reklama
 
 

Historik Marès: Není malých a velkých národů. Máte skvělou kulturu a je třeba ji ukazovat ve světě

23. 8. 2018 18:45
Historik Antoine Marès se před dvaceti lety toulal Prahou a v antikvariátech žasl, kolik francouzské poezie bylo přeloženo do češtiny. Nyní na toto téma v Praze uspořádal výstavu. "Češi přeložili víc francouzských textů než Poláci nebo Maďaři. Máte skvělou kulturu a je třeba ji víc ukazovat ve světě," říká.

Jeho dědeček za první světové války zemřel jako český voják v rakouské uniformě. To však v životě Antoina Marèse dlouho nehrálo roli. Dnes je tento renomovaný francouzský historik úzce spjatý s Českem. Napsal jednu z nejlepších knih o Edvardu Benešovi, kterou předloni vydalo nakladatelství Argo, a letos v pražském letohrádku Hvězda inicioval výstavu, v níž skládá hold českým básníkům, překladatelům a výtvarníkům. Nazval ji prostě: Naše Francie.

Aktuálně.cz: Kde se vůbec vzal nápad na výstavu Naše Francie?

Musím začít svým vztahem k poezii. U historika je to možná zvláštní jev, ale já to tak mám. Vždy jsem byl básník amatér, čehož si všimli už moji profesoři na gymnáziu - například Pierre Brunel, který byl mimo jiné specialistou na Paula Claudela - a podporovali to ve mně. Tahle vášeň přetrvala a sehrála roli také v tomto projektu. K němu mě pak ještě nepřímo zavedlo působení na pražském Francouzském ústavu pro výzkum ve společenských vědách, který jsem v letech 1998 až 2001 řídil, a tedy žil v Praze.

Toulal jsem se ve volném čase často po antikvariátech a žasl, co všechno se tady vydalo a v jak dobré kvalitě. Došlo mi, že je to výjimečně obsáhlý korpus špičkových překladů z francouzské literatury.

To jste do té doby nevěděl?

Netušil jsem, že se v Česku přeložilo tolik knih. Jen za 20. století to bylo přes 8000 titulů. To je enormní, skoro neuvěřitelné číslo! Češi přeložili víc francouzských textů než Poláci nebo Maďaři a ostatní národy v tomto regionu ve stejné době.

Myslela jsem, že Poláci jsou více orientovaní na Francii, a tedy se u nich vaše literatura překládá skoro masově.

Není to špatné, ale v porovnání s vámi neobstojí. Před druhou světovou válkou byla česká produkce francouzské literatury mnohem vyšší než v Polsku, a to je Polsko co do počtu obyvatel čtyřikrát větší.

Jak si to vysvětlujete? Já bych vsadila na vliv politiků, především Edvarda Beneše, kteří se od počátku výrazně orientovali na Francii.

Je fascinující, jak se hned po roce 1918 zintenzivnila vydavatelská činnost. Založení Československa uvolnilo nahromaděnou energii. Francie při tom hrála významnou roli, byla prvním státem, který republiku uznal, a to už v červnu 1918, kdy Československo ještě oficiálně neexistovalo. Koneckonců také Československá národní rada se už za války usadila v Paříži, s Benešem jako generálním sekretářem. Ten odpočátku směroval zahraniční politiku směrem k Francii, sám studoval ve Francii, velmi se zajímal o naši kulturu.

Mimochodem Beneš měl přítele Ludvíka Strimpla, což byl malíř, který například ilustroval romány pro pařížské nakladatelství Calmann-Lévy. Nechal toho po roce 1918, kdy se stal diplomatem a šéfem protokolu ministra zahraničních věcí. Když v roce 1937 zemřel, byla to pro Beneše velká ztráta. Ale abych to shrnul: všechny tyto okolnosti jistě upevňovaly pouto k Francii, ale nelze říct, že politika byla jediným spouštěcím momentem.

Co tedy ještě sehrálo roli?

Je to něco, co vychází přímo z české kultury. Od počátku se neformovala jen na aristokratickém základě, jako to bylo v Polsku nebo Maďarsku, vždy byla také lidová. Řekl bych demokratická. Nebyla jen záležitostí elit. Na začátku 20. století byli Češi nejvíc alfabetizovaní v Evropě, na stejné úrovni byli možná ještě Němci, ale Francouzi v tomto směru zaostávali.

V Čechách se hodně četlo, knihy s sebou nesly národní uvědomění, dbalo se tedy i na kvalitní texty a krásný vzhled knihy. O to se zasloužila třeba Zdenka Braunerová, ovlivnila řadu českých nakladatelů. Vzniklo tady mnoho krásných ilustrovaných knížek. Okouzlily mě. Sbíral jsem je, když jsem v Praze bydlel. A stále žasnu nad tím výjimečným spojením výtvarníků a edičních domů. To je skutečně pozoruhodné, že největší čeští výtvarníci, vlastně všichni ti nejlepší, se věnovali nebo stále věnují knižní ilustraci.

Proč vás to překvapuje? Ve Francii přece máte bohatou tradici ilustrovaných knih.

Máme, jako všude na světě. Ale když se do ilustrování knihy pustí špičkový umělec, který je především úspěšný ve volné tvorbě, jde výhradně o bibliofilské tisky. Zatímco tady ilustrovali běžně prodejné knihy takoví mistři jako Zrzavý, Štyrský nebo Toyen. To byl pro mě objev. A z toho okouzlení vznikla výstava pro letohrádek Hvězda.

Jak jste pro ni vybíral texty a artefakty? To asi nebylo lehké, když jste měl k dispozici 8000 knižních titulů.

Musel jsem si stanovit mantinely, nakonec jsem se soustředil jen na francouzskou poezii v českých překladech. Ta mezi těmi 8000 tituly představuje asi desetinu, přičemž ale - co se týká výtvarného pojetí - oněch 800 básnických sbírek patří k naprosté špičce v knižní produkci. Ilustrace jsou nejvýraznější, nejsilnější vždy u básní. Expozice i katalog, který jsme k ní vydali také pod názvem Naše Francie, vycházejí z českých překladů francouzské poezie. A k tomu jsme ještě přidali ilustrace českých výtvarníků v knihách francouzské poezie, jež vyšly ve Francii. Tedy s obrázky od Kupky, Kubína, Šímy a Toyen. Čtyři velká jména ve službách české a francouzské kultury.

A k nim musíme ještě přidat neméně velká jména básníků, spisovatelů a překladatelů, že?

Pracoval jsem s bohatými fondy Národní knihovny, obrátil jsem se na specialisty a sběratele, jako jsou Václav Jamek, Aleš Pohorský a Jiří Pelán, ilustrace jsem hledal v Galerii hlavního města Prahy, v Národním muzeu, Národní galerii. Použil jsem také hodně rukopisů překladů, které se nacházejí v Památníku národního písemnictví. Je tam veliká sbírka. Nad ní jsem si uvědomil, že z francouzštiny překládali vlastně všichni velcí čeští básníci. I navzdory tomu, že jejich znalost francouzštiny nebyla nijak zvlášť dobrá.

No právě. Lze překlady Jaroslava Seiferta či Vladimíra Holana vůbec považovat za překlady? Není to spíše "básnění na motivy" Villona, Apollinaira či Rimbauda?

Ano, ano. Začíná to už Nezvalem, který přeložil celého Rimbauda, pak Seifert, Holan, Hrubín, Heyduk, Vrchlický, Zahradníček, Reynek. Byla to spíš básnická tvorba než překladatelská. A co to ukazuje? Jak silný musel být vztah mezi těmito dvěma kulturami. České překlady francouzské poezie nejsou jen reflexí vztahu Československa s Francií, ale také reflexí svobody, kterou Češi v průběhu 20. století disponovali.

Jak to myslíte?

Když byli Češi svobodní, překlady přibývaly. Když byli okupováni, knižní produkce tohoto typu klesala.

Takže jsme zpět u politiky.

Přesně tak. Z poezie se rovnou dostáváme k politické historii. Byla období, kdy francouzská literatura v českém prostoru dominovala. To je příklad 20. let minulého století. Na začátku 30. let se situace diverzifikovala. Zaprvé někteří z redaktorů a nakladatelů, kteří se specializovali na francouzské překlady, byli obětí ekonomické krize. Snížili produkci nebo úplně zmizeli. Zadruhé se v této době v literárním prostoru začala prosazovat ruská, respektive sovětská poezie. A pak přišel rok 1939 a protektorát, během něhož se poezie nevydávala, nebo jen málo.

Po válce sice následovalo oživení, ale rok 1948 odstřihl Československo od západní kultury. A blýskání se na lepší časy koncem 60. let zase přeťala normalizace. Nejlépe to dokreslují čísla: zatímco ve 20. letech ročně vycházelo 200 nebo 300 sbírek a knih přeložených z francouzštiny, během normalizace šlo jen o desítky titulů. A tento stav trval až do roku 1990. Pak ovšem přišla exploze a zase se vydávalo úplně vše.

Předpokládám, že nejvíce překladů se u nás dostalo Villonovi, Rimbaudovi či Apollinairovi.

Někteří básníci hrají extrémně důležitou roli. Například Villon - poprvé ho roku 1927 přeložil Otakar Fischer. A jeho překlad je tak geniální, že byť pak následovalo několik dalších, ten první nikdo už nepřekonal. Výjimečná jsou i díla výtvarníků, kteří ilustrovali Villonovy verše.

Druhým v pořadí je Baudelaire, k němuž se váže nejvíc výtisků, a to především jeho sbírky Květy zla. A třetí je Apollinaire, jenž výrazně ovlivnil českou poezii i výtvarné umění. Inspiroval Toyen. Zdeněk Sklenář také vytvářel imaginární portréty Apollinaira a je autorem jeho sochy.

Zvláštní kapitolou jsou pak surrealisté. Vztah mezi francouzským a českým surrealismem nemá ekvivalent v historii evropského umění.

Nebyly však vztahy mezi českými a francouzskými tvůrci přece jenom poněkud…

… asymetrické?

Ano, to je přesné. Češi se zajímali o francouzskou kulturu, ale už to tolik neplatilo naopak.

S tím mohu jen souhlasit. Na české kultuře mě však fascinuje ten obrovský záběr a schopnost vstřebat vše zajímavé ze zahraničí. Češi hodně čerpali i ze severského umění, inspiroval je třeba malíř Edvard Munch, ze slovanských a středomořských kultur. Stále přítomná je také německá kultura. Neznamená to však, že by se Češi stali jen jakýmisi epigony nebo imitátory. Na základě všech těchto vlivů vytvořili svébytnou, extrémně bohatou a silnou kulturu.

Není to vše do jisté míry důsledkem toho, že Češi jsou malý národ a musí se víc obracet ke světu? Netrpíme prostě komplexem?

Něco na tom asi bude. Ale aby bylo jasno: právě proti této teorii celý život bojuji. Nevěřím na to, že je malých a velkých národů. Česká kultura nevychází pouze ze zahraničních vlivů, má svůj vlastní, původní základ. A tím je lidová slovesnost, národní písně, tradice. Nejvýrazněji to je vidět na díle Leoše Janáčka nebo Bohuslava Martinů. Jsou stále moderní. A stejně tak je to ve výtvarném umění. Naprosto specifický je pak poetismus, který vyšel ze surrealismu, ale byl ryze český. To vše je svébytné a silné.

Mohu to ještě demonstrovat na případu Alliance française. Poté, co tato organizace roku 1880 vznikla, začaly se její pobočky šířit po Evropě. A nejvíce jich bylo v Čechách. Šlo o hnutí, vzešlo zezdola, jistě bylo motivováno tím, že se Češi chtěli vymanit z vlivu Němců. Tato tendence pak byla ještě umocněna touhou směřovat k modernitě. Byla období, kdy nadějní čeští malíři odjížděli za vzděláním a poznáním nejprve do Vídně, posléze se obraceli k Mnichovu a končili studia v Paříži. Tím prošel třeba Alfons Mucha. A pak, na začátku 20. století, se to změnilo a umělci z Čech směřovali rovnou do Paříže.

Antoine Marès (67)

Antoine Marès (67)

◼ Jako profesor historie se na pařížské Sorbonně specializuje na střední Evropu, je autorem či spoluautorem desítek odborných publikací.

◼ V letech 1998 až 2001 působil jako ředitel Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách v Praze známého pod zkratkou CEFRES.

◼ Marèsovu obsáhlou biografii Edvarda Beneše, která je znalci považována za jednu z nejlepších historických prací o tomto československém politikovi, vydalo roku 2016 nakladatelství Argo.

◼ Letos na jaře stál Marès u zrodu výstavy Naše Francie - Francouzská poezie v českých překladech a ilustracích 20. století, která v pražském Letohrádku Hvězda potrvá do 31. října.

Možná to byl právě Alfons Mucha, kdo otevřel ty pomyslné dveře, když uspěl v Paříži.

Mucha sehrál velkou roli. Ale nesmíme zapomínat na ty, kdo ve Francii byli před ním: na Čermáka, Pinkase, Braunerovou, Hynaise a další. Josef Čapek třeba importoval kubismus z Paříže do Prahy a posunul jej se svými současníky do nového rozměru, silného a specifického. A možná také nevíte, že Vincenc Kramář v Paříži zakoupil kubistická plátna, která jsou dnes majetkem Národní galerie.

Je to pochopitelné. Paříž na přelomu 19. a 20. století byla inspirující pro celý svět.

Samozřejmě, přicházeli Češi, Poláci, Němci, Rusové… Když zase Čechy srovnáme se sousedy, například Poláci věc pojímali odlišně. I dnes představují v Paříži početně významnou komunitu, ale méně se integrují do společnosti, žijí víc sami pro sebe. Češi se chovají jinak. Řekl bych, že se inspirují a propojují s kulturou, zatímco Poláci jsou vedeni spíše politickými cíli.

Tak jsme zase u syndromu malého národa.

Ano, a já vám opět zopakuji: nevěřím na to, že je malých a velkých národů. Také výstava v letohrádku Hvězda je deklarací mého obdivu a lásky k české kultuře. To jsem vám tím chtěl říct: máte skvělou kulturu a je třeba ji víc prosazovat, ukazovat ve světě. Máte na to! Zvláště současné české výtvarné umění je zajímavé. Určitě konkurenceschopné.

Jsou tu výtvarníci jako David Černý, Krištof Kintera, Josef Bolf a další. Ale ve světě se zatím dokáže prosadit poměrně málo výjimečných českých výtvarníků.

Vím, že je to složité. Ale nejsou bez šancí. Znám českého malíře, který se usadil ve Francii roku 1958 a dnes je velmi úspěšný a známý po celém světě. Zrovna nedávno jsem byl na jeho vernisáži. Možná ho znáte, jmenuje se Franta.

Ano, znám jej moc dobře. Pochází z Třebíče a jmenuje se František Mertl.

Naposledy jsem byl na jeho výstavě v Touraine. A on mi vyprávěl, že donedávna měl větší úspěch v Německu než ve Francii, i když tam už dlouho žije. Myslím, že vysvětlení je poměrně jednoduché. Franta dělá expresionistické obrazy, které se ve Francii prostě moc "nenosí". To má daleko větší tradici v Německu. Proto tam uspěl rychleji. Pro cizí umělce je u nás spousta možností, spousta příležitostí, ale je pravda, že když nezapadnete do nálady či tradice, je to někdy těžké.

Asi jste také znal Rudolfa Kunderu, bratrance Ludvíka a Milana Kunderových. Od roku 1939 žil na jihu Francie a vyprávěl mi, jak často maloval portréty ředitelů bank, starostů nebo policejních prefektů, aby měl z čeho žít. Až v čase, který mu zbyl, se mohl věnovat volné tvorbě.

Přesně tak. To platí dodnes. Jsem rád, že Rudolfa Kunderu připomínáte. Osobně jsem ho nepoznal, našel jsem ale k jeho tvorbě cestu přes jeho portrétní umění. Narazil jsem nejprve na podobiznu Paula Valéryho, kterou dělal před válkou, pak jsem se nadchl pro jeho krajinářskou tvorbu.

Rudolf Kundera byl hrdý, že se ve Francii nemusel živit jinak než malováním. Za mnohé ale vděčil tamním donátorům. Mecenášství je ve Francii rozšířené, také stát cíleně podporuje umělce. U nás je v tomto směru situace drsnější.

Po roce 1989 se společnost v Česku liberalizovala. Bohužel v rámci tohoto procesu se stát, jehož role je pro kulturu v každé zemi dominantní, zřekl řady povinností, přesměroval je na soukromé subjekty, což - jak se ukazuje - není nejlepší řešení. Soukromý sektor nemůže v tomto ohledu zcela nahradit stát. Nenahradil jej ani ve Francii.

Výstava

Výstava

Naše Francie - Francouzská poezie v českých překladech a ilustracích
(Pořádá Památník národního písemnictví)
Letohrádek Hvězda, Praha, výstava potrvá do 31. října.

Kolik času je podle vás potřeba, aby se česká společnost stabilizovala jako skutečná moderní demokracie a také tak fungovala?

Jsem historik, zabývám se minulostí. Nedělám prognózy.

Ale můžete z minulosti přece leccos odvodit?

To, co vzniklo po pádu diktatur ve střední a východní Evropě, nebyla demokracie. Demokracie je komplikovaná. Je to každodenní boj. Jedna generace? Asi nestačí. Ale vše je otevřeno. Jestliže je mezi občany dost vůle věnovat se věcem společným, nic není ztraceno. Osud země je v rukou občanů.

Což mě občas lehce děsí. Neobáváte se vzrůstajícího vlivu extremistů?

Jak ukázaly poslední české prezidentské volby, země je rozdělena na dva tábory. Jsou tady lidé, kteří mají poměrně slabé demokratické cítění, a pak druzí, co ho mají silné. Nechci mluvit o konkrétních osobnostech, to je z historického pohledu detail. Každopádně síly jsou téměř vyrovnány, což mě do jisté míry uklidňuje. Nesmíme také zapomínat, že krizi dnes prožívají všechny světové demokracie.

Nepřipomíná vám to 30. léta a nástup fašismu?

Ne, nemyslím si, že je to srovnatelné. Fašismus je svázán se silou, která vychází z jedné politické strany. Dnes jsme spíše v procesu atomizace, což znamená, že jeden člověk může zkusit převzít moc nad jednou konkrétní společností. To vidíme v Polsku, v Maďarsku s Orbánem…

… v Česku s Andrejem Babišem?

To není stejná situace. Pravda, je nebezpečné, když má jeden člověk v rukou moc finanční, politickou a mediální, ale oproti Polsku, Maďarsku či Slovensku je v Česku dost zdrojů občanské energie, která dokáže správně reagovat. A nezapomeňte: z každé krize také může vzejít mnoho pozitivního.

Je tu ale také krize Evropské unie. Může se rozpadnout?

Evropská unie a volný obchod rovná se garance míru. To chci zdůraznit. Patřím ke generaci, která se narodila po roce 1945 a jejíž rodiče velmi trpěli válkou. Můj děda byl za první světové války vážně zraněn, rodina pak zcela rozvrácena v druhé světové válce. Kdo z nás s takovými zkušenostmi si uměl představit Německo jako pacifistickou zemi? A ono se jí stalo a zůstalo. To je hluboce zásadní, důležité pro celou Evropu. Přát si dnes rozpad Evropské unie rovná se zločinu.

Váš dědeček byl Čech, ale před časem jste mi řekl, že se ve vaší rodině nezachovala ani jedna česká vzpomínka. Cítíte se dnes přesto alespoň trochu spjatý s Českem?

Mohu vám odpovědět anekdotou? Poprvé jsem do Prahy přijel v roce 1970 na letní školu Karlovy univerzity. Mluvil jsem pouze rusky, protože jsme měli ruštinu na gymnáziu. A když jsem tehdy přišel na vysokoškolskou kolej v Bubenči, jako první jsem tam potkal uklízečku. Nevítala mě, neusmívala se. Když zjistila, že jsem Francouz, zvolala: "Mnichov!" Nevěděl jsem, co je Mnichov, nespojil jsem si to s názvem města, které se v němčině i francouzštině vyslovuje jinak. Nicméně mi to vrtalo hlavou, zjistil jsem si to…. A tak teď, o 48 let později, když jsem zahajoval výstavu v letohrádku Hvězda, řekl jsem na úvod, že tato výstava je mou odpovědí té dámě. Když jsem prvně přijel do Prahy, ještě jsem nebyl rozhodnut, jakému oboru se budu věnovat, neměl jsem v úmyslu stát se specialistou na historii střední Evropy. Ale zasáhl mě srpen 1968. Velmi mě ovlivnil. A samozřejmě ta uklízečka.

autor: Irena Jirků | 23. 8. 2018 18:45

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama