Recenze - Alšova jihočeská galerie se věnuje nejen zavedeným autorům, čas od času dává prostor i těm, kteří stojí teprve na počátku . Důkazem je i cyklus výstav zaměřený na jednotlivé školy pražské akademie. Momentálně dostala v prostorách Wortnerova domu v Českých Budějovicích příležitost Grafika 2, kterou vede Vladimír Kokolia s asistentkou Šárkou Trčkovou.
Výstava na rozdíl od celého cyklu „objevně" nazvaného Představujeme ateliéry AVU zaujme už jménem - Mémy, respektive Mémy Grafiky 2. Přestože by se dalo spekulovat o novotvaru složeném z kombinace přivlastňovacího a osobního zájmena, pravda bude asi někde jinde.
Slovo mem (mém) je odvozeno z řeckého mimema - napodobovat. Poprvé ho použil v roce 1976 Richard Dawkins jako termín označující kulturní obdobu genu, replikující se jednotku kulturní informace. Memy jsou prý neumlčitelné, neovladatelné a šíří se bez ohledu na svou účelnost pro člověka jak z generace na generaci, tak bezprostřední komunikací s okolím.
S trochou nadsázky řečeno je to docela přesné a zároveň vtipné označení obecného principu, faktického provozu i osazenstva jakéhokoli tvůrčího prostředí, ateliér na akademii nevyjímaje. Množné číslo pak vystihuje i velký počet účastníků výstavy: studentů a absolventů, kteří se v podobě pulců-spermií bičíkovitě vlní přes obálku poměrně výpravného katalogu.
Výstava přitom podobně jako název trochu klame tělem. Na první pohled budí dojem standardní bilanční přehlídky, kde dostali automaticky prostor všichni, kdo Kokoliovou školou prošli od roku 1992, kdy vznikla ještě pod názvem ateliér experimentální grafiky.
Jenže tenhle nenápadný projekt má při troše pozornosti větší vypovídající hodnotu. Především prostřednictvím vystavených děl naznačuje, kolik a jak proměnlivých, nápaditých a třeskutých poloh i výrazů se může pod obecně antikvárně vnímaným pojmem „grafika" skrývat.
Zároveň může překvapit hned několika informacemi. Například kolik frekventantů ateliéru vyrostlo v nepřehlédnutelné tvůrce a umělecké osobnosti. Nechybějí Markéta Baňková, Veronika Holcová, Patrik Hábl, Jesper James Alvaer, Erik Binder nebo Josef Bolf.
Za pozornost stojí nadstandardně velký počet laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou vyjma vedoucího ateliéru a historicky prvního nositele Vladimíra Kokolii získali i Ján Mančuška, Tomáš Vaněk a Kateřina Šedá.
Ale výstava samozřejmě nabízí především spoustu konkrétních artefaktů, které stojí za pozornost . Skvělé jsou precizní linoryty Jiřího Vohradského i portrétní linorytová matrice od Josefa Duchana, porcelánový Mutantix Hany Vinklárkové, Kocouři Ondřeje Lipovského nebo foto/grafický cyklus Objekty na pozadí Mariji Djordjević.
Ze současných studentů může zaujmout prakticky kdokoli; u mě přímo na výstavě zabodovali Jakub Honetschläger, Tomáš Predka a Karolína Rossí, ale v hlavě mi asi nejvíc leží voskotisk Karla Pivoňky.
Kouzlo projektu spočívá mimo jiné v tom, že výběr naprosté většiny exponátů spadá do doby, kdy autoři ateliérem procházeli. Nejenže se tak všichni ocitli ve stejném „bodu nula", ale také je možné vnímat jejich tehdejší projev v souvislosti s tím dnešním. Sympatické je i to, že se Kokolia s Trčkovou v rámci expozice z pomezi ostatních nevyřazují; zapadají mezi „své lidi" a působí téměř nenápadně.
Přestože se snažili v rámci katalogu o definování několika volných tematických okruhů, k nimž autoři inklinují, divák je asi spontánně nepostřehne. Nad všechny spojovací momenty tu z každého kouta ční především základní premisa Kokoliova ateliéru - a tou je nedefinovatelnost.
Mémy Grafiky 2. Wortnerův dům AJG, České Budějovice. Výstava se koná do 21. června.
