductalu, což je ultra vysokopevnostní beton, který nepotřebuje kovové vyztužení.
"Uvnitř jsou kovová nebo organická vlákna a ty ten beton tak zpevní, že můžete zredukovat objem. Z toho materiálu se dělají vany, obklady fasád, ale schodiště z toho ještě nikdo nezkusil," usmívá se Jiřičná, která využila i výtvarný potenciál ductalu.
Při pohledu zespodu schody připomínají páteř, trochu jako v muzeu prehistorických ještěrů. "Je to naše dosud poslední schodiště, stojí v historickém paláci na břehu Temže, který byl přestavěn na kanceláře," popisuje.
Na výstavě je několik desítek realizací podrobně představeno fotografiemi, videi, projektovou dokumentací a také modely. Všechny projekty, kterých se Jiřičná zúčastnila - budovy, revitalizace nebo interiérové prvky -, jsou heslovitě zaneseny na časové ose. Je jich zhruba sedm stovek.
Krabice od bot
Na ochoze v prvním patře galerie Dox pak lze vidět modely největších staveb Jiřičné. Hned zkraje tu upoutají pozornost dva projekty vztahující se ke zlínskému Kongresovému centru, jehož součástí je také koncertní sál.
"U nás se nepostavila žádná koncertní budova od doby koně, takže akustici ani my jsme neměli žádnou zkušenost, jak se takový sál dělá. Ze školy jsem věděla, že ideální tvar pro akustické účely je krabice od bot. To jsem si dobře zapamatovala, protože jsem se narodila ve Zlíně," říká Jiřičná v narážce na slavnou obuvnickou minulost moravského města.
Krabici od bot ale nepostavila. Její modernistické konferenční centrum, které od roku 2010 sídlí na zlínském Náměstí T. G. Masaryka, se muselo podřídit urbanistickému plánu města - proto má oválný tvar. "To je nejhorší tvar po kruhovém sálu. Akustici se museli snažit," vzpomíná Jiřičná a ukazuje na další model, desku, z níž kolmo trčí tenké, různě vysoké plátky, hustě naskládané za sebou.
"To je model akustického panelu. V každé části elipsovitého koncertního sálu jsou panely trošičku jiné, aby rozptýlily zvuk rovnoměrně po sálu. Prolíná se na nich jakási krajina," vysvětluje autorka a vzpomíná na akustickou zkoušku v téměř dokončeném koncertním sále, která se dělala pomocí výstřelu z revolveru.
Dozvuk byl pouhé 2 sekundy. "Bylo to lepší, než předpokládali. A dnes od hudebníků slýchám, že si v tom sále lidé akustiku chválí," dodává Jiřičná.
Práce pro Václava Havla
Jiným koncertním sálem, na jehož podobě se Eva Jiřičná podepsala, je Pražská křižovatka, rekonstruovaný odsvěcený kostel svaté Anny, který slouží nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97.
Gotický prostor v historickém centru české metropole nechala architektka prázdný. Využila toho, že původní klenba se v 19. století zřítila, a tak bylo možné přesvědčit památkáře, že nejlepší bude odstranit vestavěná patra a odkrýt unikátní historický krov a zbytky fresek.
Jiřičná pro Václava Havla postavila v Královské zahradě Pražského hradu také oranžerii. K jejím nejvýznamnějším českým realizacím dále patří univerzitní centrum ve Zlíně.
Hi-tech architektura Evy Jiřičné má původ v 70. letech, kdy se architektka již v emigraci podílela na projektu nového přístavu v anglickém Brightonu. Spolupracovala se slavným Richardem Rogersem, jenž je například autorem Centre Pompidou v Paříži. Jiřičná s ním vymyslela sídlo londýnské pojišťovny Lloyd's.
Roku 1984 založila v Londýně vlastní studio Eva Jiricna Architects a před dvaceti lety spolu s architektem Petrem Vágnerem otevřela ateliér AI Design.
V průběhu kariéry vytvořila desítky interiérů zejména módních obchodů v Londýně, New Yorku, Paříži či Los Angeles, o její služby stál i Steve Jobs, zakladatel firmy Apple. S náročným, poněkud megalomanským klientem se ale nakonec nedohodla.
Jiřičná
Centrum současného umění DOX, Praha, výstava potrvá do 12. srpna.
Eva Jiřičná získala mnoho ocenění, například Řád Britského impéria v roce 1994 nebo minulý rok Medaili za celoživotní přínos v architektuře, kterou udělují pořadatelé prestižního London Design Festivalu.
