Podobně laděný byl před třemi lety na stejném místě velký projekt Domestic Arenas. Příbuzné měl nejen téma, ale též převahu filmů a videí. Starší přehlídka byla aktivističtější, černošskou otázku líčila plastičtěji, nechyběly ani dokumentární záběry z divokého života na předměstí.
Šest umělců či skupin, kteří v Rudolfinu vystavují nyní, se vyjadřuje abstrahovaně, obrazně. Zůstávají v mantinelech umění, jejich práce nejsou přímočaře politické. Mluví podprahově.
Kup si děvče s dítětem
Stačí však malý detail a dílo se snadno propojí s drsnou historií i skrytě rasistickou současností. Poslední stránka zdarma rozdávaného průvodce obsahuje nenápadný novinový inzerát z roku 1797. Nabízí k prodeji "pozoruhodné, chytré a zdravé negerské děvče", asi dvaadvacetileté, které se umí otáčet v domácnosti i na farmě. Má u sebe devítiměsíční dítě, s nímž může zájemce "naložit dle libosti".
Těžko představitelnou svévoli na jedné straně a na druhé bezmoc, o které rozhoduje jen pár fyziognomických znaků, tematizuje první umělkyně, Američanka Kara Walker. Z papíru vystřihuje siluety, v "kloubech" pohyblivé loutky, které vodí pomocí tenkých drátků. Z krátkých scén komponuje videofilmy.
Přesné křivky loutek dokonale vystihují stereotypní zobrazování "bílých" a "černých". Kara Walker vypráví jednoduché příběhy: o milostném vzplanutí bělošky k otrokovi a kruté pomstě bílých mužů. Když loutka černošského mladíka začne hořet, na pozadí se krátce objeví dobová fotka se zlynčovaným, ohořelým člověkem.
Hudební video v dalším sále je poctou Juliusi Eastmanovi. Homosexuální afroamerický skladatel, klavírista a zpěvák působil na hudební fakultě univerzity v americkém Buffalu. Po přesídlení do New Yorku se stal součástí tamní scény, vystupoval například s Arthurem Russellem nebo Meredith Monk. Pak se mu ale v osobním životě nevedlo dobře a vrátil se do Buffala, kde ve věku 49 let zemřel jako bezdomovec.
Eastman dával svým minimalistickým skladbám záměrně provokativní názvy jako Crazy Nigger nebo Guy Guerrilla. Někteří američtí pořadatelé je odmítali s takovými tituly hrát, ale jak uvádí kurátor a ředitel galerie Petr Nedoma, "Eastman ovšem trval na svých názvech zcela záměrně, neboť jako černoch a homosexuál velmi dobře věděl, jaké místo je mu společností přisuzováno".
Skladatel se snažil vystupovat z pohodlného ghetta avantgardní scény, uvědomoval si, že uznání jeho hudby mu dává silnější hlas, možnost být vyhraněný.
Český dirigent a skladatel Petr Kotík s Eastmanem spolupracoval začátkem 70. let minulého století v New Yorku. A jeho práce v novém tisíciletí uvedl na Ostravských dnech nové hudby. Jak poznamenává kurátor, ve zdejším prostředí provokativní názvy nevzbudily žádnou reakci, jako by část skladatelova odkazu vůbec nebyla pochopena.
Londýnská umělecká skupina The Otolith Group naopak akcentuje aktivistický potenciál Eastmanova díla. Nejenže inscenuje jeho minimalistickou hudbu, snaží se ji propojit s aktivistickým postojem. Na výstavě je zastoupena čtyřicetiminutovým videem Third Part of the Third Measure.
Jako doprovodný program galerie ve spolupráci s Českou filharmonií uvádí naživo skladbu Crazy Nigger. Hraje ji pianista Ivo Kahánek se svými studenty. Kompozici pro čtyři klavíry uvedli poprvé při vernisáži, znovu ji v Dvořákově síni Rudolfina představí 15. ledna a 12. února.
Nedělní porce gospelu
Radost, kterou inzeruje název výstavy Not Without Joy, je přímočaře patrná v jediném díle, zato mocně. Dvouhodinový záznam Sunday Service, jak se říká mši a zároveň se tak nazývá velký pěvecký sbor založený hiphopovou hvězdou Kanyem Westem, představuje syntézu bohoslužby, gospelového koncertu a komunitního setkání.
Bíle oděné zpěváky a hudebníky uprostřed kruhu obklopuje prstenec rajských květin. Zpěv doprovází jednoduchá taneční choreografie, muziku střídá pastorův energický proslov. Podle ředitele galerie Nedomy se West snaží "pracovat s výslovně pozitivními emocemi a významy textů skladeb a pravidelnými nedělními performancemi vytváří prostor pro setkávání lidí, kteří stojí mnohdy mezi nenáboženskými postoji a příslušností k nějaké církvi bez ohledu na barvu pleti".
Dalšími představenými umělci jsou dnes již nežijící malíř Noah Davis a pětatřicetiletá kolážistka Frida Orupabo. Davisovy dva lehce surreálné, tajemné obrazy znázorňují poklidné předměstí, naopak koláže Orupabo jsou děsivé. I když přímo nezobrazují násilí, vykloubené postavy s černošskými tvářemi jsou v nepřirozených polohách. Připomínají kriminalistické fotografie z místa činu.
V práci britské filmařky Ufuomy Essi jsou důležité archivní snímky. Ve filmu From Where We Land konfrontuje generaci černošských matek a dcer. První se snaží asimilovat, splynout s obrazem zaměstnaných Londýňanek v kostýmku. Naopak dcery si splétají vlasy do účesů, které dávají vyniknout půvabu a různorodosti jejich afrických kořenů.
Výstava Not Without Joy se snaží vzbudit porozumění nebo alespoň zájem o témata, jež řeší umělci na druhé straně Atlantiku. Kromě Kanyeho Westa nenabízí žádná slavná jména, která by takovou ambici usnadnila. Velkým hitem se tak možná nestane, i když pro širší společenský rozhled i osobní poznání ji lze jednoznačně doporučit.
Výstava
Not Without Joy
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 20. února.
