Dugway vzniklo za druhé světové války a nyní se v něm testuje, jak budou probíhat války budoucí. Zkoušely se tu účinky časté náplně biologických zbraní antraxu či různých neurotoxinů. O dalších pokusech se lze jen dohadovat, protože všichni, kdo tu působí, jsou vázáni mlčenlivostí.
Německá režisérka Jasmin Herold a kanadský rodák Michael David Beamish ve svém vizuálně uhrančivém snímku sledují čtyři protagonisty, jejichž životy Dugway přímo či nepřímo ovlivnilo.
"Kdyby věděli, co radiace může způsobit, pravděpodobně by do armády nevstoupili," říká před kamerou postarší charismatický Japonec na účet mnoha zapálených vojáků. "Ale jak čas plyne, lidé mají tendenci zapomínat, co se stalo."
Dugway mělo na rodinu tohoto muže zásadní vliv. Když Američané shodili první jadernou bombu na Hirošimu, byl ještě u matky v břiše. A nacházeli se jen 800 metrů od výbuchu. Přežili. Rodina, která přišla o staršího bratra, se pak roku 1961 přestěhovala do Salt Lake City. Netušila, že bude jen kousek od místa, kde se cvičila posádka bombardéru, jenž svrhnul bombu na Hirošimu.
Další muž s kšiltovkou a tričkem, jimž dominuje vlajka Spojených států vyvedená v černé a bílé, se ptá na kameru: "Jak byste se cítil, kdybyste zabil dítě? Je válka, jde proti vám, ale stejně, jak byste se cítil? Tomu my musíme čelit."
Stejný, evidentně traumatizovaný chlapík o chvíli později se slzami v očích přiznává, že už byly chvíle, kdy měl zbraň v ústech, a nebýt jeho ženy, zmáčkl by spoušť. Dalšími protagonisty snímku jsou armádní kaplan nebo otec pohřešující od roku 2011 syna, který se ztratil kdesi v Afghánistánu.
Většina z nich vyznává americký způsob života, k němuž - obzvláště v Utahu a přilehlých státech - patří uznávání zbraní a násilí coby svébytných nástrojů svobody. Tvůrci zachycují hrdost otců objímajících své syny v uniformách uprostřed letiště vybaveného bojovými stroji. "Jsme na tebe hrdí, povedeš si skvěle," zní zajíkavá podpůrná slova potlačující pláč.
Z pozice cizinců, kteří natáčejí na americké půdě, film ukazuje onen zvláštní rozpor mezi adorací armády či zbraní a znepokojením nad tím, co se odehrává v takových zapadlých zákoutích na konci světa, jako je Dugway v Utahu.
Brána není investigativní dokument, její síla nespočívá ve zjištění nějakých skandálních faktů "za oponou". Autoři přijíždějí do fotogenické pouště vyzbrojeni nejen vizuální citlivostí k tomuto místu, ale také specifickou směsí odstupu a fascinace. To spojuje mnoho "přespolních" filmařů zkoumajících americkou krajinu, duši a společnost.
Letošní ročník jihlavského festivalu nabídne také dva snímky Itala Roberta Minerviniho - Zastavit bušící srdce a Prokletí -, hledící podobnýma očima na zdejší půdu a mravy. Italský filmař žijící již dvě dekády v USA se věnuje ve své dokumentární a nově i hrané tvorbě komunitám především z amerického Jihu. S empatií, ale též znepokojením sleduje místní zvyky. Ať už jde o víru, či vnímání zbraní jakožto artefaktu, který může zabíjet, ale také stmelovat rodiny.
Brána je navzdory obtížným tématům, kterých se dotýká, zvláštně kontemplativní. Kamera často hledí na hornatou, pustou krajinu, jednou reliéf přírodnin doplňují dva kusy dobytku, jindy vzduchem letí dvě stíhačky. Obojí připomíná nicotnou stopu lidského konání uprostřed rozlehlého celku.
Podobnými postupy autoři nechávají diváky přemítat mimo jiné nad tím, co vše do sebe pojme americký způsob života a jakou roli ve společnosti hrají válečné konflikty.
Jen pozvolna se skládají střípky několika vybraných osudů ve snímku, který nemá ambice být sondou do přísně utajených činů americké armády. Spíše znepokojivým obrazem krajiny a rozpoložení mysli, v němž se střetávají protiklady a na povrch vystupují trudné zkušenosti několika konkrétních jedinců. A ty zase tvoří jen součást mnohem složitější skládanky.
Tvůrci se důsledně i důstojně zabývají mužem, který v matčině lůnu přežil bombardování Hirošimy, stejně jako hrdým otcem, jenž se na armádu dívá mnohem shovívavěji, přestože jeho pohled nyní ovlivňuje rodinná tragédie - o to bolestnější, že se nemůže dobrat toho, jak přesně jeho syn zmizel.
Někdy kamera hledí na zvěř ukrytou za větvemi místních lesů, jindy sleduje místní obyvatele krmící koně na rozlehlých pastvinách. Těch se nikdo nezeptal, zda jim nevadí, že se tu postaví takové armádní zařízení, že tu budou probíhat experimenty všeho druhu. "Ženy nemohou mít děti, protože pijeme místní vodu," poznamenává jedna z pastevkyň, zatímco se věnuje koni.
Brána však nechce vykřičet do světa, jaké se tu děje bezpráví. Tento a podobné komentáře jsou vlastně jen takovými rezignovanými poznámkami na okraj.
Takhle to je. Co se dá dělat. Pozoruhodná audiovizuální meditace nad světem, který je pro mnohé Evropany vzorem. Který je v tolika věcech podobný a přitom v jiných tak vzdálený.
