"Často přitom vznikne něco, co jsem netušil," říká třiašedesátiletý umělec, jehož práce nyní vystavuje pražská Galerie Václava Špály. Přehlídka nazvaná Osobní topografie potrvá do 23. srpna.
Pro svá Vzkříšení se inspiroval díly anglického malíře minulého století Stanleyho Spencera. "Jsou to velmi legrační obrazy, na venkovských hřbitovech kolem anglických kostelíků vylézají z hrobek muži, ženy, děti. Ještě jsou většinou pomačkaní a musí se upravit, protože dlouho leželi v tom hrobě," popisuje Balabán sto let staré vize.
Ve svých pracích zdůraznil komično jinak. Jeho vzkříšení lidé procházejí jakýmsi polovičním stavem, zpočátku jsou celí polámaní, jejich pleť má nezdravou barvu. Na prvním plátně pomáhají růžolící ženy, jež mají přechod "do nového eonu" už zpracovaný, zelenavým mužům, kteří ještě vypadají jako zombie. Upravují jim límeček saka.
Na druhém obraze jsou obrácenými barvami jako na barevném negativu znázorněni ti ne tak docela živí - teprve se komicky drápou ven přes náhrobní kameny. "Je to latentní negativní stav, který se musí teprve přechýlit, vyvolat, aby se z toho stal ten pozitiv," myslí si Daniel Balabán. "Tak to asi nebude, ale je to hezká představa," dodává.
Rozpuštěný Stvořitel
Balabán, který pochází z významného rodu evangelických pastorů, pokračuje v náboženských motivech. Malba Creator znázorňuje Stvořitele, který se prochází po zahradě.
"Zvláštní je, že ho vidíme z nadhledu, což by se teologům nelíbilo. Prochází se a rozpouští se v tom svém stvoření. Je nadšený z toho, co udělal. Je zahradník, který si to užívá. Mizí v tom svém tvorstvu, už není nikde mimo, proto už nemůže tak moc zasahovat do toho, co sám spustil," popisuje autor rozevlátou postavu, jejíž modrý plášť prosvítá skrze větve rozkvetlého stromu.
Také stvořitele si malíř nejprve zahrál, procházel se v plášti po zahradě. Většinou je ale spíš jako režisér, inscenuje své modely, členy rodiny nebo studenty Fakulty umění Ostravské univerzity, kde vyučuje. Baví ho spojovat věci duchovní a banální, své modely umisťuje do školního ateliéru, kuchyně nebo do koupelny.
Balabánovy většinou figurální malby jsou civilní a barevně uměřené. Formální střízlivost vyvažuje hýření významy, erupcí vizí, nelogickými spojeními a snovou nelogikou. Obraz Strážkyně zobrazuje profesionálku, jež je vyzbrojená na přímý boj s teroristy a hlídá vzácnou sošku Věstonické venuše. Původně drobné prehistorické dílko má ale rozměry zastiňující vojačku. Role jsou možná obráceně: starodávný symbol plodnosti a ženství ochraňuje ženskou duši ukrytou za kuklou a neprůstřelnou uniformou.
Greta ve skafandru
Strážkyně je jedním z prvních obrazů pražské výstavy. Tři podlaží Špálovy galerie využil kurátor Radek Wohlmuth k naznačení tří možných kategorií Balabánovy tvorby.
Přízemí patří obrazům, které se dají vztáhnout ke společenským tématům, v suterénu jsou osobní práce vycházející z malířových vzpomínek i snů a patro Špálovky zdobí Balabánovy vize na náboženské či filozofické téma. Ať už je ale téma jakékoliv, vždycky je v něm také nadsázka, malý odstup nebo lehká ironie.
Vedle Strážkyně v přízemí galerie visí Hrdinka, mávající dívka v kombinéze, která stojí na hromadě věcí - nejspíš na skládce. Je to proslulá aktivistka za klima Greta Thunbergová. "Zaujaly mě fotky, jak se chystá přeplout Atlantik a je vyfocena v obleku připomínajícím skafandr, jako by šla na nějakou kosmickou misi. Vypadala jako dítě. Přišlo mi to dojemné i symbolické," říká malíř.
Před karanténou
Společnost Strážkyni a Hrdince dělá ještě obraz Daník, pro který se autor inspiroval letákem charitativní organizace. "Často mi píšou, abych přispěl na děti. Je tam fiktivní příběh nějakého chlapce, kterého nazvali Daník, to se mi spojilo s mojí maminkou a s mým jménem," popisuje autor plátno složené ze tří pohledů.
Je na něm chlapec s nešťastným výrazem, který si v hrnku míchá čaj, vedle něj visí zdánlivě připnutá černobílá fotografie ženy a pod tím je rozvinutý zelený pás s rozostřenými postavami. "Jedná se o nějaký urbánní prostor, Hyde Park, možná Letenský park, ve kterém lidé bloumají a nepotkávají se. Možná to trochu předjímá karanténu, která potom nastala," říká Balabán o velkém plátně s příjemnými barvami, ale opuštěnou atmosférou plnou lidského míjení.
Sklepní prostor Špálovy galerie pak "obývají" obrazy "týkající se snů, nevědomí a hlubinných velmi osobních věcí," vysvětluje malíř, pro kterého je zvlášť důležité dílo nazvané Vzpomínky. Tmavé, přes dva metry široké plátno zachycuje dvě postavy z podhledu, jejichž vzpažené ruce se dotýkají čehosi nad hlavou.
"Jednou jsem se díval, jak moje manželka sbírala nebo věšela prádlo. Bylo to v noci. Seděl jsem na zemi a díval jsem se z podhledu na noční nebe, nad hlavou mi vlály trenky. Udělal jsem z toho takový tintorettovský obraz, spojující kosmos a šňůry na prádlo," říká Balabán, na jehož plátně se možná věší něco jiného než prádlo. "Můžou to být vzkazy, vzpomínky, které si tam připínáme, nebo modlitby, jako se to dělá v Tibetu."
Novinkou v tvorbě Daniela Balabána jsou psané obrazy vystavené v patře galerie. "Jsou inspirované myšlenkou. Člověk se nemusí inspirovat zátiším nebo krásnou ženou, někdy stačí věta nebo slovo," říká umělec, který se například pokusil zobrazit Nic. Namaloval překlopenou sklenici, na jejímž obvodu stojí nápis Nothing. "Co je to nic? Proč i to nic je vlastně něco? Snažím se namalovat věci, které namalovat nejde," směje se malíř.
Daniel Balabán: Osobní topografie
Galerie Václava Špály, Praha, výstava potrvá do 23. srpna.
