Na zdi prvního výstavního sálu Galerie Rudolfinum visí nikterak velká černobílá fotografie. Jmenuje se Narciuss, pochází z roku 1990 a britský umělec Mat Collishaw na ní leží v bahně londýnské ulice a zálibně si v kaluži prohlíží svůj obličej. Kurátor a ředitel galerie Petr Nedoma na tomto kousku ilustruje to, o co jde na celé pražské výstavě nazvané Standing Water (Stojaté vody): o reflexi starého umění.
Práce dvaapadesátiletého Collishawa, blízkého přítele Damiena Hirsta a člena "uměleckého gangu" z devadesátých let Young British Artists, zapadají do linie pražské instituce, která se dlouhodobě snaží představovat zahraniční soudobé umělce právě k interpretačnímu vztahu k minulosti.
"Reflektovat staré umění ale ještě nemusí nutně znamenat pouze sestup ke kořenům. Mat má jedinečnou schopnost vyhmátnout z něho auru, která funguje v novem kontextu," říká kurátor Nedoma. Nejsou to planá slova: procházka po Collishawově výstavě je doopravdy plná momentů překvapení i nečekaných transpozic.
Už první velká laserová instalace Albion, "reálně" podepřená lešením z trubek, ilustruje "zašlou slávu" Velké Británie. Digitalizovaný strom je mytický velký dub z nottinghamského Sherwoodu, který v Rudolfinu připomíná ducha kdysi sebevědomé země. Collishaw instalaci tvořil v době referenda o odchodu z Evropské unie, její podoba na půli cesty mezi realitou a neexistencí tak dobře ilustruje současnou situaci.
Petr Nedoma připomíná, že autorovy podněty jsou často vyhrocené, na půli cesty mezi krásou a hororem. Tak jako kolotoč nazvaný Vše se hroutí (All Things Fall), inspirovaný vražděním neviňátek na příkaz krále Heroda po Ježíšově narození. Instalace působí na první pohled jako patrový dort s marcipánovými figurami. Po bližším ohledání ale divák zjistí, že instalace je plná násilí, a jakmile se roztočí, divák je vtažen do absolutního zmaru.
Podobně působí i světelná instalace reflektující teroristický útok na beslanskou školu v roce 2004, při kterém zahynulo více než 300 lidí. Projekce v tlumených barvách na stěnách malého sálu ukazují emocionálně velmi silné fragmenty pokusů o záchranu, na první pohled ale připomínají spíš nástěnné malby starých mistrů. Collishaw mluví o tom, že dílo ovlivnilo sledování médií, jež se touto událostí dennodenně zaobírala.
"Collishaw rád používá jako základní osnovu nejrůznější příběhy z minulosti, aniž by je třídil na vysoké a nízké, na velkou literaturu a pochybné historky, na parafráze vrcholných projevů výtvarného umění i nejpokleslejších krváků z bulvárních deníků," podotýká Petr Nedoma.
Příkladem je i série fotografií formálně bezchybných zátiší podle holandských vzorů 17. století nazvaných Last Meal on Death Row (Poslední jídlo odsouzených k smrti). Při bližším pohledu ovšem tyto fotografie ukazují, jaké wrapy, ovoce či burgery si na smrt odsouzení vězni v texaské věznici přáli těsně před popravou pozřít.
Španělského mistra Diega Velázqueze zase britský autor interpretuje ve videoinstalaci Konec nevinnosti. Předlohou byl portrét papeže Inocenta X., parafrázovaný také v 60. letech Francisem Baconem.
Petr Nedoma připomíná, že z volné série Black Mirror, z níž jsou v Rudolfinu dva protějškové Caravaggiovy obrazy v pompézním muránském rámu, vybral kurátor Národní galerie Otto M. Urban parafrázi obrazu Georgese de la Tour nazvanou A Different Self jako intervenci do barokní sbírky Národní galerie ve Šternberském paláci. "Zpětná konfrontace s originály Tintoretta, Ribery, Rubense nebo van Dycka otevírá další nečekané vazby a souvislosti."
