Výstava O lásce, která v Doxu začala minulý týden, mu dává za pravdu. Série fiktivních i reálných portrétů, jež doplňuje několik krajin a předmětných obrazů, je vtahující. Desítky tušových maleb a akvarelů s příměsí kávy a několik olejových obrazů působí současně a zároveň klasicky, archaicky. Dotýkají se niterných pocitů, nejčastěji bolesti a touhy.
Na to, že jméno Siegfried Herz může být velkým objevem, kurátora přivedla malba nazvaná Hrob, kterou spatřil na mezinárodní výstavě z roku 2015 nazvané Skvělý nový svět rovněž v Doxu. Do výběru se dostala zásluhou divadelně-taneční skupiny Farma v jeskyni, která ve stejném roce přichystala inscenaci s dokumentárními prvky o fenoménu takzvaných hikikomori.
Japonský termín označuje životní styl hypersenzitivních lidí, kteří žijí v izolaci. Celé měsíce nebo roky neopouštějí pokoj, protože svět venku je pro ně příliš chaotický, hektický, hlučný a stresující. Někteří v samotě tvoří, což je také případ Siegfrieda Herze.
Postel je hrob
Jeho obraz Hrob, který kurátora zaujal, ve skutečnosti zachycuje postel. "Je to jeho reálná postel, tedy spíš matrace, postel nemá. Od dětství je hodně nemocný, i teď má velké zdravotní problémy. Tráví v posteli hodně času, ale není to to naše lenošení," vysvětluje Otto M. Urban, kterého malba zaujala nejen obsahem. "Bylo to uděláno jistě, ten člověk ví, jak pracovat s barvou, kompozicí, světlem," vyjmenovává.
Už tehdy se rozhodl, že malíře osloví a pokusí se dozvědět víc o jeho tvorbě. Kontakt získal od umělce Marka Škubala, který se s Herzem spřátelil ve škole. Oba navštěvovali uměleckoprůmyslovou střední Zámeček v Plzni. Herz kurátorovi odpověděl až téměř po pěti letech: poslal e-mail s PDF souborem plným fotek svých prací.
"To, co jsem uviděl, bylo natolik zajímavé, že jsem chtěl vidět víc. A když se v Doxu, kde jsem se stal kurátorem, plánovaly výstavy, zmínil jsem se," popisuje Urban počátek objevné přehlídky.
Setkali se až vloni v květnu. Umělec kurátorovi ve své dvoupokojové garsonce představil asi 500 obrazů, hlavně kreseb, fotografie a pár desítek olejových maleb.
Začala tím spolupráce, při které Urban poznával nejen široký inspirační záběr autora, jenž si dal pseudonym podle hrdiny opery Richarda Wagnera, ale také velký rozptyl jeho talentu. Siegfried Herz nejen maluje, píše básně a komponuje hudbu.
"Jeho práce jsou snadno zapamatovatelné. Konkrétně spojené s nějakou emocí, zkušeností," říká kurátor a ukazuje na ženskou tvář, která se opakuje na několika obrazech. Je to herečka Brigitte Helmová z němého německého filmu Metropolis z roku 1927.
Někde je přiznaná její filmová postava, jindy ji výtvarník zobrazuje jako starořeckou bohyni a na dalším obraze je její tvář "anonymním" psychologickým portrétem.
Zpívající Simone Beauvoir
"Siegfried Herz nemá problém přiznat své inspirační zdroje," říká Urban a ukazuje na docela dlouhou řadu portrétů. Vedle Wagnera tu jsou malíř Edvard Munch, skladatel Alfred Schnittke nebo krásná tvář myslitelky Simone de Beauvoir. Tu namaloval na černém, možná vesmírném pozadí. Její rty zachytil v pohybu, jako by jedna ze zakladatelek ženské emancipace zpívala něžnou píseň.
"Simone de Beauvoir je pro Herze důležitá postava. Ženská otázka je mu blízká. Říká, že když se s nějakou ženou setká, častokrát začne vyprávět velmi osobní věci, o zneužívání různého typu," prozrazuje Urban.
Podle něho malíř bere ženská zranění na sebe. "Vnímá to tak, že to jsou jeho úzkosti, jeho melancholie. Dnes jsou to běžně řešené otázky - zcela oprávněně. Ale v jeho případě vidím hloubku, která ty věci dělá důležité."
Výstava mezi jinými tématy koncentruje portréty žen do stále zřetelnějších celků. Objímající se dvojice, spící ženy, antické hrdinky, nesvatá madona s křenícím se děckem.
V poslední místnosti už není místo pro nic jiného. Jsou tu světice, prostitutky, ženy roztoužené, něžné, nepřístupné, zraněné. A také Hrob, ten obraz postele. Vedle mnoha drobných formátů zaujme vysoká malba menstruující dívky schoulené v bolesti.
Wagnera zná z dětství
I když Siegfried Herz žije v izolaci, o inspiraci nemá nouzi. Podněty mu přinášejí filmy, především ty umělecké od režisérů Andreje Tarkovského, Ingmara Bergmana či Davida Lynche, nebo klasická hudba. S tvorbou Richarda Wagnera jej seznámil dědeček asi v sedmi letech. "Když musí ležet v posteli, je schopný si v hlavě přehrát celou operu podle partitury," říká kurátor, podle kterého se Herz v duchovní rovině identifikuje s wagnerovskými hrdiny. "Jejich úděl, velikost, tragédie, propast, to je mu blízké," dodává.
Siegfried Herz sám komponuje. Na výstavě poprvé představuje vlastní několikaminutovou skladbu pro violoncello. Hudbu doplňuje filmová esej, jakási koláž snímků a hudebních motivů. Autor, který zůstává v anonymitě, je vybral jako odpovědi na kurátorovy otázky.
Na dotaz, jestli zveřejnění díla změní Herzův život, kurátor Urban vrtí hlavou. Herzův zdravotní stav mu neumožní žít jinak. "I pozitivní excitace má pro něj škodlivé účinky. Na vernisáž nikdy nepřijede," říká. Herz málokdy vychází ven z bytu. Když přece jen vyjde, po čtvrthodině se mu obraz před očima změní v zrnění, stejně tak se slijí všechny zvuky.
"Jeho osobnost je nastavena neobyčejně skromně, tvorba je smysl existence. Snad si ho všimnou výtvarní teoretici a možná dostane prostor, aby složil nějakou symfonii. Snad mu to může zlepšit životní podmínky, aby nežil jen z invalidního důchodu. Aby si mohl koupit lepší počítač a reprobedny, aby lépe slyšel, co skládá," přeje si kurátor.
Výstavu doprovodí také katalog, který obsahuje umělcovo zamyšlení. "Má tvorba je také zároveň mojí jiskrou lásky k člověku, jehož podstatu nejlépe spatřuji ve chvílích krizí lidské duše, tedy v okamžicích, kdy se otevírá cosi podstatného, co je v běžném stavu schováváno někde za zdí," svěřuje se Siegfried Herz. A na jiném místě uvádí i své krédo: "Věřím, že to, co žijeme nyní, jsou, stejně jako před tisíci lety, časy lásky a bolesti. Trvám tedy na zachycování toho, co je stálé."
Výstava
Siegfried Herz: O lásce
Centrum současného umění DOX, Praha, výstava potrvá do 19. září.
