Rozlícený černoch v Rudolfinu. Kahánek objevuje Čechům vzpurného skladatele Eastmana

Pavel Klusák Pavel Klusák
19. 11. 2021 15:02
Spatřit na programu staroslavného pražského Rudolfina jméno skladatele Julia Eastmana může působit skutečně překvapivě. Je to trochu, jako kdyby tu měla explodovat hudba Filipa Topola, punkových The Clash nebo Nikoly Muchy.
Julius Eastman ke konci života pociťoval minimum příležitostí k práci, začal brát drogy. Po exekuci se stal bezdomovcem.
Julius Eastman ke konci života pociťoval minimum příležitostí k práci, začal brát drogy. Po exekuci se stal bezdomovcem. | Foto: Ron Hammond/New Amsterdam Records

Julius Eastman, který žil krátce v letech 1940 až 1990, se ve svých kompozicích nerozpakoval komentovat postavení Afroameričanů, navíc mluvil z pozice homosexuála: tedy intersekcionálním hlasem několika menšin najednou.

Nebyl zdvořilý diplomat. Jeho dikce říkala: dochází nám trpělivost! Proto se dnes zvláště v USA zčásti vytečkovávají jména jeho skladeb Evil Nigger (Zlej negr), Crazy Nigger (Šílenej negr), Gay Guerrilla (Teplí partyzáni) a Nigger Faggot. Poslední, nejurážlivější název (Negr buzerant) byl jedním z pokusů "reclaimovat", tedy uzmout si pro sebe, ponižující oslovení.

Klavírista Ivo Kahánek.
Klavírista Ivo Kahánek. | Foto: Petr Kurečka

Crazy Nigger zazní tuto sobotu 20. listopadu na scéně Rudolfina v nevšedním a atraktivním zvuku čtyř klavírů. Ivo Kahánek skladbu nastudoval se svým studentstvem: Eliškou Tkadlčíkovou, Annou Gaálovou a Pavolem Praženicou. Koncert tvoří doprovodný program k výstavě Galerie Rudolfinum nazvané Not Without Joy věnované otázce blackness, černošství.

Poměrně příznačně tak akce současného umění, primárně "výtvarná", přivádí do klasického světa hudbu, kterou by si měly hlídat hudební instituce. Eastmanovo dílo rezonuje s aktuálními společenskými debatami a sám autor, předčasně zemřelý rebel doplňující obraz 20. století, se stal hvězdou, se kterou významně pracují dnešní světoví kurátoři.

U nás máme ještě jeden důvod se zajímat. Eastmanův osud byl od roku 1970 propletený s americkou existencí skladatele a dirigenta Petra Kotíka, vedoucího S. E. M. Ensemble. V univerzitním městě Buffalo bydleli kousek od sebe, Eastman se potkával také s jeho ženou, kurátorkou Charlottou Kotíkovou, a dětmi Tomášem i Janem.

Středoevropana Kotíka a Afroameričana Eastmana spojoval odstup vůči konvenčním skladatelským kruhům. Oba psali jinak, společně pak svou hudbu uváděli. Eastman se vrátil k tonalitě, a byť nevytvořil tak revoluční dílo jako Steve Reich, Meredith Monk nebo Philip Glass, do ohně minimalismu přiložil významné poleno. Kotík dnes svědčí také o Eastmanových skladbách, jež se nenávratně ztratily, třeba té pro sedm trubek.

"O Juliovi se nedá psát jako o někom, jehož osud má logiku a je nám srozumitelný. Postupně se z něj stal někdo jiný," říká Petr Kotík.

Záznam části provedení Eastmanovy skladby Crazy Nigger z nizozemského festivalu Dag in de Branding, 2008. | Video: Dag in de Branding

S Eastmanem to podle všeho nebylo snadné, dokázal dotáhnout nádherné spolupráce, ale také rozvrátit vztahy a dělat si nepřátele. Při provedení Songbooks skladatele Johna Cage se svlékl donaha a vzal do hry homoerotické narážky: to slavného avantgardistu rozlítilo a mluvil pak o Eastmanovi jako nejtvrdší kritik.

Kvůli turbulentnímu přístupu Eastmana prakticky vyhodili z akademie, kde působil. Těžko říci, zda k tomu přispěl i text kazatele Martina Luthera, jejž ve své skladbě posunul k manifestu homosexuála. Pálil mosty a po roce 1975 se s Petrem Kotíkem už nepotkával.

Zároveň podával skutečně skvostné výkony. Jako pěvec, suverénní basista, vystupoval s dirigentem Pierrem Boulezem. Minimalistka Meredith Monk z něj udělala prvního zpěváka svého ritualistického souboru, jak je zaznamenán na dodnes úžasném albu Dolmen Music z roku 1981.

Posluchači indie popu znají Arthura Russella, jehož domácí "něžné disco" s violoncellem a elektronikou je slavnější v 21. století než v době vzniku. Russell a Eastman chvíli pracovali společně. Oba pak zasáhl mizerný osud: první zemřel na komplikace spojené s AIDS. Julius Eastman pociťoval minimum příležitostí k práci, začal brát drogy. Exekutoři mu v bytě zabavili i řadu partitur: kde asi skončily? Z autora se stal bezdomovec. V roce 1990 zemřel jako osamělý člověk na infarkt.

Postupně přišel posmrtný život. Skladatelka a teoretička Mary Jane Leach objevila a zavěsila na internet první vlnu Eastmanových partitur, v roce 2015 publikovala jeho knižní životopis. Kompozice jako "rudolfinský" Crazy Nigger nemají jasně určenou instrumentaci, byly psány "pro jakýkoliv počet stejných nástrojů".

Eastmanova otevřenost motivovala různé ansámbly k různému přístupu, za poslední dekádu ho nahráli američtí So Percussion, britský Arditti Quartet, artrockoví Horse Lords, postcageovský Apartment House i soubor s ambientním neoklasikem Melainem Dalibertem. Petr Kotík s S. E. M. Ensemble připravil dobré nové verze pro evropské festivaly, také však vyšly dávné nahrávky Femenine a Joy Boy zachycující, jak to Eastmanovi a Kotíkovi znělo počátkem 70. let minulého století.

Eastmanovu skladbu Femenine z roku 1974 natočil losangeleský ansámbl Wild Up. Foto: Donald Burkhardt | Video: New Amsterdam Records

Případ Eastman se samozřejmě hodí do dnešního diskurzu. A mohlo by se říci, že to je pouhá sázka na jistotu: umělecké a společensko-politické kruhy se rády budou bavit o Afroameričanovi a homosexuálovi, který poukazoval na nerovnost.

Jenomže u Eastmana musíme zmínit také jeho nesnadnou povahu, výbušnost, potřebu mluvit nahlas o nároku černého gaye na plné přijetí. Není to vždycky snadná debata.

A když nyní virtuos Ivo Kahánek se svými studentkami a studentem vpašují rozlíceného černocha na přední scénu určenou vysoké kultuře klasické hudby, podněcují prima otázky. Třeba: jaký má naše vážnohudební scéna vztah k palčivým, neopominutelným tématům? Kdy a jak se ptá na nerovnost těch, kdo nemají na lístky do slavnostních sálů?

Máme také u nás velké osobnosti, které se propadly k bezdomovectví, a je jich hodně? Nebo si koncertem Julia Eastmana jednou za dlouho zazáplatujeme vnitřní neklid a stud, abychom svá Rudolfina udrželi neposkvrněná nesnadností opravdového světa a chodili do nich kultivovaně kontemplovat nad tóny, jež nás od reality nakonec spíše izolují?

Julius Eastman: Crazy Nigger

(Doprovodný program k výstavě Not Without Joy)
Eliška Tkadlčíková - klavír
Anna Gaálová - klavír
Pavol Praženica - klavír
Ivo Kahánek - klavír
Rudolfinum, Praha, 20. listopadu a znovu 15. ledna a 12. února.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 16 minutami

Vláda USA žaluje Texas, změnou volebních obvodů podle ní diskriminuje menšiny

Americké ministerstvo spravedlnosti dnes podalo žalobu na stát Texas, který podle něj překreslením hranic volebních obvodů diskriminuje tamní latinskoamerickou a černošskou populaci. Jedná se o první žalobu, která napadá nové volební hranice po jejich nedávné změně v souvislosti s se sčítáním lidu. Právní experti očekávají, že se podobných sporů povede celá řada.

Podle americké ústavy se přiděluje počet křesel ve Sněmovně reprezentantům jednotlivým státům podle počtu jejich obyvatel. Ten se zjišťuje každých deset let sčítáním lidu. Texas kvůli nárůstu svého obyvatelstva získal loni nárok na dvě křesla navíc, a bude tak mít 38 zástupců v dolní kongresové komoře. V horní komoře, Senátu, je zastoupení států rovné, každý tam má dvě křesla.

Zvýšením nebo snížením počtu obvodů vzniká nutnost znovu nakreslit jejich hranice, což je v USA předmětem dlouholetých politických sporů. Činitelé politických stran totiž mají k dispozici velice přesné voličské mapy, jež jim umožňují zvolit tvar tak, aby v nově vzniklém obvodu získal jejich kandidát rozhodující výhodu. Proces mají často v rukou komise, které ovládá strana, jež je ve státu zrovna u moci.

Podle žaloby pochází téměř veškerý populační přírůstek v Texasu z komunit Hispánců, černochů a Asiatů, nové mapy těmto skupinám obyvatelstva však nezajišťují možnost, aby si spravedlivě zvolili svoje politické zástupce. Tím stát podle ministerstva porušil některá ustanovení zákona o občanských právech z roku 1965.

před 1 hodinou

Grawemeyerovu cenu za skladbu získala Olga Neuwirth, přijede na Pražské jaro

Prestižní Grawemeyerovu cenu za skladbu, kterou udílí University of Louisville v americkém státě Kentucky, letos získá Rakušanka Olga Neuwirth. Porota ocenila její operu Orlando podle stejnojmenného románu Virginie Woolf. Předloni ji jako první žena zkomponovl na objednávku Vídeňské státní opery. Kromě ocenění Neuwirth dostane šek na 100 tisíc dolarů, v přepočtu přes 2,2 milionu korun.

Neuwirth se tak zařadí po bok prestižních laureátů ceny, k nimž patří současníci Kaija Saariaho, Thomas Adès, Tan Dun a György Kurtág nebo dnes již nežijící Pierre Boulez, Witold Lutosławski a Krzysztof Penderecki. V roce 1993 ocenění převzal český rodák Karel Husa.

Třiapadesátiletá Olga Neuwirth bude příští rok hostem festivalu Pražské jaro. V rámci dvoudenní akce Prague Offspring navštíví pražské Centrum současného umění DOX, kde tři její kompozice zahraje renomovaný ansámbl Klangforum Wien. Cena za skladbu nazvaná po filantropovi Charlesi Grawemeyerovi, jenž žil v letech 1912 až 1993, je udílena od roku 1985.

Zdroj: New York Times
Další zprávy