Praha - Festival Tanec Praha zakončí svoji hlavní, pražskou, část programu ve středu a ve čtvrtek, kdy se v budově Státní opery odehraje hlavní událost sezóny - první celovečerní sólové vystoupení britského choreografa, tanečníka a spoluautora zahajovací ceremonie loňských olympijských her v Londýně Akrama Khana - DESH.
„Chci prostřednictvím sebe a svého příběhu mluvit o těžkostech vztahů mezi generacemi; každá je tak jiná, všechny jsou svým způsobem spojené, ale přitom zároveň velmi odlišné," říká Khan o „dítku svého nitra" - subtilním, ale zároveň také výpravném a velkolepém - v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Mnozí lidé si určitě vybaví představení, které jste připravil pro olympijskou ceremonii. DESH je nicméně vaše první celovečerní sólové vystoupení. Co lze od něho čekat? V čem je jiné, než předchozí, v čem je specifické?
Akram Khan: Myslím, že DESH je mým nejosobnějším, nejintimnějším dílem. Většina mých děl je autobiografická, toto však zřejmě nejvíce. Liší se také tím, že je velmi multimediální - vyskytuje se zde mnoho vizuálních prvků použitých jako metafory - a také velmi výpravný. V tom je podobný představení „zero degrees" (vzniklo ve spolupráci se Sidi Larbi Cherkaouim, který v roce 2011 přivezl na festival své vystoupení „Sutra", pozn. red.). DESH je typově pokračováním „zero degrees", jako onoho mixu tance, divadla a hudby.
A.cz: Lze čekat, že byste šel v tomto směru ještě dále?
Spíše ne. Ted určitě ne - zrovna jsem vytvořil dílo o skladateli Stravinském. To je pro mě velmi důležité dílo, protože je prvním za celou mou kariéru, které není o mně, ale o Stravinském. Všichni, kteří představení viděli, byli šokovaní, protože je tak jiné. Jde o velmi chaotický a znepokojující dílo, protože se odehrává ve skladatelově mysli. A právě DESH mi dal dostatek sebevědomí na to, abych se do tohoto díla pustil.
A.cz: Odbočujeme, ale v této souvislosti tedy ještě jednu otázku - proč zrovna Stravinskij?
Byl jsem vyzván, abych toto dílo vytvořil ke stému výročí jeho baletu Svěcení jara.
A.cz: V době, kdy jste vytvořil DESH, tak právě Bangladéš slavila 40. výročí nezávislosti. Šlo o šťastnou shodu okolností, nebo účel?
Šlo o náhodu, nicméně - je mnoho věcí, kterým se musím postavit tváří v tvář, předtím než budu příliš starý nebo dříve než můj otec zemře. A právě těmto věcem se chci postavit - umělecky samozřejmě. Bangladéš právě prochází velmi zajímavým obdobím, podobným tomu, co se nyní děje v Egyptě. Mladí lidé nechtějí dále tolerovat starou generaci neskutečně bohatých lidí, politiky, kteří ničí lidské životy, nebo bezvýchodnou situaci mladých. Ti chtějí nad těmito věcmi převzít kontrolu, je to skvělé a velmi důležité. Bangladéš se v posledních měsících dostal do velmi křehkého vztahu, protože ho muslimská část obyvatelstva přetvořit do podoby Pákistánu. Ale mladí se vzbouřili s tím, že jejich rodiče nezemřeli v boji za nezávislost, aby se potom stali státem jako je právě Pákistán.
A.cz: Objevilo se něco z těchto nálad a posunů ve společnosti ve vašem představení?
Můj strýc byl vojákem bojujícím za svobodu, proti Pákistánu, takže jsem slyšel mnoho příběhů - má matka ztratila své bratry, můj otec přátele. Každá válka je hrozná a její pozůstatky přetrvávají do dalších generací.
A.cz: Jaké jsou vzájemné role vás, jako osoby, a Bangladéše jako domoviny v tomto představení? Pronikáte jím a poznáváte zemi, nebo je tomu naopak a necháváte ji skrze představení = most vstupovat do sebe?
Myslím, že se snažím onen most vybudovat. Žádný tam není a snažím se ho najít, hledám jednotlivé cihly, kterými bych svůj most k Bangladéši zbudoval. Skutečně - pokládám se za Brita. Nicméně v Bangladéši se cítím velmi anglicky a naopak, takže jsem trochu ztracený, co se identity týče.
A.cz: A pomohlo vám toto představení nějak se najít?
Ano, myslím, že ano. Ale nešlo o terapii - hlavním cílem bylo poznat dilemata svého otce i má vlastní.
A.cz: Jaká dilemata?
Můj otec chtěl, abych byl velmi bangladéšský, ale já nevěděl, co to znamená. Chtěl jsem být jako Michael Jackson, mluvit anglicky; moje matka ale ke mně vůbec nechtěla mluvit anglicky až do mých deseti let. Její příbuzní umírali ve válce, která v podstatě vznikla kvůli jazyku. A potom mi, při oslavě mých desátých narozenin, řekla „happy birthday". Byl jsem šokovaný.
A.cz: Kde se tedy cítíte doma?
Nikde, necítím se jako velký patriot. Co to vlastně znamená, jsem zjistil od své ženy, která je Japonka. Co se týče mě, mojí domovinou je Země, mohu žít kdekoliv a cítil bych se v pohodě.
A.cz: Takže DESH je zejména o vašem otci…
Ano, o mém otci a jeho domovině, mé domovině ani příliš ne.
A.cz: DESH je sólovým vystoupení - jak se na jevišti bez přítomnosti dalších osob cítíte?
Na pódiu se cítím velmi osamocený, proto jsem si začal vytvářet různé charaktery; mám tam větrák, stroj, kterému jsem dal dívčí jméno, takže pokaždé, když je tento stroj nechán někde na straně, řeknu svým pomocníkům, aby se o něho postarali, jako by to byla moje přítelkyně. Na druhou stranu, když jste úplně sám, znamená to úplnou svobodu, máte pocit, že celé vystoupení plně kontrolujete. Díky tomu ho mohu měnit s ohledem na to, jak se cítím.
A.cz: Proč trvalo tolik let, že jste se dostal k vlastnímu sólovému vystoupení? Co bylo tím rozhodujícím okamžikem?
Chtěl jsem to udělat asi před deseti lety, ale poté každý rok něco přišlo - jednou to byl duet s Juliette Binochet, potom se Sidi Larbim a takhle to pokračovalo. A potom jsem si uvědomil, že je mi pětatřicet let a že pokud to neudělám hned, neudělám to nikdy.
A.cz: Takže celé ty roky šlo o jakési výmluvy, proč neudělat sólové vystoupení?
Ano…tedy spíše, měl jsem strach, strach být na pódiu sám; celé vystoupení potom závisí jen na vás, nemáte se o to s kým podělit.
A.cz: Co vám tedy dodalo ono sebevědomí udělat to?
Strach - obavy z toho, že to později již nezvládnu.
A.cz: A na závěr ještě poslední otázka - co chcete divákům svým představením sdělit?
Chci prostřednictvím sebe a svého příběhu mluvit o těžkostech vztahů mezi generacemi; každá je tak jiná, všechny jsou svým způsobem spojené, ale přitom zároveň velmi odlišné. Můj synovec má rád Lady Gaga - mně to dost vadí, ale musím v tom najít něco hezkého, co můžu mít rád. Prezident Obama, když začínal ve svém úřadu, tak směrem k Blízkému východu řekl něco velmi zajímavého: „Jsem ochoten vám podat svou ruku, ale vy nejdříve musíte tu svoji otevřít, abychom si jimi mohli potřást." Takže já musím uvolnit ruku nové generaci. Věci se mění velmi rychle, vše je velmi vizuální, děti se prakticky rodí s citem pro technologie. Toto dílo je o tom, jak se vzájemně propojit, jak navázat spojení mezi sebou.
